Když Jeremy Corbyn v roce 2016 v rozhovoru pro rodičovský web Mumsnet prozradil, že jeho nejoblíbenější knihou je Joycův Odysseus, zavládla ve štábu labouristů panika – jak dělnický elektorát labouristů zareaguje na fakt, že jejich předseda zbožňuje intelektuální knihu, ve které není ani jedna postava dělnického původu? Voliči samozřejmě nezareagovali vůbec nijak. Opět se ale ukázalo, jak zarytá je v myslích PR manažerů představa o umění jako o něčem, co je určené výhradně vzdělaným a kultivovaným lidem. Jako by snad voliči Labour Party byli agresivní poškoláci, kteří vám rozbijí brýle za to, že si o přestávce čtete.
Podobné uvažování se teď objevuje znovu. Konzervativní vláda Velké Británie dala BBC za úkol ušetřit 800 milionů liber a veřejnoprávní stanice okamžitě sáhla tam, kde tušila nejmenší odpor – k nekompromisně dobrodružným pořadům, které naleptávají žánrové i společenské hranice a nutí svoje posluchače přemýšlet za roh. Vždyť kdo by měl v dnešní době čas na experimentální hudbu? Jenom elitáři. Tentokrát se ale vedení stanice v čele s Alanem Daveym spletlo. Na výrazné omezení pořadu s dvacetiletou tradicí Late Junction a úplné zrušení dvou jazzových pořadů okamžitě zareagovala velká část britské scény v čele Brianem Enem, legendou folkové hudby Shirley Collins nebo bývalým frontmanem Pulp Jarvisem Cockerem.
Umění je pro každého. Pro spoustu posluchačů je veřejnoprávní médium jediným způsobem, jak se seznámit s hudbou, která jim může být jinak nedostupná.
Ozvaly se ale i tisíce lidí, kteří experimentální hudbu neprovozují, nemají hudební vzdělání, nejsou hudební publicisté ani majitelé klubů nebo galerií. „Znám naštvané posluchače Late Junction z provinčních míst, jako je Felling, Hull, Newport, Clayton-le-Moors nebo Rotherham,“ píše ve svém článku Proč jsou škrty BBC v rozhlasovém vysílání katastrofou pro naše kulturní zdraví publicista Richard Foster. „Někteří z nich dokonce, chraň bože, pracují rukama,“ dodává Foster a potvrzuje tak jednoduchou myšlenku, kterou ale mnozí nechtějí chápat. Umění je pro každého. Pro spoustu posluchačů je veřejnoprávní médium jediným způsobem, jak se seznámit s hudbou, která jim může být jinak nedostupná. A lidé se chtějí seznamovat s neznámým, chtějí zažívat dobrodružství, celoživotně se vzdělávat a překonávat překážky. Umožnit to všem, kdo o to mají zájem, je úkol veřejnoprávní instituce. Jak budeme v budoucnu bránit veřejnoprávní média, když se budou stále víc přibližovat těm komerčním?
Představa, že uměním se člověk zaobírá až v okamžiku, kdy jsou všechny jeho základní potřeby naplněny, je mylná – umění je tou základní potřebou a volný přístup k němu je zaručenou cestou ke zlepšení stavu celé společnosti. Nikdo z naší rodiny neměl v době mého dospívání vysokoškolský titul, neměli jsme doma encyklopedie umění Josého Pijoana, nikdy jsem nebyl v galerii a na konci základní školy jsem měl podanou přihlášku na obchodní učiliště, kde vyučovala moje matka. Jenom souhrou náhod jsem se dostal na gymnázium a jenom díky veřejnoprávnímu vysílání Vltavy, galeriím a muzeím otevřeným zadarmo a volně přístupným knihovnám jsem načerpal tolik podnětů, že jsem mohl začít psát o hudbě a o něco později sám vysílat na veřejnoprávní stanici.
Často jsem pak slyšel, že jsou naše pořady elitářské a že jim obyčejní lidé nerozumí. Může být něco víc povýšeného a nadřazeného než tenhle postoj? Vysílat ve veřejnoprávním médiu experimentální hudbu není elitářství – elitářství je vytlačovat tuhle hudbu do míst, kde na ni dosáhne jenom vzdělaný a bohatý člověk z kulturně vyspělé rodiny.
Autor je spolupracovník Českého rozhlasu Vltava a Radia Wave.