Foto Charlygutmann, pixabay.com
Republika letos slaví sto let. Ne ta současná, ale ta, co tady byla, než se před pětadvaceti lety rozpadla. Pětadvacáté výročí založení České republiky republiky ve skutečnosti padlo na letošní Nový rok, ale skoro nikdo si toho nevšiml. Proto se slaví stoleté výročí Československé republiky, tedy státu, na který dnešní republika navazuje. Píše se o tom, mluví se o tom, všeobecná euforie z tohoto jubilea by ovšem vypadala úplně jinak. Čím to je? Nesedí v něm totiž její národní příběh. Anebo jak se dnes učeně říká: narativ.
Historie, která skřípe
Ve volbách často zvítězí ten, kdo umí příběh svého státu vyprávět nově tak, aby se s ním lidé lépe ztotožnili. To se podařilo Tomáši G. Masarykovi, a je to mimochodem i jedno z tajemství aktuálního růstu preferencí německé strany Alternativa pro Německo (AfD) anebo zázraku Babišova hnutí ANO. Nový příběh nutně neznamená příběh pravdivý, může být zcela nebo i trochu vymyšlený.
Každý podaný příběh má však svoje slabiny. A když ho jeho vyprávěč časem neaktualizuje a neupraví podle nové doby a poznatků, zanikne.
Kde to skřípe nejvíc? V říjnu 1938 československá vláda odevzdala tehdejšímu nepřátelskému státu své pohraničí, zrušila demokratické struktury a začala pronásledovat příslušníky některých svých politických a etnických menšin. V březnu 1939 mu navíc předala zbytek země spolu s celým vojenským arzenálem – obojí bez odporu. V únoru 1948 zase komunisté demontovali právní stát, za podpory cizích poradců vybudovali diktaturu jedné strany a likvidovali hrdiny zahraničního odboje.
Od roku 1989 se začal psát nový oficiální narativ státu. Československo vzniklo poté, co jeden profesor filosofie, Tomáš G. Masaryk, se svým asistentem Edvardem Benešem v době svého vynuceného exilu (za první světové války) dokázali tehdejší Západ přesvědčit o novém příběhu Čechů a Slováků jako středoevropských obětí pangermanismu a rakousko-uherské monarchie. Vybudovali demokratické struktury a právní stát. A když TGM zemřel, prezidentem se stal Beneš. Německo hrozilo válkou a západní spojenci se s italskými fašisty a německými nacisty nakonec dohodli na zachování míru na úkor celistvosti Československa. Beneš s tím sice nesouhlasil, ale nechtěl obětovat zemi. Proto odevzdal pohraničí státu, abdikoval a podruhé se stal uprchlíkem v cizině, aby tam vybudoval exilovou vládu. Doma ovšem téměř celý národní příběh dočasně skončil na smetišti dějin. Většina politických stran se proti němu bouřila, jelikož Beneš přece zakázal lidem se bránit a chránit celistvost vlastního státu.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]
Zbylá část republiky se nakonec stala bezbrannou obětí německého nacismu. Teprve po několika letech přišla záchrana v podobě spojeneckých vojsk za účasti uprchlých československých vojáků. Po konci války se Beneš – znovu uznaný i doma jako československý prezident – vrátil jako mesiáš, znovu vybudoval stát s omezenou demokracií a vyhnal dosud největší etnické menšiny. Nedokázal však zabránit dalšímu nástupu totality, než zemřel.
Masaryk a Beneš byli uprchlíci
Komunisté si svůj narativ o státu dokonce dvakrát ukotvili v ústavě. Jednou v roce 1948, kde v ní psali o zradě Edvarda Beneše a československé buržoazie na vlastním národě, která vedla k Velkému únoru a vedoucí úloze komunistické strany při řízení státu; a pak podruhé v roce 1960, když byla podle ústavy dovršena výstavba socialismu a začal se budovat komunismus.
Každý podaný příběh má však svoje slabiny. A když ho jeho vyprávěč časem neaktualizuje a neupraví podle nové doby a poznatků, zanikne. Přesně to se stalo komunistům v roce 1989, kdy se nakonec museli sklonit před skutečností a tím, kdo je svým novým příběhem trumfl. Ostatně několikrát to už zažily třeba i Německo a Francie. A tenhle osud nakonec potkal i různé strany sametové revoluce. Před šesti lety totiž vzniklo hnutí radikálně zpochybňující příběh českého státu. Už roky má navrch s jednoduchým příběhem: hodnoty Listopadu jsou k ničemu, když je jejich nositelé neustále korumpují. Proto nechme úspěšného velkopodnikatele, aby nás vyvedl z této žumpy. Podobným příběhem vyhrál volby zjevný nevzdělanec v USA a už celá desetiletí takto vládne novodobý car v Rusku.
Jak tedy napravit příběh republiky nově tak, aby lidé znovu byli ochotni pro ně obětovat třeba i vlastní život anebo ji aspoň ctít? Například tím, že Masaryk byl válečným uprchlíkem v době, kdy spolu s dalšími lidmi zakládal Československo s podporou tehdy ještě nepřátelských států. Uprchlíky tehdy podporovaly jako možné garanty budoucího míru v daném regionu. Tento úspěšný příběh ukončil až jeho nástupce Beneš, když svoji abdikací a předáním moci umožnil nástup totalitního systému v českých zemích. Od té doby se tu střídaly autoritářské vlády cizí i české, podporované buď Německem, anebo Ruskem. Teprve rozpad totality umožnil lidem znovu hledat svoji tvář. Ale hledají ji dodnes.
Dříve vlády využívaly výročí k velkým gestům typu amnestie, kterými by znovu potvrdily své hodnoty. Takové gesto by letos mohla být amnestie válečným uprchlíkům, které premiér i prezident této země společně odsoudili jako chamtivé ekonomické migranty – třeba i k smrti utonutím v moři z důvodu neposkytnuté záchrany. Stoleté výročí republiky by se pak dalo skutečně slavit odkazem na hodnoty, na kterých byl kdysi tento stát založen.
Autor je novinář a překladatel.