Na konec roku jsme si pro vás připravili opravdovou lahůdku. Svůj mix si pro náš web totiž připravil legendární Tvyks. Jeho DJská kariéra začíná už v první polovině devadesátých let a od té doby stihl zahrát v největších klubech u nás i v Evropě. Spolupodílel se na organizování pražských mejdanů jako Muffin, Muffin!, Plastique, nebo Boom Bang Baby!, na kterých zahráli světoznámí producenti a DJové – například Melé, Ramadanman, Seiji nebo Zombie Nation. Mimo jiné uváděl na Radiu 1 pořad Vibrátor, ale znát ho můžete i jako moderátora proslulého televizního pořadu o hudbě Paskvil. Později začal organizovat akce v Berlíně a v současné době už několik let žije v Londýně. V rozhovoru se můžete dozvědět, jak se dívá na začátky taneční klubové hudby v Česku, v čem se liší tehdejší a dnešní taneční scéna, jaký je rozdíl mezi party v Berlíně a Londýně nebo jak těžké je prosadit se jako DJ v Británii. V jeho mixu se objevují různé nevydané tracky, edity, remixy a samozřejmě i nejaktuálnější klubová hudba. Mix je volně ke stažení na našem soundcloudovém kanálu.
Mohl bys nám říct něco k tomu, jak jsi jako DJ začínal?
Zásadní pro mě bylo léto 1992, které jsem protančil ve Slováči [Slovanský dům – pozn. OB]. Už předtím jsem sledoval taneční hudbu přes rádio a nemohl se dočkat, až tuhle muziku zažiju naživo. Tehdy se daly chytit různý zahraniční stanice jako BBC, Radio Luxembourg nebo nějaká německá rádia, a dokonce něco přes rok fungovala i československá stanice EM (Elán + Mikrofórum), která taneční hudbu hrála. Já chtěl být DJem už od malička, ale až teď mi bylo jasný, že tohle je přesně muzika, kterou chci hrát. Začal jsem postupně nakupovat desky, chodil na mejdany, kde hrávali Loutka, Spejbl nebo Bidlo, a hodiny koukal na jejich techniku. A samozřejmě mi to nedalo a zkoušel jsem se dostat mezi ně. Ale oni na mě tehdy koukali stylem „Hele chlapečku a co bys s námi tady jako chtěl dělat?“. Sice byl mezi námi jen nepatrný věkový rozdíl, ale já vždycky vypadal o dost mladší, než ve skutečnosti jsem. Nakonec se ale dala dohromady parta známých lidí a kluci začali dělat mejdany Na Petynce. To bylo na jaře 1993 a bylo to vlastně moje první hraní. Než jsem se dostal na nějaké zaběhlé místo, například tehdy do Radosti FX, mi trvalo asi dva roky.
Často se stává, že DJ je spojen s určitým hudebním stylem. U tebe to tak úplně není. Rád mixuješ různé styly a žánry dohromady. Který z nich je ti nejbližší?
Mě upřímně vždycky bavily různé hudební žánry. Devadesátkám u nás výrazně dominoval house, ale já jsem měl chuť hrát kromě housu taky acid, techno nebo rave. Na to tehdy lidi nebyli úplně připravený a než se multižánrovost v DJingu začala akceptovat, uběhlo bezmála dvanáct let. Když se poprvé objevil breakbeat, hrál jsem i breakbeat. Později přišel drum’n’bass, tak jsem pouštěl i drum’n’bass. Často se stávalo, že namísto toho, aby si lidi užívali eklektický večírek, až moc řešili, co hraješ. Jakože my máme tohle, to je naše muzika a na tu nám nesahej. Zároveň ale naprosto chápu tu zapálenost pro daný žánr. Když si nosil tričko Iron Maiden, tak to opravdu znamenalo, že jsi je poslouchal. Dneska potkáš člověka s tričkem Iron Maiden spíš proto, že jejich logo vypadá hezky, přitom poslouchá třeba pop, techno nebo trap. To ale neznamená, že nad tím nějak ohrnuju nos. Takhle se věci prostě vyvíjejí. S těmi žánry to je tak, že v jistém období funguje to a pak zas tohle, a když se DJingem živíš a pravidelně hráváš v nějakým klubu, je důležitý hlavně vnímat lidi na parketě a vybírat věci tak, aby se bavili. Pokud se tam teda chceš příště vrátit…
Když porovnáš klubovou scénu v devadesátých letech a dnes, v čem vidíš největší rozdíly?
Tehdy tam zcela jednoznačně byla euforie z něčeho novýho, neprozkoumanýho. Děly se mejdany na místech, kde jsou dneska luxusní restaurace, hotely nebo multiplex. Ta první polovina devadesátek je prostě neopakovatelná. Když se to přehouplo do druhé poloviny, už na scéně fungovaly velké festivaly a akce, které dotovali sponzoři. Díky tomu se tu sice objevila známější jména v mnohem větší koncentraci, ale celkově to bylo trochu uměle vyhnané. Teď mám aktuálně pocit, že probíhá návrat ke kořenům, kdy je hlavní mít na akci kvalitní line-up, skvělý zvuk, dobrou atmosféru a to místo může být i nějaké skladiště nebo netradiční prostředí, spíš než zaběhlý klub, který je v kulturních seznamech dostupný i pro turisty. Je z toho znovu cítit chuť zažít i nějaké to dobrodružství.
