Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Připomeňte mi, abych se už nikdy nekoukala na Oscary

Ceny Akademie filmového umění byly letos ještě větší hnůj než obvykle.

Některá důležitá fakta o 91. Oscarech: Ztratili jsme Stalina, možná nejlepší film, který se v roce 2018 ve Státech promítal, nebyl nominován ani na jediné ocenění, a to ani v těch kategoriích, které velcí hráči moc neřeší a považují je za symbolické drobty, jako třeba cenu za nejlepší scénář. Film se dostal do užšího výběru děl, která byla „zvážena“ na nominaci (dává to vůbec smysl?) za nejlepší hudbu, ale nepostoupil.

Snad jediná zajímavá věc na celých Cenách Akademie je kontemplace nad americkým pokusem ukázat se celému světu v co nejlepším světle, a místo toho se pokaždé odkopat tak, že rok co rok je vidět jen bordel a modlářství spojené se slávou a bohatstvím.

A Sorry to Bother You, skvělý film z dílny Bootse Rileyho, zamázli taky. Riley proslulý svou upřímnou tolerancí a skutečným politickým zápalem je pro Ceny Akademie stejně příliš dobrý. A navíc přesně den před udílením Oscarů vyhrál cenu Film Independent Spirit Award za nejlepší debutový film. Na adresu Oscarů jen prohlásil, že jeho snímek nebyl nominován, protože ho neprovázela žádná kampaň ani snaha o vytvoření toho správného hajpu v řadách navždy marných oscarových voličů. A to dává smysl – když není žádná kampaň, žádné naleštěné materiály, nemá si jich prostě těch šest tisíc členů jak všimnout. Těmi svými dvanácti tisíci rukou stěží najdou své pompézní prdele.

Takže znovu: když jde o Oscary, o hovno jde. Avšak je třeba přiznat, že den poté se o tom krásně četlo. Například o reakci Spikea Leeho na absurdní ocenění za nejlepší film pro Zelenou knihu, klasický americký film o tom, jak jeden běloch opětovně zachrání černocha před agresivními rasisty a jak, když se sám setká s hollywoodským rasismem, dojde osobního osvícení. Právě tenhle film vyhrál nad Leeho BlacKKKlansmanem – stejně jako Řidič slečny Daisy (film o černém šoférovi, který slouží bílé paničce, která je rasistka, ale ke konci už tak úplně není) vyhrál v roce 1990 cenu za nejlepší film místo Leeho snímku Jednej správně. Lee zvedl paže nad hlavu v gestu marnosti a snažil se odejít z divadla, ale sekuriťáci ho hned zastavili a poslali ho pěkně zpátky na místo.

Neoliberální paskvil Spikea Leeho

Avšak i pro bohaté a slavné existuje bolestné: Spike Lee na Guvernérově plese alespoň pěkně zapařil se svou novou nejlepší brooklynskou kámoškou Barbarou Streisandovou. Los Angeles Times o tom napsaly: „Lee a Streisandová – a prý to byla ona, která Akademii kontaktovala s prosbou, zda by mohla uvést BlacKKKlansmana, její nejoblíbenější film roku – si spolu povídali, zatímco Lee do sebe házel sklenku šampaňského a opětovně jí líbal ruku. Ta zase obdivovala jeho zlaté prsteny Love / Hate a požádala ho, jestli na společné fotce může podržet jeho Oscara.“

Když Streisandová na Oscarech BlacKKKlansmana uváděla, vzala si vyšívaný černý baret v jakémsi hollywoodském gestu, které rádoby ctí původní styl Černých panterů. Film vychvalovala za to, jakým způsobem ukazuje pravdu, „která je dnes tolik zapotřebí“. Faktem ale bohužel zůstává, že vysoce stylizovaný BlacKKKlansman vůbec pravdivý není – spíš je to neoliberální paskvil. Jde o oslavný portrét Rona Stallwortha, černého zelenáče, který se v sedmdesátých letech snažil ve skrz na skrz bílém policejním sboru Colorado Springs infiltrovat Ku-klux-klan. Můžete se zeptat Bootse Rileyho, ve kterých pasážích filmu Spike Lee přechází jisté krajně nepohodlné biografické reálie, jako třeba to, že Stallworth infiltroval klan jen pár let potom, co pracoval pro projekt COINTELPRO, v němž FBI infiltrovalo levicová hnutí s přímým záměrem je poškodit.

Jo, Amerika se topí v takových sračkách, že už snad nikdy neuvidíme světlo dne. Jak je ta písnička od Lady Gaga, která si taky odnesla cenu? „Teď už jsme daleko od břehu!“

Jenom bordel a modlářství

Přiznávám, že si to člověk trochu perverzně užívá, když sleduje snaživé, vypíglované boháče, oblečené v šatech, na které by většina lidí za celý rok nevydělala, a stejně to celé vypadá úděsně – například letošní zvratkovité odstíny růžových rób a fraků. A taky člověka potěší občasná vyšilující hvězdička, jako třeba Norma Desmond. (Faye Dunaway, kde jsi?) Snad jediná zajímavá věc na celých Cenách Akademie je kontemplace nad americkým pokusem ukázat se celému světu v co nejlepším světle, a místo toho se pokaždé odkopat tak, že rok co rok je vidět jen bordel a modlářství spojené se slávou a bohatstvím.

Oscaři jsou zkrátka sebeparodie. Celá šou byla od samého začátku (poprvé ji začali vysílat v televizi v roce 1953) psychotickým počinem, a to i proto, že se snažila být příliš mnoha věcmi najednou, aniž by jednou z nich dělala dobře. Je to soutěž o ceny, varieté, módní přehlídka a nablýskaná party obšancovaná zvědavci z řad plebsu. Jo, a abych nezapomněla, na úplně posledním místě je údajná oslava umění a řemesla filmu. Povětšinou ale vyhrávají banální a průměrné filmy.

