Ke komu se lísá Babiš, když zve Viktora Orbána, aby mu vyhrál volby

Předsedu vlády a lídra hnutí ANO navštívil maďarský premiér Viktor Orbán. Pokud to je opravdu jeho největší předvolební trhák, půjde v příštím volebním období minimálně o svobodu tisku.

Viktora Orbána není nutné dlouze představovat. V Česku patří ke známým zahraničním politikům a miluje ho ultrapravice po celé Evropě, stejně jako ta domácí. Jenže tvrdá ultrapravice v Česku má smůlu, „přítel Viktor“ přijel podpořit předvolební kampaň premiéra Andreje Babiše. Sázka na Orbána od pragmatika Babiše naznačuje hodně, k volebnímu úspěchu mu má pomoci lídr, který je známý jako rebel uvnitř Evropské unie, která ho kritizuje za nedemokratické praktiky, porušování lidských práv a omezování svobody tisku. Mezi Češkami a Čechy se „přítel Viktor“ přitom netěší žádným extrémním sympatiím, podle agentury STEM ho kladně hodnotí asi 45 procent z nich; oproti například slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové (75 procent) nebo vrchnímu představiteli katolické církve papeži Františkovi (68 procent), nepředstavuje Orbán výrazný trhák. Nikoho lepšího ale Babiš nesežene. Přece jen se ale jedná o jednoho z nejvýraznějších politiků současné Evropské unie – je považován za vyzyvatele jejích hodnot a lídra Visegrádské čtyřky.

Otec zakladatel

O Viktoru Orbánovi se traduje hned několik historek, které se čas od času objeví v textech, jež o něm vychází. V roce 1989 revolucionář Orbán vlastním tělem bránil svého tehdejší kamaráda, filosofa Miklóse Tamáse, před zasahující policií. Událost se stala v roce 1989 na jedné z demonstrací proti vládnoucí komunistické Maďarské socialistické dělnické straně. Gáspár Miklós Tamás se později stal jedním z velkých kritiků směřování maďarské společnosti, kterou označuje jako postfašistickou, i jejího autoritářského lídra Viktora Orbána. Další historka, kterou si pro ilustraci vybral Nicholas Mulder z Guardianu, líčí stále mladého Orbána, jak v devadesátých letech cestuje po USA spolu s dalšími mladými evropskými politiky a novináři. Mladí cestovatelé z čerstvě postkomunistické východní Evropy prý nejevili velký zájem o debaty o rasismu a koloniální minulosti, kterou jim Američané představovali, a mnohem více obdivovali množství elektroniky a dalšího zboží v regálech amerických obchodů. Při diskusi s původními Američany měl Orbán navrhnout, ať využijí společnou půdu ke kapitalizaci, a začal pro ně načrtávat zběžný plán, o který ale nikdo neměl zájem.

Ultrapravicová ideologie sice není Babišovi vlastní, ale její pragmatické využívání má stejné důsledky, jako kdyby byla. Koneckonců i Orbán začínal jako liberál.

Dalším často zmiňovaným paradoxem Viktora Orbána a dalších elitních představitelů jeho strany Fidesz, je vztah k americkému miliardáři a filantropovi s maďarskými kořeny Georgu Sorosovi. Právě díky jeho nadaci získal Orbán, stejně jako řada dalších ze současných fideszovských elit, v devadesátých letech kvalitní vzdělání ve Velké Británii. Právě Soros se ale stal v několika orbánovských nacionalistických kampaních symbolem cizího vlivu a vměšování do zdravé maďarské společnosti. Orbánův režim neváhal ani s vyhnáním Sorosem placené Středoevropské univerzity z Budapešti, a Maďarsko tak přišlo o jednu z nejlepších škol v regionu. Soros měl ve vypjaté šovinistické rétorice stát za snahou zaplavit Maďarsko uprchlíky a tím zničit jeho tradiční hodnoty. Všechny tyto historky a paradoxy mají ilustrovat proměnu Maďarska a celého regionu a jeho ekonomiky, kultury i politiky během transformace po roce 1989. Z Orbána-liberála se stal tvrdý konzervativec; z aktivisty, jenž brání kamaráda před policajty, politik stavící ostnaté dráty; z talentovaného stipendisty likvidátor kvalitní univerzity. A tak dále.

Každopádně i díky vzdělání, za nějž vděčí Sorosovým stipendiím, dnes mohou představitelé Fideszu dobrou angličtinou vysvětlovat své koncepty neliberální demokracie překvapeným zápaďákům. V tomto ohledu je řízení země Andrejem Babišem směrem ke korporátnímu autoritářství a jeho bruselské remcání mnohem spíše motivováno naháněním procent, než že by šlo o promyšlenou intelektuální strategií. Babiš je ale v mnoha ohledech Orbánovým následovatelem a žákem. Fakt, že si jej vybral jako jeden z posledních trumfů kampaně, kterou postavil především na xenofobii, strachu ze zeleného bruselského šílenství a na šíření dezinformací, svědčí o tom, že považuje jeho způsob vedení země za sympatický a atraktivní i pro své voliče. Babišova a Orbánova tisková konference, na niž nebyli vpuštěni nepohodlní novináři, jen dokresluje obrázek rozdělené společnosti a vládnoucích politiků, kteří umlčují kritiku.

