Komik ukrajinským prezidentem?

Prezidentský kandidát Volodymyr Zelenskyj sjednotil polarizovanou zemi odmítnutím nenávistného nacionalismu. Skutečný lék na problémy země ale nemá.

V ukrajinském klání o prezidentské křeslo vede s velkým rozdílem politicky nezkušený komik Volodymyr Zelenskyj. V prvním kole voleb 31. března získal skoro o patnáct procent hlasů víc než úřadující prezident Petro Porošenko. Zelenského nekonvenční kampaň, při níž spoléhal především na Instagram a televizní seriál Sluha lidu, kde hraje roli fiktivního ukrajinského prezidenta, se ukázala být mnohem úspěšnější než Porošenkův pokus vnutit voličům představu, že si musejí vybrat: „Buď já, nebo Putin.“

Podpora mladých voličů

Porošenkovo hlavní heslo „armáda, jazyk a víra“ i jeho nedávné nacionalistické iniciativy by ho v jakékoli jiné evropské zemi spolehlivě zařadily do škatulky krajní pravice. Juliji Tymošenkové, veteránce ukrajinské politiky, která až do ledna v předvolebních průzkumech vedla, se nepodařilo nabídnout jasnou alternativu k Porošenkovu agresivnímu nacionalismu a v prvním kole obsadila třetí místo. Kandidáti, kteří se snažili oslovit ruskojazyčné jihovýchodní regiony, se nedokázali spojit a nejpopulárnější z nich, Jurij Bojko, skončil až čtvrtý.

Situace, v níž se Ukrajina nachází, vyžaduje víc než zvolit sympatického chlapíka, který má sice neokoukanou tvář, ale postrádá jasnou vizi.

Podpora pro všechny „staré“ politiky však byla ve srovnání s výsledkem Zelenského, této „nové tváře“ v ukrajinské politice, takřka zanedbatelná. Řada jeho přívrženců volila poprvé v životě. Podle průzkumů Zelenského podporovalo čtyřicet procent voličů mladších třiceti let. Před prvním kolem mnoho pozorovatelů věřilo, že tito voliči svou podporu Zelenskému v průzkumech vyjadřují „jen z legrace“ a ve skutečnosti ho volit nebudou. Skeptikové ale podcenili míru nedůvěry, kterou Ukrajinci vůči své vládě pociťují. Vzhledem k tomu, jak výrazně voliče stávající „politická třída“ unavila, je Zelenského nedostatek zkušeností brán spíše jako jeho výhoda než nedostatek.

Politika je na Ukrajině značně regionálně polarizovaná, Zelenskyj však dokázal mnohé z těchto rozdílů překlenout – zvítězil všude kromě tří haličských oblastí na západě země a dvou oblastí Donbasu, jež představují prozápadní a proruskou krajnost ukrajinského politického života.

Volby jako referendum o Porošenkovi

Na Zelenského vzestup bychom měli pohlížet v kontextu globálního rozmachu antiestablishmentových hnutí. Od západních pravicových populistů se však liší tím, že se nepokouší využívat témata, která mají potenciál rozdělovat národ, a nepodněcuje nenávist vůči vnitřním ani vnějším nepřátelům. Zelenskyj se však nepodobá ani levicovým populistům. Jeho zmatené názory se nejspíš blíží libertariánství: podpořil přítomnost neoliberálních technokratů v ukrajinské vládě. Nejdůležitější však je to, že Zelenskyj nevede žádné masové hnutí. Jeho rozhodnutí proto neomezují očekávání aktivistů ani ideologická orientace.

Ve východoevropském kontextu lze říct, že Zelenskyj se silně liší od maďarského premiéra Viktora Orbána i od předsedy polské strany Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského (který má mnohem víc společného s Porošenkem). Zelenského voliči mají mnoho společného s voliči Zuzany Čaputové, liberální aktivistky, která byla 30. března letošního roku zvolena slovenskou prezidentkou. Zelenskyj byl zatím dost chytrý na to, aby nenarušil různorodou koalici, která se kolem něj vytvořila, žádnými spornými výroky. Druhé kolo, které se odehraje už v neděli 21. dubna, bude de facto referendem o Porošenkovi a o všem, co symbolizuje: zkorumpované oligarchii, absenci ekonomických vyhlídek pro většinu Ukrajinců, agresivním nacionalismu a autoritářských útocích na disidenty a svobodu projevu.

Mnoho liberálních občanských aktivistů a příslušníků národně orientované inteligence označuje Zelenského voliče za „hloupé“ a „nevlastenecké“. Průzkumy však Zelenskému, který má oproti Porošenkovi dvojnásobnou podporu, předpovídají drtivé vítězství. Zdá se, že Porošenko by mohl zvítězit jedině v případě, že by se uchýlil k extrémním krokům: například eskalaci situace na Donbasu a Krymu, či v případě, že by navrhl nějakou formu dohody Ihoru Kolomojskému, známému oligarchovi, který Zelenského podporuje.

Reakční nacionalismus pokračuje dál

Zdá se, že nejlepším možným výsledkem by pro Porošenka bylo, kdyby prohrál s podporou značného procenta voličů, což by poskytlo platformu budoucí nacionalistické opozici proti Zelenskému. Navzdory Zelenského úspěchu ve sjednocení prakticky všech regionů polarizované země je ale nepravděpodobné, že by mohl Ukrajinu svést z cesty reakčního nacionalismu. Trend k nacionalistické radikalizaci má v ukrajinském politickém životě a občanské společnosti hluboké kořeny. Fungování v roli prezidenta (a nikoli pouze hraní si na něj) Zelenského vystaví nezbytnosti činit rozhodnutí, která mu odcizí tu či onu skupinu voličů. Nejpravděpodobnější je, že to pocítí voliči z jihovýchodu země, kteří představuje menší část jeho elektorátu. Během prvních šesti měsíců v úřadě bude navíc postrádat většinovou podporu v parlamentu. Tím nejlepším, co můžeme od jeho funkčního období čekat, by mohl být přechod k plné parlamentní republice s velmi slabým prezidentem.

Situace, v níž se Ukrajina nachází, vyžaduje víc než zvolit sympatického chlapíka, který má sice neokoukanou tvář, ale postrádá jasnou vizi. Zásadní změny můžou přijít teprve tehdy, až vznikne a k moci přijde hnutí založené na idejích. Zelenského obrovský volební úspěch je ale mimo jiné důsledkem zvýšení volební účasti v převážně ruskojazyčných jihovýchodních regionech. Doufejme tedy, že tato mobilizace neskončí dnem voleb.

Autor je sociolog.

Z anglického originálu A comedian could be Ukraine’s next president. How did that happen?, publikovaného na webu The Guardian, přeložil se svolením autora Miroslav Tomek.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image