Azali Assoumani a Vladimir Putin. Foto Pavel Bednyakov, Kremlin.ru, CC BY 4.0
Moskva se africkému kontinentu prezentuje jako mocnost, která deklaratorně vystupuje proti historickému i novodobému kolonialismu a podporuje suverenitu afrických zemí. Svými kroky přitom zásadním způsobem podkopává bezpečnost kontinentu a zároveň vytváří nové formy útlaku a neokolonialismu. Na nedávném petrohradském summitu Rusko–Afrika Vladimir Putin slíbil šesti africkým zemím 50 tisíc tun obilí zdarma a ujišťoval je, že se Moskva pokouší odvrátit celosvětovou potravinovou krizi.
Krok Moskvy směrem k africkým zemím přišel sotva týden poté, co Putin vypověděl dohodu, která umožňovala jednomu z největších světových producentů obilovin – Ukrajině – vyvážet své zemědělské produkty a suroviny přes Černé moře. Putin řekl, že africké země byly opakovaně „podvedeny ukrajinskými dodavateli obilí“, přičemž argumentoval tím, že Kyjev údajně 70 procent svého exportu vyváží pouze zemím s vysokými nebo nadprůměrnými příjmy.
Podle OSN přitom směřovalo 65 procent pšenice z Ukrajiny „v rámci dohody do rozvojových zemí“. Obilná dohoda zároveň pomohla stabilizovat světové ceny potravin a zabránit jejich nedostatku v zemích globálního Jihu poté, co se v důsledku ruského vojenského vpádu na Ukrajinu zvýšily obavy z celosvětové potravinové krize.
Weaponizace ukrajinského obilí
Ruské vypovězení dohody nepřišlo krátce před počátkem summitu náhodou, ale Moskva s ním účelově kalkulovala. Putin si připravil půdu pro vytvoření nátlaku při jednání s africkými představiteli a na summitu se prezentoval coby dobrodinec přinášející desítky tisíc tun obilí zdarma. Cílem přitom má být přesvědčit další mezinárodní aktéry o oprávněnosti vojenského vpádu na Ukrajinu i dlouhodobá ambice rozšiřování vlivu Moskvy na kontinentu. Právě k tomu Moskvě slouží weaponizace zdrojů pšenice a kukuřice z ukrajinského území.
Dar 50 tisíc tun obilí je směřován pouze vybraným „šťastlivcům“, kteří ale nebyli vybráni náhodně. Ze šesti zemí, kterým bylo obilí nabídnuto, jedna z nich – Somálsko – opakovaně podpořila Putina v rezolucích OSN, které odsuzovaly ruskou invazi na Ukrajinu. Další dvě, Mali a Středoafrická republika jsou pak baštami ruské žoldnéřské skupiny wagnerovců.
Slib Moskvy sice počítá v příštích třech až čtyřech měsících s množstvím 50 tisíc tun obilí zdarma, jednostranně vypovězená smlouva ale přitom doposud umožňovala vývoz 33 milionů tun obilovin. Odstoupení Putina od dohody tak navzdory tlachání Kremlu o tom, že je přítelem Afriky, ohrožuje globální potravinovou bezpečnost a vystavuje obyvatele mnoha afrických zemí ještě větší inflaci.
Taktika Kremlu a wagnerovců zpravidla vychází z poskytování bezpečnostních záruk tamním vládnoucím skupinám, výměnou za přístup k nerostným surovinám, včetně zlata a diamantů. To slouží zejména k obohacení členů wagnerovců a jejich nejbližších spolupracovníků jak v Rusku, tak v Africe.
Putinovo rozhodnutí od dohody odstoupit, stejně jako bombardování ukrajinského přístavu na Dunaji, který může být alternativní trasou pro zajištění přepravy zemědělských surovin z Ukrajiny, jsou obzvláště zničující pro země, jejichž zemědělství je silně postižené extrémními suchy v souvislosti se změnou klimatu.
Ruská válka na Ukrajině zhoršila již tak vážnou krizi nedostatku potravin. Krok Moskvy tak zasáhne zejména regiony silně závislé na dovozu ukrajinské a ruské pšenice, jako jsou severní a východní Afrika. Například obyvatelé Egypta čelí téměř 40procentní inflaci, země Afrického rohu pak loni zasáhlo nejhorší sucho za posledních 70 let.
Afričtí představitelé na summitu Putina vyzvali, aby konflikt na Ukrajině ukončil. Zdůraznili přitom obavy ohledně důsledků války na africký kontinent, právě v podobě dopadů na potravinovou bezpečnost a další nárůst cen. Předseda Komise Africké unie Moussa Faki Mahamat řekl, že dohoda o dodávkách obilí musí být prodloužena ve prospěch všech zemí na planetě.
Prigožin a wagnerovci mají stále Putinovu podporu
Petrohradského summitu se zúčastnili zástupci ze 49 zemí, z toho 17 hlav afrických států, což je méně než polovina oproti poslednímu summitu v roce 2019. Nejpřekvapivější ale nakonec byla účast šéfa wagnerovců Jevgenije Prigožina, který se nechal vyfotografovat s vysokým představitelem Středoafrické republiky Freddym Mapoukou. Prigožin přitom měl být po pokusu o státní převrat z konce června v Bělorusku. Jeho účast tak naznačila, že zůstává nedílnou součástí kremelského establishmentu a že s jeho aktivitami v Africe Kreml nadále počítá.