Existují tisíce seznamů „nejhorších držitelů ceny za nejlepší film“. Osobně bych uvedla Martina Scorceseho jako „nejochuzenějšího režiséra v kategorii nejlepšího filmu“, a to za jeho dvě veledíla, která ani jednou nevyhrála: v roce 1980 místo Zuřícího býka vyhráli Obyčejní lidé a v roce 1990 místo Mafiánů zvítězil Tanec s vlky. Ale to snad ani nikoho nemůže překvapit. Když poznáte některé členy Akademie, rychle pochopíte, nakolik berou hlasování vážně. Svá místa na předpremiéry dávají kámošům nebo nechají hlasování na jejich dětech, hodnotí, aniž by viděli aspoň polovinu filmů, a páchají různá obecně známá zvěrstva. Idea, že Akademie oceňuje důležitost filmového média a všech talentovaných lidí, kteří ve filmové branži pracují, se ukázala jako naprosto pomýlená, když padlo rozhodnutí, že se z televizního vysílání zcela vyřadí ceny za kameru a střih. Kamera a střih ovšem definují filmové médium jako takové, takže cinefilové po celém světě dostali hysterák a nakonec Akademii donutili, aby na poslední chvíli tyto dvě ceny opět do programu zařadila.

Trochu jiný příběh o Akademii

Pokud znáte celou odpornou historii Akademie filmového umění, nemůže vás překvapit, že z ní nikdy nic dobrého nevzejde (snad kromě toho, když Olivie Colman vyhrála cenu pro nejlepší herečku za svou roli ve filmu Favoritka – občas totiž v Akademii škobrtnou a náhodou se jim něco povede). Většině příběhů o původu Akademie vůbec nevěřte, protože jen přežvykují pomýlená PR prohlášení, která si Akademie sama sepsala. Zde je jedna náhodně nalezená storka, která se nese v typicky naivním stylu: „Ceny Akademie, známé pod názvem Oscaři, jsou nejprestižnější filmové ceny ve Spojených státech a nejsledovanější předávání cen na světě. V roce 1927, tedy krátce po založení Akademie filmového umění a věd, se konala večeře v Crystal Ballroom v Hotelu Baltimore v centru Los Angeles, kde se jednalo o směřování této nové organizace. Jedním z cílů bylo najít způsob, jak ocenit výjimečné umělecké výkony, a tím podpořit vyšší kvalitu filmové produkce…“

David Thompson, kritik a autor knihy The New Biographical History of Film, který neúnavně radí utratit Ceny Akademie jako vzteklého čokla, ovšem vypráví trochu jiný příběh o tom, co se za zavřenými dveřmi organizace ve skutečnosti událo. Louis B. Mayer, obludný vedoucí studií MGM v období jejich největšího rozmachu, se jednoho dne rozhodl, že chce postavit luxusní dům na pobřeží. Plánoval, že na to využije pracovníky ze studií, kteří by veleli pracovním týmům, a na zbytek si najme pracovní sílu, která by nebyla chráněná odbory. „Hlavní studiový designér Cedric Gibbons navrhl nějaký plán a produkční manažer Joe Cohn vypracoval harmonogram pro výstavbu – měla trvat šest týdnů, přičemž by pracovaly tři směny denně. Ale byl v tom háček. Studio mělo v té době podepsat dohodu s odbory o mzdách a přesčasech dělníků. Ten dům by tedy studio stál hodně peněz. A tak Cohn navrhl využít pouze pár schopných lidí ze studia a na zbytek si najmout levnou pracovní sílu. Ale panu Mayerovi to stejně dělalo starosti. Začal se obávat chvíle, kdy i ti takzvaně talentovaní, jako herci, režiséři nebo spisovatelé, dostanou podobný nápad.“

Vzhledem k tomu, že platit všem odborové sazby by studiu udělalo díru do rozpočtu, přišel Mayer s nápadem. Co kdyby existovala organizace, která by na oko dělala, že ošetřuje pracovní podmínky, zatímco ve skutečnosti by sloužila zájmům vedení, a pochlebovala by hodnotám Hollywoodu tím, že by vytvářela okaté PR pro veřejnost? Tohle se událo v roce 1926, kdy už na veřejnost začínaly prosakovat informace o hollywoodských skandálech, nezřízených pařbách, drogové závislosti, znásilnění i vraždách.

Akademie byla výsledkem zmíněného vnuknutí. Zmínka o „umění a vědě“ byla zvláště dobrým tahem, neboť, jak píše Thomson, „vyvolala dojem, že Akademie tu byla odedávna, stvořena Bohem, Univerzitou Harvard a Albertem Einsteinem“.

Samozřejmě, že jakmile přišla velká hospodářská krize, různé cechy a odbory stejně vznikly a hned začaly lobbovat za vyšší mzdy, zdravotní podmínky, sociální dávky a další vymoženosti, kterých se Mayer tak bál. Ale jde přece o princip, a tak se Akademie i nadále snaží prodávat výjimečnost hollywoodských filmů se všemi hodnotami, které se k nim pojí. Snad nejpřekvapivější na tom je, že ačkoliv se na předávání cen dívá stále méně diváků, pořád existuje tolik lidí, kteří jim to žerou.

A všimli jste si vlastně, že na letošních Oscarech nebyl žádný moderátor? Jo, mně je to taky dost šumák.

Autorka je filmová publicistka.

Z anglického originálu Remind Me Never to Watch the Oscars Again, publikovaného na stránkách magazínu Jacobin, přeložil Vít Bohal.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image