A vnímáš i nějaké rozdíly mezi návštěvníky akcí tehdy a dnes?
No jasně, ale to je prostě obměnou generací – vždycky jsou trochu jiný. U nás je publikum zpravidla o hodně mladší než v jiných státech kontinentální Evropy. Tohle máme celkem podobný s východní Evropou. Možná bych řekl, že v devadesátkách byl ten věkový rozptyl podstatně větší, než je tomu dneska. Jistý je, že třeba právě bývalý východní blok má často daleko větší šťávu a na akcích jsou lidi uvolněnější, což podle mě souvisí s jistou svobodnější atmosférou a tolerancí. Západním směrem je dost podniků už spoutaných různými omezeními, musí třeba končit v danou dobu a kolikrát už ve dvě nebo ve tři.
Ty teď žiješ už nějakou dobu v Londýně. Předtím jsi pořádal pár let akce v Berlíně. Proč ses tehdy vlastně rozhodl přestěhovat do Anglie? Měl jsi v úmyslu tam pokračovat ve své DJské kariéře?
Já měl vždycky chuť dělat věci z Prahy. Ale v momentě, kdy jsem se rozjel po Evropě a mohl na vlastní oči vidět, jak věci fungují v cizině, mě to pěkně nalákalo. A ve chvíli, kdy jsem dostal nabídku dělat pravidelné akce v Berlíně, už nebylo o čem přemýšlet. Odmalička mi ale byla bližší anglická scéna a postupem času jsem zjistil, že Londýn je opravdu místo, kde chci být.
Hráváš tam na akcích? Jak vlastně funguje tamější scéna?
Teď toho hraní nebylo tolik, hodně jsem se věnoval vizuálním věcem a fotografii. Dělal jsem stránky pro několik módních návrhářů, mikrostránku k turné Rejjie Snow, nově teď celý web pro Local Action Records. A už delší dobu spolupracuju s L-Vis 1990. Měl jsem možnost navrhovat jeho novou identitu, web i obaly k deskám. A před nedávnem jsme společně začali skládat muziku, jen se nám to krapet zvrhlo do housu, takže naše spolupráce bude pod jmény Dance System a Leon Pard. V únoru nás čeká i první společné hraní.
Co se týče klubů, v Londýně je ta situace úplně jiná než třeba v Berlíně. Tam byla velmi často možná spolupráce přímo s klubem, kde jsi dostal jistý rozpočet a podle toho jsi mohl vybíral hosty. V Londýně platíš všechno z vlastní kapsy. Což by třeba nebyl zas takový problém, ale dostat ty správné lidi na tvoji akci, to už je jiný šálek kávy. Pokud z toho města nepocházíš, tak to máš o výrazně komplikovanější. Je potřeba kolem sebe nabalit určitou skupinu lidí. Dům je holt třeba stavět od základu a to nějaký čas trvá. A nemluvím jen o sobě. Znám spoustu lidí, co vydávají, mají vlastní label, pravidelné pořady v rádiu, objíždějí svět, a i pro ně je kolikrát problém mít dost lidí v klubu. Je to především o kontaktech, které tam znamenají úplně všechno.
Dá se vůbec ještě dnes porovnat třeba londýnská, berlínská nebo pařížská klubová scéna s tou naší? Nejsou už ty akce díky internetu a tomu, že každý má přístup ke všemu během několika minut, skoro stejné?
Ne, každé město má pro mě jiný náboj a různý místa mají různý vliv. Vždycky se to odlišuje ve výběru muziky, v tom, kdo akci dělá, jaká je atmosféra, prostor a jak to všechno funguje dohromady. I kdyby každý poslouchal a chtěl hrát to samé, ve výsledku to bude vždycky znít jinak, protože každý k tomu přistoupí ve svém setu zcela individuálně. Co se týče scén, tak například Berlín je pohlcený tím svým specifickým stylem a není zas tak otevřený dalším věcem, zatímco Londýn je otevřený všemu. Tam je všechno pro všechny a není to jenom o hudbě, ale platí to opravdu pro každé odvětví.
Na kterých akcích tě můžeme teď v blízké budoucnosti slyšet hrát?
Hrál jsem tady na akci KSK v novém prostoru Fuchs2, což byla opravdu skvělá party, a před Vánoci ještě v dalším novém prostoru Swim. V sobotu 29. 12. jsem hrál na Žižkově v klubu Vlkova 26. Pak se vracím do Londýna a na 1. února se chystá první Tun Tun Club a premiéra Dance System v klubu, který mám doslova přes ulici.
Co bys řekl ke svému mixu? Je v něm něco, co bys chtěl vyzdvihnout nebo okomentovat?
Rozhodně jsem chtěl představit zvuk, který mě aktuálně baví hrát v klubu. Můžete slyšet několik mých tracků, věci, co jsme nahráli s Dance System, pár editů, co dělal Tarquin a další známí z Londýna, třeba TSVI, Famous Eno nebo Morgan Hislop, plus tracky od Lazy Flow, DJe Marfoxe, Hidden Memory, P. Adrixe, nebo Martyna Bootyspoona.