Vůdci Mali a Středoafrické republiky, jejichž vlády se do značné míry spoléhaly na služby wagnerovců, vyjádřili Putinovi vděk. Prezident Faustin Archange Touadera řekl, že vztahy Středoafrické republiky s Ruskem pomohly zachránit demokracii a zabránit občanské válce. Poděkoval Rusku za to, že zemi „pomáhá postavit se cizí hegemonii“.
Taktika Kremlu a wagnerovců zpravidla vychází z poskytování bezpečnostních záruk tamním vládnoucím skupinám, výměnou za přístup k nerostným surovinám, včetně zlata a diamantů. To slouží zejména k obohacení členů wagnerovců a jejich nejbližších spolupracovníků jak v Rusku, tak v Africe.
Klíčová je ale pro skupinu podpora ze strany Kremlu, pro který jsou wagnerovci prostředkem k rozšiřování zahraničněpolitického vlivu v Africe. Spíše než o zisk ze surovin jde Wagnerovi při rozšiřování těžebních koncernů a dalších významných odvětví o ovládnutí tamních ekonomik a získání podílu na rozhodování v těchto zemích. Jde o formu politického přivlastnění zvanou state capture, tedy převzetí (či uchvácení) státu.
„Vždy šlo především o politický nástroj a vždy šlo o prostředek, jak kooptovat a efektivně získat státní nadvládu nad izolovanými režimy, které jsou závislé na vnější síle,“ řekl serveru Vox Joseph Siegle, ředitel Afrického centra pro strategická studia. Wagnerovci se tak snaží opanovat země, jako je Mali, Středoafrická republika a Súdán, kde je vedení nestabilní nebo de facto nemá reálnou moc.
Výsledkem tohoto působení tak zpravidla bývá upevnění autoritářských a korupčních poměrů. Například dohody o financování služeb, které často poskytuje Wagnerova žoldnéřská skupina, také zahrnují netransparentní barterový obchod v nejrůznějších odvětvích včetně nerostných surovin. S těžbou těchto surovin se pak pojí vykořisťování jak místních zdrojů, tak i obyvatelstva.
Ruská vojenská přítomnost v Africe se v posledních letech stále více rozšiřuje. Žoldnéřská skupina působí ve Středoafrické republice, Mosambiku, Mali, Libyi, Súdánu a Burkině Faso. Moskva v posledních letech Afriku také masivně zaplavila zbraněmi. Analýza Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI) ukázala, že přibližně 30 procent všech zbraní vyvezených do subsaharské Afriky pocházelo v letech 2016–2020 z Ruska.
Podle politického analytika Samsona Itoda z nigerské Abuji je to důvod k obavám. „Myslím, že bychom se jako kontinent měli obávat rostoucího vlivu Ruska na utváření domácí politiky v africkém regionu. A tomuto vměšování je třeba se bránit,“ řekl Itoda pro Deutsche Welle. Protože nemůže získat spojence diplomacií nebo měkkou silou, musí Moskva razit strategie vojenské síly nebo uchvácení státu. „Rusko tam stále potřebuje zástupné síly, aby mohlo pokračovat ve svém přístupu k vytváření problémů v Africe,“ říká ruský vojenský analytik Pavel Luzin.
Rusko má na kontinentu rovněž rozsáhlou síť médií, která v Africe šíří propagandu a dezinformace. Důležitou roli přitom hrají ruské ambasády, jako například letos v červenci, kdy ruské velvyslanectví v Jihoafrické republice zveřejnilo údajný screenshot článku serveru Politico s názvem „20 milionů životů za svobodu“. Velvyslanectví k tomuto příspěvku přidalo komentář, že „NATO prosazuje válku, která se bude vést do posledního Ukrajince.“ Politico tento článek ale nikdy nezveřejnilo. Velvyslanectví později příspěvek smazalo, ale na Twitteru měl už více než 100 000 zobrazení.
Globální role Afriky
Summit v Petrohradu měl ruské působení na kontinentu posunout na další úroveň, jak uvedl Ali Hashem, reportér Al-Džazíry. Putin má podle něj „velmi ambiciózní iniciativy“ a to do té míry, že chce oživit investice do Afriky v rozsahu z dob sovětské éry. Moskva nově plánuje výstavbu závodů a továren a zvýšení počtu diplomatických misí na kontinentu.
Afrika je „novým centrem moci. Její politická a hospodářská role exponenciálně roste. (…) Tuto skutečnost bude muset vzít v úvahu každý,“ dodal Ali Hashem. Africké vlády si tento rostoucí význam velmi dobře uvědomují a usilují o rozšiřování různorodých a pragmatických mezinárodních partnerství a širokých multilaterálních vazeb s mnoha aktéry napříč regiony a geopolitickými vlivovými sférami.
Autor je politolog.