Foto Kremlin.ru, Wikimedia, CC BY 4.0 DEED
Ústřední volební komise Ruské federace 8. února odmítla zaregistrovat protiválečného prezidentského kandidáta Borise Naděždina. Oficiálním důvodem zamítnutí registrace bylo přes 15 procent neplatných podpisů na podporu kandidatury. Problém s podpisy Naděždin oznámil už 5. února na platformě X. Nyní se jeho volební štáb chystá rozhodnutí volební komise zvrátit stížností u soudu.
Samotný postup sběru podpisů potenciálního kandidáta na prezidenta se stal mezi ruskou opozicí sledovanou událostí. Ještě na začátku ledna tohoto roku se sto tisíc podpisů nutných k registraci kandidáta zdálo nedosažitelných. Během tohoto měsíce se však ke sběru podpisů na podporu nezávislého kandidáta připojilo několik tisíc Rusů doma i v zahraničí. Naděždinovo potenciální prezidentství, jeho politická kariéra i role ve volbách zůstávají předmětem vášnivých debat protiválečně a opozičně smýšlející části ruské společnosti.
Od vědce k prezidentskému kandidátovi
Ve sporech s kritiky se Naděždin občas odvolává na délku své politické kariéry. Ta začala v roce 1990, kdy se jako docela úspěšný vědec, kandidát fyzikálních a matematických věd, stal zastupitelem města Dolgoprudnyj u Moskvy. Za deset let se z místopředsedy městské rady stal poslancem ve Státní dumě. Naděždin se přitom podílel na privatizaci státních podniků v Moskevské oblasti a na vývoji občanského zákoníku Ruské federace i zákona o akciových společnostech. Pracoval jako zástupce Borise Němcova, pomocník neúspěšného reformátora Kirijenka a člen aparátu prezidenta Borise Jelcina.
S Putinovou stranou si Naděždin vytvořil zajímavý vztah. V roce 2011 se zúčastnil shromáždění na Bolotném náměstí proti podvodům v prezidentských volbách. „Chytří nevolí Jednotné Rusko,“ hlásal zde Naděždin z pódia. O rok později se však stal důvěrníkem strany Spravedlivé Rusko Sergeje Mironova a pozorovatelem Putinova volebního štábu a v roce 2015 se zúčastnil primárek Jednotného Ruska. Následně tento čin vysvětloval několika protichůdnými způsoby: nejprve říkal, že chtěl „přinést diskusi do míst, kde dosud nebyla slyšet“, a následně to, co se stalo, nazýval jednoduše „trollingem“.
Pravděpodobné vysvětlení ovšem může spočívat v jeho oportunismu a „politické sebezáchově“. V reakci na výtky od bývalých soudruhů z pravicové opozice Naděždin odpovídal, že nemá v úmyslu „přísahat věrnost Putinovi“, ale dosáhnout skrze vítězství v primárkách Jednotného Ruska na poslanecký mandát. „Systémový liberál ve věcech domácí politiky a důsledný ruský vlastenec ve věcech zahraničních“, jak sám sebe Naděždin popisuje, se v roce 2019 vrátil do zákonodárné politiky. Pozoruhodné je, že se díky členství ve výše zmíněném Spravedlivém Rusku dostal zpět do zastupitelstva města Dolgoprudnyj.
Jsem si naprosto jistý
Hlavní myšlenkou prezidentské kampaně, kterou opakovaně vyslovil sám Naděždin, je ukončení speciální vojenské operace na Ukrajině: „Rusko tuto speciální vojenskou operaci rozhodně neztratí, to je absolutně nemožné. Proto nebude žádná kapitulace, žádné reparace – nic z toho se nestane. Jsem si tím naprosto jistý.“ Způsobem, jak dosáhnout tohoto cíle, mají být „tvrdá a dlouhá jednání s Ukrajinou“.
Naděždin si uvědomuje škody způsobené válkou, která trvá již druhým rokem, nicméně popírá možnost ukončení konfliktu návratem k hranicím z roku 1991 podle ukrajinského scénáře. „Zeptejme se nejen těch, kteří tam žijí nyní, ale i těch, kteří tam žili dříve, zeptejme se lidí na Krymu, v Sevastopolu, v Doněcku, v Luhansku, v Chersonu, dokonce i v Záporoží,“ odpovídá politik na otázku po situaci v okupovaných ukrajinských územích za jeho případného prezidenství.
Podezření ohledně Naděždinových skutečných vyvolává jak jeho touha mluvit o mírovém řešení konfliktu primárně se „sponzory“ ukrajinské strany, tak jeho neochota potrestat viníky této války. Mezinárodní soud s Putinem považuje Naděždin za porušení ústavy, kterou nehodlá měnit. Ruské vojáky nazývá „občany, kteří plní svou povinnost, prolévají krev a riskují“ a požaduje vůči nim „humánní zacházení“.
Ve správný čas na správném místě
Diskuse o roli Borise Naděždina v nadcházejících prezidentských volbách pohánějí spekulace o tom, proč má jeho kampaň v posledním měsíci takový úspěch, ale také srovnání s tím, jak dopadli jiní kandidáti dříve. Skutečnost, že Kreml umožňuje Naděždinovi sbírat podpisy a vést politickou kampaň, zatímco proti němu vede televizní propagandu, budí dojem, že jde o plánovanou akci.
Koncem prosince Ústřední volební komise odmítla nominovat Jekatěrinu Duncovovou, novinářku ze Rževa, která se stejně jako Naděždin postavila proti válce na Ukrajině. „Jste mladá žena, vše máte ještě před sebou,“ komentovala odmítnutí Duncovové šéfka komise Ella Pamfilovová. Několik dalších kandidátů už z voleb odstoupilo. Je mezi nimi i vůdce Ruského všelidového svazu Sergej Baburin, který ihned po předložení potřebného počtu podpisů volební komisi oznámil svůj odchod z prezidentského klání. Vznikla tak situace, kdy voličům, kteří nemají blízko ani k Putinovi, ani k několika evidentně prorežimním a proválečným kandidátům, zbývala jediná možnost – volit Borise Naděždina. Jeho postavení přitom bylo někde mezi „kontrolovaným liberálem“ a „nadějí“, náhodně připuštěnou k volbám.
Navzdory situaci na frontě, která není pro Kreml nejlepší, i rostoucí nespokojenosti ruských občanů s průběhem války zůstává Putinova pozice ve volbách v březnu 2024 docela pevná. Odmítnutí registrace Naděždina tak potvrzuje hypotézu o „náhodném“ úspěchu jeho dosavadní kampaně. Ruské úřady s největší pravděpodobností neočekávaly konsolidaci opozice kolem dosud nepříliš oblíbeného kandidáta a nebyly připraveny na rychlý růst jeho podpory mezi voliči.
Naděždinovu štábu byla odepřena možnost rozporovat vyhodnocení platnosti podpisů Ústřední volební komisí, přestože je to v rozporu s právními postupy pro registraci kandidátů. Poslední příležitostí pro opozici tak zůstává stížnost k Nejvyššímu soudu Ruské federace, jejíž výsledek však bude nejspíš neúspěšný.
Autor studuje žurnalistiku a politologii na Masarykově univerzitě.