Východoevropský obrat

Orbánovský odklon od západních hodnot, respektive jejich odlišná interpretace, se často vykládá i jinak než jen jako prostý xenofobní populismus a vytváření atmosféry strachu a nenávisti ve společnosti, což jsou podle Orbánových kritiků hlavní zbraně jeho demagogické politiky. Známý bulharský teoretik Východu Ivan Krastev v dokumentu Orbán in Hungary: The Rise of Populism například mluví o východoevropské absenci zkušenosti se světem, kterou západní Evropa získala i díky kolonizaci a následnému vyrovnávání se s touto krvavou epochou svých dějin. Podle Krasteva jsou tak lidé na východě EU vnímají Evropu spíše jako místo k životu, které je třeba bránit, než jako myšlenku, ke které se váže jistý typ chování a zodpovědnosti. Nicholas Mulder si v Guardianu zase všímá eurocentričnosti východoevropských disidentů, kteří už v osmdesátých letech nejevili velký zájem o témata jako dekolonizace.

Německý deník Die Welt považuje právě Orbána za ideového zakladatele vůdcovské demokracie, která se rozšířila do Polska a která by v mnoha ohledech mohla vyhovovat i Babišovi. Zároveň je pro Babišovo vládnutí typická neideologičnost – Babiš se těžko stane ideovým vyzyvatelem západních hodnot, demokracie nebo pojetí Evropy. „Nahradil jsem ztroskotanou liberální demokracii křesťanskou demokracií 21. století, která lidem zaručí důstojnost, svobodu a bezpečnost. Podporuje tradiční rodinný model jednoho muže a jedné ženy,“ prohlásil Orbán v povolebním projevu v roce 2018. To nezní úplně jako Babiš. Orbán se pokouší polemizovat s pojetím Evropy a dávat mu jiný obsah. „Kdyby nebylo Maďarska, Evropa, jak ji známe, už by nebyla,“ tvrdil v kontextu migrační krize, kterou ve svých očích pro Evropu vyřešil stavbou plotů, k nimž se jezdí Babiš nebo Petr Fiala fotit. Lídr koalice SPOLU Fiala tam ovšem byl jakožto člověk patřící na Západ bez Orbánova doprovodu.

V mnoha ohledech má Česká republika, a to i v případě, že Babiš ve volbách vyhraje, do Orbánova Maďarska stále daleko. Nejde jen o to, že ideologicky by Babiš na mezinárodní scéně musel jen kopírovat Orbána a udělat ze sebe jeho loutku. Jeho síla v Česku zdaleka není taková jako ta Orbánova. Právě kontrola médií ale naznačuje českou cestu k orbánizaci. Půdu připravoval už István Léko jako šéfredaktor Babišových Lidových novin, který o Orbánovi obdivně psal a dělal s ním devótní rozhovory. Kontrola médií v Česku je v současnosti se situací v Maďarsku samozřejmě zatím nesrovnatelná. I když po Babišově nástupu na mediální scénu v Česku podle Reportérů bez hranic klesla svoboda tisku, Maďarsko, kde neexistuje větší médium, které by nějakým způsobem nebylo propojeno s vládou, je úplně jinde. Záběry ochranky vyvádějící z televize opoziční politiky, kteří chtějí přečíst své stanovisko k takzvanému otrockému zákonu, jsou u nás zatím také nepředstavitelné.

Směr autoritářství

Ultrapravicová ideologie sice není Babišovi vlastní, ale její pragmatické využívání má stejné důsledky, jako kdyby byla. Koneckonců i Orbán začínal jako liberál (a Babiš coby kariérní komunista). Jako nacionalistický bojovník za suverenitu proti Bruselu a migraci Babiš nevystupuje jen v předvolební kampani, ale také v okamžiku, kdy mu teče do bot v souvislosti s jeho střetem zájmů a dotacemi pro Agrofert. Když se k tomuto tématu vyjadřila německá veřejnoprávní televize ARD, obvinil ji, že jde o útok motivovaný jeho postojem k migraci. Sklon označovat novináře jako agenty cizích mocností, jak se to běžně děje v Maďarsku, rovněž není Babišovi cizí. Stačí si vzpomenout na jeho výpady proti Pirátům a řeči o udavačích, ale především na bezproblémové spojení ANO s SPD při volbách do mediálních rad. Hanu Lipovskou sice nakonec poslanci odvolali kvůli její kandidatuře za Volný blok (podporovaný neonacistickou DSSS), ale předtím ji Babišovi poslanci neměli problém zvolit, stejně jako další kandidáty z řad české ultrapravice. Způsob, jakým lidé jako Lipovská, Pavel Matocha nebo Xaver Veselý přemýšlí o liberalismu nebo médiích, je přitom orbánismu velmi podobný.

Zmíněný Gáspár Miklós Tamás ve svých textech nekritizuje jen Viktora Orbána, ale také postoje občanské společnosti a liberálů, kteří za všech okolností dávají najevo svůj odpor k levici, migrantům či právům žen. Tím podle Tamáse ve výsledku orbánismu zvyšují legitimitu. „Tito lidé zároveň odsuzují všechny politické strany, které po roce 1989 figurovaly na levici nebo v liberálním středu. Tím se podřizují rozšířenému stereotypu, že skutečně existují jakési protinárodní živly operující v pozadí, které zlomily páteř našeho národa a zaprodaly nás Evropě – tedy liberálové, feministky, rovnostáři, vegetariáni a podobné ďábelské síly,“ popsal městské hnutí proti olympiádě v Budapešti Tamás. Těžko si v této souvislosti nevzpomenout na trapné ustupování Pirátů snad ve všech tématech během předvolební kampaně. Autoritářský režim s ultrapravicovou ideologií se může udržet při životě i bez svého strůjce, pokud se vytvoří homogenní politické prostředí, v němž za všechno mohou migranti, uprchlíci, neomarxisté, Brusel a podobně. V tuto chvíli největší vyzyvatel Andreje Babiše, lídr koalice SPOLU Petr Fiala, se koneckonců k návštěvě Viktora Orbána ani nevyjádřil…

Autor je redaktor Alarmu.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace