„Aby nám cizinci nekazili práci“

Návrh, aby Ukrajinci v daných profesích dostávali 1,2násobek zaručené mzdy, má smysl. Otázka ale je, zda je něco takového v Česku vymahatelné.

„Ve firmě už je minimum Čechů, a to hlavně kvůli spoustě nových cizinců, kteří se neustále mění – pořád dokola je zaučovat, dorozumívat se rukama, mají hygienické minimum… My už nemáme sílu pořád někoho zaučovat, vysvětlovat, když nám nerozumí. Vedení vůbec neví, co to všechno obnáší, hlavně, že ušetří,“ říká Helena. Za poslední roky viděla odcházet z podniku řadu českých zaměstnanců, kteří byli postupně nahrazováni cizinci zaměstnanými přes agentury.

Vlasta, která pracuje v jiném provozu, si zase stěžuje: „To, že se zpracovává smradlavé maso, není nic nového. Že nespotřebované a neprodané zboží jde zpět na zpracování, to také není nic nového. Akorát tím, že to všechno dělají cizinci, je toho víc a víc. Cizinci neřeší kvalitu a data spotřeby, jsou tam od toho, aby pracovali, nic neřeší. Pokulhává hygiena, pracovní postupy, celkově se snižuje pracovní morálka. Vedení toleruje, když přijdou cizinci podnapilí, tolerují, že nepoužívají pracovní pomůcky, prostě mistři a předáci chodí okolo cizinců skoro po špičkách, aby jim snad neutekli. On by pak totiž tu jejich práci neměl kdo udělat. S českým personálem zacházejí jako s kusem hadru.“

Vysvětlit, že slova citovaných žen jsou pochopitelná, nejsou xenofobní a odrážejí žitou zkušenost, a zároveň vyložit, proč řešením může být jedině zvýšený důraz na dobré pracovní podmínky a důstojné mzdy zahraničních dělníků, je asi nemožné. Přesto se o to pokusím.

Vyrovnat podmínky

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) a Českomoravská konfederace odborových svazů navrhují, aby zaměstnanci z Ukrajiny vydělávali buď alespoň medián své profese, nebo 1,2násobek zaručené mzdy. Podle prezidenta Hospodářské komory Vladimíra Dlouhého záměr odporuje principu rovných podmínek a ukrajinské síly zvýhodňuje. Jana Maláčová argumentuje tím, že Češi už o něco vyšší mzdy než jen tu zaručenou mají, tudíž by se opatřením podmínky jen vyrovnaly. Josef Středula označuje nabídky práce kolem třinácti tisíc hrubého za fiktivní, protože z toho český člověk nemůže žít a už když je zaměstnavatelé vyvěšují, počítají podle něj s tím, že nakonec najmou někoho z východní ciziny. Přitom by v některých případech mohli zaměstnat někoho z českých nezaměstnaných – stačilo by, kdyby odměna za práci byla vyšší. Na pláč ohledně nedostatku pracovních sil provokativně odpovídá otázkou: proč se zaměstnavatelé nesnaží dostat k nám zaměstnance ze západní Evropy?

Situace je v současné době zcela jiná než před deseti lety. Dnes lze uvěřit zaměstnavatelům, že by i brali české zaměstnance a že mají doopravdy problém někoho najít za náklady, které jsou ochotni tomu obětovat. A že možnost dovážet si dle libosti pracovníky z Východu se jim jeví jako lákavý způsob, jak situaci vyřešit. V minulosti se však v některých továrnách českých zaměstnanců cíleně zbavovali, přesně tak, jak říká Helena v úvodu článku, a výsledek je, že většina lidí, kteří tam dnes pracují, jsou agenturami dovážení cizinci. Atmosféra v těchto podnicích odrazuje potenciální české uchazeče a dal by se na ni vyučovat problém pracovní migrace ve světě ekonomické globalizace.

Když se pracoviště změní v peklo

Představte si, že přicházíte do práce. Nemusí být ani příliš sofistikovaná, přesto vyžaduje nějaké dovednosti a znalosti, tak jako každá práce. Na výrobní lince, kde pracujete, se potřebujete koordinovat a domlouvat s ostatními. Ale setkáváte se s lidmi, kteří jsou o hodně vyčerpanější než vy, protože pracují víc hodin. Neumějí česky, někteří mluví ukrajinsky, další rumunsky, bulharsky, mongolsky, vietnamsky… Tito vaši kolegové s vámi stojí jeden den u pásu, a když už si na ně jako na konkrétní lidi zvyknete, jsou převeleni jinam a vedle vás se ocitá opět někdo jiný, kdo opět mluví jazykem, kterému nerozumíte a s kým se máte domlouvat na tom, co budete dělat. Posunkujete, ukazujete, vysvětlujete… a pokud jste noví, zaučují naopak tito lidé vás, také většinou jen gesty nebo pár českými slovy, která pochytili.

Výsledek je, že jediný, na jehož přítomnost se můžete spolehnout, je váš mistr nebo parťák, obvykle s dost pocuchanými nervy, který místo aby mluvil, radši už jen řve a všechny okolo ponižuje. Kvůli vysoké fluktuaci lidí nechce mít s novými kolegy žádné vztahy. Zahraniční pracovníci navíc po nějaké době odjíždějí zpátky – buď protože si už vydělali tolik, kolik potřebovali, anebo prostě už dál fyzicky nemůžou. O žádné kamarádíčkování obvykle taky nestojí, zvlášť když je nálada na pracovišti na bodu mrazu. Navíc jsou tu přeci proto, aby co nejrychleji vydělali co nejvíc. Jsou ochotni pracovat nad zákonem povolené hodiny, jsou ochotni porušovat pravidla bezpečnosti práce, ale i jakékoli jiné normy, které stejně často ani neznají.

V žádném případě to není charakteristika lidí z konkrétních zemí. Je to přirozený důsledek situace, kdy se na pracovišti objeví velký počet lidí z chudších zemí, kteří jsou pro rychlý výdělek ochotní udělat cokoli. Jelikož se zřejmě bez zahraničních dělníků neobejdeme, je potřeba důsledně dbát na to, aby pracovali za co nejlepších podmínek. Jednak proto, aby je zaměstnavatelé najímali opravdu jen v situaci, kdy nemohou najít někoho místního, a jednak proto, aby jejich práce byla udržitelná a nevozili se pořád sem a tam noví lidé, kterým je znova potřeba vše vysvětlovat a kteří si za krátkou dobu nevytvoří vztah ani ke svým kolegům, ani k práci. A na konec hlavně proto, že jsou to lidé a neexistuje žádný důvod, proč by měli být placeni méně jen kvůli tomu, že jsou z jiné země a že jsou chudí.

Co by mohlo pomoct, kdyby…

Kromě důstojné mzdy je pro vztahy na pracovišti důležité, aby spolu lidé pravidelně pracovali v jedné směně. Jenže právě agenturní zaměstnávání vede k tomu, že hodiny příchodu a odchodu jsou jiné a agenturní zaměstnanci bývají často najednou převeleni někam jinam, a to i v rámci jedné směny. Hýbe se s nimi mnohem snáz jako s šachovými figurkami. Aby se problémy v pracovním kolektivu zmírnily, měli by tito zaměstnanci být prostě kmenoví a mít stejné podmínky jako jejich kolegové. Ty sice podle zákona mít mají, ale často se tak neděje. Rozdílné mzdy za stejnou práci jsou také v rozporu se zákonem, ale v případě agenturního zaměstnávání jsou velmi častým jevem. V situaci, v níž agenturní zahraniční pracovníci jsou, je nemyslitelné, že by si lepší podmínky vyjednali sami. Odbory by se každopádně měly soustředit na to, aby hájily i jejich zájmy, protože v důsledku jsou se zájmy všech ostatních zaměstnanců totožné.

Návrh na zvýhodnění (ve skutečnosti ale v jistém ohledu spíš znevýhodnění) ukrajinských pracovníků se přesně strefuje do bolavého místa levné české práce. Neřeší ale to, že se v České republice nedodržují ani ta pravidla, která už stanovená máme. Řetězení různých pseudoagentur, zaměstnávání lidí v jednom podniku přes několik různých agentur, fiktivní pronajímání výrobních linek a regálů v obchodech, které zakrývá agenturní zaměstnávání, zaměstnávání Ukrajinců přes polská víza, avíza firmám, že k nim jde kontrola, to jsou jen některé z postupů, které zaměstnavatelé spolu s pseudoagenturami vyvinuli, aby nemuseli dodržovat zákon.

Státní úřad inspekce práce nemá zatím dostatečně vyvinuté metody, které by všechny tyto podvody odhalovaly. Zaměstnanci se s inspektory bojí mluvit, zahraniční dělníci jsou pak přímo vyděšení, protože je ruka zákona sejme na rozdíl od jejich zaměstnavatelů vždy hned a spolehlivě. Papírově mají firmy své záležitosti obvykle v pořádku, případně je těžké dobrat se toho, kdo ty lidi vlastně zaměstnává. Pokud by snad někdo chtěl slyšet mou radu, soustředila bych se v prvé řadě na to, aby Zákoník práce přestal být jen cárem papíru.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále
Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image