Srdcaři mají vůdce

Jak moc je u nás pravděpodobný vznik nové krajně pravicové strany? Klíčová je podle všeho osoba lídra.

Dramaturgie, kterou Václav Moravec zvolil v neděli 17. března, byla víc než oprávněná. Vytváření nové politické strany extrémní pravice, jakési široké unie patriotů, tematické jádro první hodiny televizní diskuse s šéfy klubů ODS, SPD a ČSSD, bylo možné formálně podložit vyloučením Václava Klause z ODS. A poukazem na profil celé klausovské galaxie, která se točí kolem patriarchy a jeho ultrapravicových politických lásek. Nejnovější z nich je dynamicky se fašizující Alternativa pro Německo (AfD), třetí nejsilnější strana v Německu, jejíchž předvolebních mítinků se Klaus senior v roce 2017 aktivně účastnil.

Směr větru a srdcař Foldyna

Nemusí nic znamenat odchod tří poslanců z klubu SPD v čele s Lubomírem Volným, z nichž dva se dostali na kandidátku Alternativy pro Česko Kláry Samkové. Ta nás hodlá – stejně jako Okamurova SPD – zbavit hrozby islámu, migrace, přijetí eura a „experimentů s multikulti, gender a homosexualismem, jakož i neomarxistických ideologií“. Že sociální demokrat Jaroslav Foldyna někde na Facebooku podpořil Václava Klause staršího při obhajobě jeho syna slovy „Václave, oni nic nepochopili“, je bezvýznamné. Vždyť šéf klubu ČSSD Jan Chvojka hned na kameru přesvědčivě vysvětlil, že Foldyna má sice „originální názory“, nicméně „je to srdcař“ a „zůstává sociálním demokratem“. Kolik takových srdcařů, jejichž slovník evokuje neonacistické portály, mezi sociálními (a ovšem i občanskými) demokraty ještě existuje? Na tom nesejde, neboť na tyto zlaté lidičky je – tak pravil Chvojka o Foldynovi – „vždycky spolehnutí“. Ale v čem? Moravcovo paběrkování indicií nebylo zbytečné. Už proto ne, že ODS má tendenci mýlit se v politické síle svého otce zakladatele stejně, jako se sociální demokraté mýlili v jistotě, že jejich někdejší otec spasitel je už na penzi.

Tomio Okamura je sice dostatečně nestoudný a po větru doby zdatně pádlující, ale jeho charisma hraničí s mokrým hadrem; rozhodně není trvale udržitelným aranžérem davů.

Vznik neofašistického subjektu, který by dokázal zastřešit různé programové divergence vlasteneckých srdcařů, je bohužel v této zemi dost reálný. Také proto, že v Praze se vždycky slinilo mnoho prstů kvůli poznání, odkud kam vítr vane. Tady se vždycky včas vědělo, který vlak našincům nesmí ujet. A to, čemu se nepřesně říká populistická pravice, se již naplno rozjelo na obou březích Atlantiku. Nechme stranou, jak svébytně a nepřehlédnutelně chytili pod krkem Ameriku Donald Trump a Jair Bolsonaro – bude to napínavý seriál. V Evropě jde o politicky hybridní proud, v němž ještě proběhne zápas o dominanci, o podobu „generální linie“. Společným znakem je již dnes teze, že lid jednotlivých národů, vnímaný jako kulturně homogenní masa, byl zrazen liberální elitou, která ohrožuje státní (národní) suverenitu a „řízenou invazí“ migrantů (a nebezpečím islámského terorismu) zvláště. Rozdíly v názorech na přestavbu politického systému, ekonomicko-sociální kroky a poměr mezi nacionalismem a globalismem jsou zatím značné.

Idol německých ultrapravičáků

Jedna slepá skvrna však zaráží: útok je výhradně veden proti „zkorumpovaným“ politikům, „prolhaným“ médiím a „mimoňským“ intelektuálům, nikdy ne proti kapitalismu a kapitalistům. Je to však tato třída jako celek, která – a dokonce převážně v mezích zákona i etických kodexů – značně korumpuje politiky, média i intelektuály. Na nadnárodních korporacích dnes nevadí, že jsou to korporace, za jejichž branami se suverenita lidu rovná nule. Vadí jen, že jsou nadnárodní. Masové ohlupení je tím dovršeno. A „radikální střed“ nejenže mizí ze scény s máslem na hlavě, ale přejímá čím dál víc tezí krajní pravice, rozpouští se v ní. Naslinit prsty si umí i evropský establishment. A dělá to rád, doufá-li alespoň, že základy systému přetrvají i pod vládou srdcařů a že režisérům nové éry povedou ruku stará produkční studia.

Základní trend bije do očí: radikalizace a zvyšování politické síly pravicových křídel extremistických stran a hnutí. Tento trend vidíme jasně v AfD, kde „nacionálně revoluční“ křídlo vytlačuje původní – „nacionálně konzervativní“ – podloží. Právě k „revolucionářům“ AfD patří poslanec Bundestagu Petr Bystroň, který se novinářům svěřil, že Václav Klaus starší, v Německu prý stejně oblíbený jako Viktor Orbán, je jeho „politický idol a osobní mentor“. Rovněž v Itálii valem ztrácí politickou váhu Hnutí pěti hvězd Luigiho di Maia (a Beppe Grilla, který se odsunul do pozadí) s jistým levicovým puncem ve prospěch spoluvládnoucí a vpravdě neofašistické Ligy Severu Mattea Salviniho. A mohli bychom pokračovat výčtem „buršáků“, kteří zaplavují kanceláře rakouských ministerstev – za mlčení a širokého úsměvu mladého lidovce, populárního kancléře Sebastiana Kurze. Nepochybně také srdcař. Usmívající se apokalypsa.

Vzduté plachty

Netřeba však pouze nasávat puch z díže světa, protože i v samotném Česku je právě vhodná vnitřní konstelace pro souručenství patriotů, tribunů lidu a národa. Institucionální opora fašizace společnosti na Pražském hradě takříkajíc stárne a blbne – a dokonce tváří v tvář teroristickému útoku pravicového extremisty proti mešitám v Christchurch na Novém Zélandě opomněl počastovat Čechy svým známým bonmotem: „Netvrdím, že všichni muslimové jsou teroristé, tvrdím, že všichni teroristé jsou muslimové.“ Tomio Okamura je sice dostatečně nestoudný a po větru doby zdatně pádlující, ale jeho charisma hraničí s mokrým hadrem; rozhodně není trvale udržitelným aranžérem davů. Andrej Babiš je příliš pragmatický, xenofobní jenom provinčně a po venkovsku, navíc s kriminálem na krku. A nejnovější skandál jeho pravé ruky, Jaroslava Faltýnka, který si „vzal mandát“ na ovlivňování státní správy v citlivém tendru, už jen ilustruje, jakým tempem protikorupční étos firmy ANO vyprchává. Je to zkrátka fičák. O „eurorealistickém“ přesvědčení ODS, že Česko zreformuje Evropskou unii, jak o tom u Moravce mluvil „eurorealista“ Zbyněk Stanjura, raději pomlčme. A hrobové ticho si zaslouží ČSSD, „odražená ode dna“ zjevně tak, že ani neví, která bije.

Václav Klaus starší se pak nabízí jako staronová výplň narušeného systému, úběžník autoritářské éry i jako svorník posledních tří dekád. Bez světového neoliberalismu nebylo by totiž zlatokopecké podoby naší – především Klausovy – postkomunistické transformace. A bez ní by tu teď asi nepobíhalo tolik zmatených srdcařů, kteří hledají vůdce. Mají už vlastní televizi, TV Barrandov Jaromíra Soukupa. Mají svá masmédia, především na internetu. Mají ideology zprava i zleva. Mají vítr v plachtách. Chybí jen čerstvý lídr, všem známý gigant. Dodá firma Klaus & synové.

Špatné vtipy u Moravce

U Moravce došlo ke dvěma anekdotickým příhodám. Zbyněk Stanjura a Jan Chvojka zkusili dát lekci z logiky šéfovi klubu SPD Radimu Fialovi. Smáli se, že tento věrný okamurovec hodlá hájit české národní zájmy ve spojení Orbánem, který zpochybnil Benešovy dekrety, anebo se Salvinim, který k nám žene uprchlíky. Aha? Smáli se ještě víc, když Fiala opáčil, že je to logické. Ale smáli by se naposledy, kdyby věděli, že takovéto „střety zájmů“ byly pro klasické fašisty úplně normální. A že třeba naši meziváleční fašisté byli důsledně protiněmečtí, což pak pro nacistické okupanty představovalo problém. Český fašismus a české kolaborantství byly dvě různé množiny, byť nakonec s jistým průnikem.

Radim Fiala přispěl s anekdotou vlastní. Oznámil společné programové body SPD s Václavem Klausem mladším: boj proti „superstátu“ jménem EU, proti inkluzivnímu vzdělávání, proti misím v Afghánistánu. Ale Klaus junior prý nechce přímou demokracii, je proti referendům. A to je podle Fialy „obrovský programový rozdíl“, ba „programový rozdíl číslo jedna“. Není nic směšnějšího. Vždyť i vyspělé liberální demokracie dokážou referenda uzákonit tak, že jsou pak dočista k ničemu. A když se potom všichni rozhajlují (nebo co to chtějí vlastně dělat), lze klidně vyhlásit i to nejdemokratičtější referendum. Při vyprazdňování mozků ve vřavě suverenit je totiž výsledek zaručen. A srdce krvácí už jenom nesrdcařům.

Autor je politický komentátor.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies