Foto Michael Vadon
Oproti volbám v roce 2016 je teď všechno naruby. Donald Trump už není jen těžko uvěřitelný žert, ale úřadující prezident a místo jediné relevantní kandidátky demokratů Hillary Clinton tu máme doslova desítky potenciálních kandidátů. Bělovlasý Bernie Sanders přitom se svým „anticharismatem“ není nečekanou a nakonec neúspěšnou hvězdou primárek, ale kandidátem, který má v průzkumech nejpozitivnější hodnocení ze všech stávajících demokratických konkurentů.
Rok 2016 naruby
Nezměnily se ovšem ani tak postoje bezmála osmdesátiletého senátora, ale spíš zbytek Spojených států. Před deseti lety byla nálepka „socialismu“ jednou z hlavních republikánských zbraní proti čerstvě zvolenému Baracku Obamovi. Ať už si o Sandersových návrzích myslíte cokoliv (a jde-li jeho politické přesvědčení vůbec nazvat socialismem), jen těžko popřít, že málokdo pohnul americkým politickým diskurzem jako právě on. „Když jsem před několika lety za největší národně bezpečnostní hrozbu označil globální změnu klimatu, lidé se smáli,“ řekl minulý víkend Sanders, který občas působí, že ho rychlost, s jakou se odehrály změny ve veřejném mínění, samotného překvapila.
Sanders sice momentálně je nejsilnějším kandidátem demokratů, jeho pozice je ale značně nejistá.
Nejenže se v loňských volbách dostalo do Kongresu hned několik dalších zastupitelů, kteří se hlásí k demokratickému socialismu. Sliby jako státem hrazené vysoké školství, všeobecné zdravotní pojištění nebo zvýšení minimální mzdy jsou body programu, ke kterým se přiklání i spíše středoví kandidáti jako senátorka Kamala Harris. Ta se do teď jeví jako Sandersův nejsilnější konkurent. To, že je Harris obklopena bývalými poradci Hillary Clinton, kteří při minulých volbách shazovali Sandersovy návrhy ze stolu jako nerealistické, je drobnou ironií. Možná i proto se zdá být voličstvo spíše na Sandersově straně. Oproti Kamale Harris vybral v prvních dvaceti čtyřech hodinách své kampaně přibližně čtyřikrát více drobných finančních příspěvků.
Bernie naruby?
Ne vše je ale růžové. Pozice favorita totiž může Sandersovi uškodit. Je sice politikem, který nejvěrohodněji reprezentuje zmíněné levicové cíle, ale pozice nejsilnějšího kandidáta je v amerických primárkách obecně nevděčná. A právě Sandersovi nemusí sednout. Jedna věc je boj proti Hillary Clinton jakožto symbolu establishmentu, druhá soupeření proti celé škále oponentů, od politicky velmi blízkých kandidátů, jako je Elizabeth Warren, až po marketingově uhlazené mladé centristy.
Během voleb v roce 2016 bylo Sandersovi clintonovským táborem vytýkáno, že představuje zájmy bílé nižší a střední třídy, že však nemá co nabídnout afroamerickým a hispánským komunitám. Je hodně na pováženou, byla-li to tehdy vůbec pravda. Podle aktuálních průzkumů má mezi nebělošskými komunitami Sanders naopak nejlepší výsledky. Demokratický senátor se dnes podle všeho snaží udělat vše, aby se vyhnul nejomílanější kritice z minulých voleb. Moderátor Fox News Tucker Carlson nedávno Sanderse označil za „identitářského žvanila“. Názor kontroverzního Carlsona asi netřeba brát příliš vážně, Sanders by si ale měl dávat pozor, aby to s vyrovnáváním kritiky nepřehnal a nevytratilo se kouzlo jeho dosud jasného poselství „všeobecné ekonomické spravedlnosti“.
Různí kandidáti demokratů se čím dál častěji začínají objevovat v Iowě, kde se za necelý rok budou konat první primárky prezidentské kampaně. Podle zpravodajství z brzkých předvolebních mítinků se však neposunuli vlevo jen samotní kandidáti, ale i budoucí voliči. Ti se – pro mnohé asi nepřekvapivě – neptají demokratů na názor na ruské vměšování, Muellerovo vyšetřování, dokonce ani na Trumpa samotného. Zajímá je spíš jejich politická vize a to, co jim jejich program může reálně nabídnout.
Silnou stránkou Bernieho Sanderse je domácí politika. Jím zmiňované plány státem hrazeného zdravotnictví a školství se těší mezi průměrnými Američany čím dál větší oblibě. Zvýšení minimální mzdy má v době rozevírajících se ekonomických nůžek jasný populistický potenciál. A to neplatí jen v Iowě. Sandersovy návrhy se těší poměrně velké oblibě i ve federálních průzkumech veřejného mínění. Na druhou stranu může být „Bernieho“ slabinou způsob, jakým za tyto nákladné plány chce platit.
Za co to bude Sanders schytávat?
Sanders je jedním z politiků americké levice, jejichž poradci se přiklánějí k takzvané moderní měnové teorii (MMT). Její zastánci staví na hlavu způsob, jakým ekonomie nahlíží na vládní deficity. Velmi zjednodušeně řečeno, tato škola tvrdí, že zvyšování deficitů není (za určitých podmínek) zdaleka takovým průšvihem, jak se tváří mainstreamoví ekonomové. Ve své mírnější podobě může MMT posloužit k detabuizaci větších státních výdajů. A to pochopitelně může být pro americkou levici krátkodobě užitečné. V extrémnějších podobách ale z MMT její zastánci dělají jakýsi zázračný nástroj, který umožní vyhnout se těžkým bojům nad omezenými rozpočty. Mnozí pravicoví a středoví politici i ekonomové vidí v MMT podvod, který může vést jen k hyperinflaci. Levicovější kritici zase poukazují na to, že i zastánci MMT uznávají, že v určitých případech je potřeba „utahovat opasky“. Lité boje o priority, které je v rámci státního rozpočtu třeba financovat, by tak nemizely, pouze se odkládají na neurčito.
Sandersovi kritici mnohdy také poukazují na jeho slabiny v zahraničněpolitických otázkách. Příkladem jsou jeho váhavé postoje k aktuálnímu dění ve Venezuele – ať už na ně nahlížíte zprava nebo zleva. Sanders má za sebou ale i úspěchy. Například hlasování o ukončení americké podpory skandální saúdské intervence v Jemenu je z velké míry jeho zásluhou. Další věcí je, že pro americký elektorát, smýšlející v posledních letech spíše izolacionisticky, nemusí být zahraničněpolitické otázky tak klíčové.
Rokem 2020 to nekončí
V minulých volbách neměl Bernie Sanders co ztratit. Ve svém druhém tažení je vystaven daleko většímu tlaku. Ten se už začíná projevovat. Nedlouho po ohlášení jeho kampaně ji opustilo hned několik členů týmu, údajně kvůli neshodám ohledně priorit v otázce způsobu vedení kampaně – senátor na rozdíl od odcházejících členů týmu nechce v zájmu osobnějšího přístupu založeného na pouliční dobrovolnické kampani věnovat tolik financí televizním reklamám.
Sanders tak sice momentálně je nejsilnějším kandidátem demokratů, jeho pozice je ale značně nejistá. Pro část mladé generace Američanů představuje hnutí, jehož je pomyslným vůdcem, logické vyústění dřívějších snah, jako bylo Occupy Wall Street nebo Black Lives Matter. Pro ty starší zase návrat levicového křídla demokratů, které po konci šedesátých let takřka vymizelo. Jakkoliv se může zdát, že je sandersovský populismus s konkrétními ekonomickými sliby ideální zbraní proti vyprázdněnému tlučhubovství Donalda Trumpa, není vůbec zaručené, že vermontský senátor v naprosto jiném rozložení sil zopakuje své úspěchy z primárek před třemi lety. To ale neznamená, že by měl házet předem flintu do (iowského) žita.
Autor je publicista a redaktor Radia Wave.