Co kauza Martina Kováře vypovídá o českém vysokém školství?

Pražská Filozofická fakulta postupovala v případě plagiátorství historika Kováře příkladně. Další problémy podfinancované české vědy však přetrvávají.

Nejviditelnější událostí minulého týdne, která obnovuje dobré jméno Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, bylo zveřejnění výsledků šetření její etické komise. Ta došla k závěru, že se historik Martin Kovář dopustil plagiátorství. Komise reagovala na náš podnět a nad rámec naší analýzy vypracovala další čtyři srovnávací sondy z Kovářových a anglickojazyčných publikací, z nichž měl podle nás profesor Kovář opisovat. Toto podrobné srovnání dospělo k závěru, že texty obsahovaly „identický výběr a strukturaci sdělovaných informací, a to i v případě detailů, kde to nelze obhajovat chronologií historických událostí“. Neetické přisvojování si výsledků cizí práce demonstrovala stejná syntaktická vazba ve větách, otázky vložené na identických místech textu k oživení výkladu a další specifické jevy, které jsou typické pro překlad z angličtiny.

Komise si zároveň nechala vypracovat také čtyři posudky od zahraničních odborníků, kteří na rozdíl od profesorů Kvačka a Pánka neměli na Martina Kováře ani na samotnou komisi vazby. Posudky historičky Martiny Winkler, lingvisty Davida Danahera, překladatele Seana A. Millera a historika Hugha L. Agnewa byly v souladu se závěry etické komise.

Profesionální přístup FF UK

Profesionální postup etické komise je důležitý jako precedens, jak postupovat v obdobných případech v budoucnu. Na zasedání akademického senátu FF UK zazněl jasný názor, že je třeba nastavit procedurální kulturu podobných vyšetřování tak, aby se v takto zjevných případech plagiátorství nemusel vypracovávat neobyčejně rozsáhlý soubor analýz, posudků a vyjádření. Práce na nich totiž v tomto případě otestovala síly etické komise až na samou mez.

Se zvyšováním očekávaných standardů musí přijít také lepší pracovní podmínky. V první řadě musí vědci dostat za svoji práci důstojně zaplaceno, což se nyní v mnoha případech neděje; zejména mezi doktorandy je vyhoření poměrně běžná záležitost.

Akademický senát FF UK svoji ochotu situaci řešit demonstroval jednak korektním přístupem k našemu podnětu a zároveň svým usnesením ze 14. února, v němž „vyzývá vedení FF UK, aby bezodkladně připravilo a prosadilo takové standardy publikování, jimiž by se všichni akademičtí a vědečtí pracovníci měli závazně řídit a které by učinily neakceptovatelné jak plagiátorství, tak i další prohřešky proti etice vědecké práce, jako například publikování v predátorských časopisech či nakladatelstvích.“ Klíčovou a zároveň velmi pozitivní roli sehrál v celé kauze též děkan FF UK Michal Pullmann, který záhy po propuknutí kauzy prostudoval náš podnět a na schůzce 11. prosince 2018 nám sdělil, že ze své pozice jej vyhodnotil jako oprávněný. Slíbil nám také, že zasáhne, kdybychom se měli v důsledku této kauzy stát terčem jakýchkoli nepravostí. Posléze se děkan sešel také s Martinem Kovářem a přesvědčil jej, že bude pro všechny strany lepší, když z univerzity odejde.

To, jak byla celá věc prošetřena na fakultní úrovni, je jasným dokladem, že spravedlnosti je na fakultě možno dosáhnout bez ohledu na postavení toho, kdo se provinil. Celá kauza zároveň tématizuje plagiátorství jako problém a odrazuje od podobného jednání případné další podvodníky. Pochybení jednotlivce se budou dít vždy, ale naše fakulta uměla v této kritické situaci obstát jako celek, což je z dlouhodobého hlediska mnohem podstatnější.

Problémy, které kauza odhalila

Jednou z nepříjemných skutečností, s níž jsem se v několika případech setkal, je to, že někteří naši kolegové a kolegyně vstupovali do diskuse o dané kauze s názorem, v němž ukázali, že neznají základní pravidla vědecké práce. Naštěstí je těchto lidí menšina. Do jisté míry jim činí problém rozlišit, že jedna věc je porušování etického kodexu a autorského zákona, kdežto věc druhá je popularizace vědy a třetí je samotná vědecká práce. Martin Kovář nebyl popularizátor vědy, ale plagiátor, který se vydával za vědce. Osobně považuji popularizaci výsledků bádání historické vědy spojenou s kultivací veřejné debaty v Česku za velmi důležitou. Také zpracovávám zahraniční téma, kterému jsem věnoval své studentské práce a poměrně obsáhlou knihu určenou i pro širší veřejnost. Tato publikace má sice vědecké parametry, ale sám ji nepovažuji za natolik objevnou, abych z ní vytvářel svou dizertaci.

Největší ránu vnímání etických a profesních standardů historické vědy nezasadil Martin Kovář, ale posudky profesorů Jaroslava Pánka a Roberta Kvačka. Posudky si nechal zadat sám rektor Tomáš Zima nad rámec šetření etických komisí, jak píšu ve svém minulém komentáři. Proti „dalekosáhlé relativizaci kritérií, jež odlišují samostatnou vědeckou práci od nepřiznaného přejímání cizího díla“ v obou posudcích se v petici ohradilo 160 českých historiků a historiček. K posudkům se na věcné rovině vyčerpávajícím způsobem vyjádřila i Etická komise FF UK. Oba profesoři i rektor Zima svůj profesní a osobní vztah ke Kovářovi nadřadili zachování profesních i etických standardů v českém akademickém prostředí. Postup rektora byl podroben kritice částí veřejnosti i médií. Andrea Procházková z Respektu dokonce volala po jeho rezignaci.

Opět bych byl mírný optimista a řekl bych, že obhajoba obecných principů vítězí nad obranou osobních vazeb. K záležitosti se také vyjádřila Etická komise Univerzity Karlovy. A přestože má institucionálně blízko k rektorátu, o našem podnětu rozhodla věcně a bez vnějšího zasahování.

Trnité cesty podfinancované české vědy

Skutečnost, že Kovářovi jeho plagiátorství dlouhodobě procházelo, jde v tomto případě i na vrub recenzních řízení jeho děl a práce komisí, které mu udělily tituly. Překladový plagiát lze však odhalit, jen pokud znáte originální práci, což se v tomto případě podařilo kolegovi Tomáši Konečnému z naší skupiny. Recenzent, který není na dané téma odborník, prakticky nemá šanci na podobné pochybení přijít, leda by si povšiml jiných varovných signál. (Prověřit dva již identifikované texty s ohledem na možné plagiátorství by nicméně měl být schopen každý člen akademické obce.) Pokud není na určité specifické téma obecných dějin dostatek odborníků v Česku, je třeba, aby práce příslušných historiků vycházela také v zahraničí, kde jsou odborníci schopni je náležitě posoudit. Česká věda totiž zůstane malá jen v případě, že bude nadále izolovaná.

Naše věda také dlouhodobě čelí podfinancování a neprůhledným rozdělováním finančních prostředků, které odrazuje politiky od sypání peněz do „černých děr“. Celá řada mých kolegů odvádí výbornou práci, často za cenu nemalých osobních obětí. Odpovědí na současnou kauzu nemůže být tedy jen zvýšení požadavků na úroveň práce vědců a posilování kontrolních mechanismů. Vysíleného koně můžete pohánět údery do slabin také jen do určitého bodu.

Se zvyšováním očekávaných standardů musí přijít také lepší pracovní podmínky. V první řadě musí vědci dostat za svoji práci důstojně zaplaceno, což se nyní v mnoha případech neděje; zejména mezi doktorandy je vyhoření poměrně běžná záležitost. Další otázkou je tlak na kvantitu publikací, který vede k poklesu jejich kvality. Velký objem vydaných vědeckých prací vede k zahlcení posuzovatelů těchto prací tolika texty, že mnohé z nich už prostě nečtou. Takový systém je špatně nastaven jak s ohledem na odhalování plagiátorství, tak co se týče podpory původních a skutečně hodnotných děl – tedy na kvalitu vědy.

Potřebujeme aktivní členy akademické obce

Ve vypjatých chvílích pro mne (a dovolím si říct, že i pro mé kolegy) byla nesmírně důležitá podpora členů akademické obce. Ti se často sami setkali s porušováním etických principů či proti takovému jednání – nezřídka také neúspěšně – sami aktivně vystupovali. Domnívám se, že právě věcná kritika poměrů v české akademické obci pomůže zajistit, aby do budoucna stálo dobré jméno našich vědeckých a vysokoškolských institucí na skále a nikoliv na písku. Příkladem takové kritiky může být nový dokumentární film Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda.

Kromě tolik potřebného většího zapojení do fungování akademických senátů se můžou aktivní členové akademické obce i občansky angažovat a nastolovat potřebná témata ve spolcích jako Věda žije!. Tento spolek otevřel třeba tolik potřebnou debatu o etice vědeckého publikování, zejména v predátorských časopisech či nakladatelstvích.

Zlepšení poměrů v českém vysokém školství rozhodně nepřijde samo, ale inspirativní příklady najdeme. Například Kateřina Cidlinská a Lukáš Dvořáček jako řadoví doktorandi nespokojení s podmínkami začínajících výzkumníků a výzkumnic založili Asociaci doktorandek a doktorandů. Tato organizace dokázala během dvou let dostat téma tristních podmínek doktorandů mezi širokou veřejnost a lvím podílem přispět k výraznému navýšení do té doby ubohých doktorandských stipendií, která stagnovala patnáct let, protože se do té doby skoro nikdo neozval.

Na obecné rovině bychom se měli snažit otevřít akademické prostředí veřejnosti. My, kteří jsme součástí akademické obce, bychom si měli uvědomit, že hospodaříme a pracujeme z veřejných financí, tedy ve své podstatě z peněz nás všech. Myslím, že by právě toto otevření prospělo sebereflexi a kontrole naší činnosti. Také by to lidem mohlo ukázat, že naše práce a studium má smysl. Proto je třeba, abychom se nebáli problémy akademického prostředí pojmenovávat a ukazovat je veřejnosti.

Autor je doktorand na FF UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies