„Systém“ je fikce

V souvislosti s klimatickou změnou nesmíme shazovat otázku osobní spotřeby, která může posouvat společenské a profesní normy. Neurčitá kritika „systému“ nám politicky nepomůže.

V diskuzích o změnách klimatu a jejich negativních důsledcích pro lidstvo, jakož i dalších ekologických krizích se v nové variaci vynořila otázka vztahu jednotlivce a systému. Levicoví komentátoři odsuzují volání zaznívající od liberálů zprava po přijetí osobní odpovědnosti a změně vlastních spotřebních zvyklostí jako korporátní alibismus. Sami staví do popředí nutnost strukturálních změn – ať už jde o výrobu energie, péči o krajinu nebo zemědělství – do kterých je podle nich potřeba dotlačit současné vlády.

Lze jen těžko zpochybnit, že strukturální změny jsou rozhodující a nutné. Takové změny mohou být provedeny a hlavně dlouhodobě zajištěny jen prostřednictvím účinné regulace a masivních, dobře cílených investic do základního a aplikovaného výzkumu a do infrastrukturních projektů ze strany států, Evropské unie a mezinárodních organizací. Levicoví komentátoři si ale přitom často představují politiky a vlády jako víceméně všemocné aktéry, jednající proti veřejnému dobru kvůli dílčím korporátním zájmům, kterými jsou zlobbovány.

Klaďme sobě a druhým „nesamozřejmé“ otázky po tom, proč jezdíme po městě autem, proč létáme na prodloužený víkend nebo na konference, jak omezujeme plastový odpad, kolik jíme hovězího nebo proč máme děti.

Podpora společnosti ale není alespoň ne v České republice natolik silná a výrazná, aby se politici v rámci současných volebních cyklů cítili pevní v kramflecích zásadní změny udělat, nehledě na jejich vlastní přesvědčení. Posuny ve vzorcích spotřebního chování jsou přitom tím nejhmatatelnějším dokladem podpory společnosti, který může být účinně inscenován jako veřejný důkaz. Jako politik bych se o něj při svých rozhodnutích opřela rozhodně s větší jistotou než o postoj deklarovaný ve výzkumu veřejného mínění, petici nebo demonstraci. Bonusem je pak to, že takové posuny v materiální spotřebě působí i přímo na výrobce a další soukromé tržní aktéry, které tlačí k výrobním inovacím a změnám obchodní strategie. Vztah mezi poptávkou a nabídkou je oboustranný. Netvrdím, že spotřebitelský tlak může přinést zásadní změnu ekonomických podmínek a vztahů (kterou potřebujeme nejen kvůli ekologii). Luxus „ideologické čistoty“ prostředků si ale v dnešní situaci dovolit nemůžeme – je třeba realisticky používat a kombinovat všechny dostupné a aspoň částečně účinné prostředky a taktiky.

Hledejme nové cesty, jak být člověkem

Liberálové – ať již napravo nebo nalevo – neradi moralizují jednotlivce. S tím lze souhlasit potud, pokud to znamená odpor proti měřítkům, která na lidi uplatňují rádoby přirozené a nezpochybnitelné konzervativní morálky. Zároveň je ale třeba si přiznat, že etické problematizaci člověka, našich subjektivit a kolektivit, v širokém slova smyslu Foucaultovy „péče o sebe“, se v době ekologických krizí a antropocénu nevyhneme. Jak sami sebe utváříme jako morální subjekty s určitými právy, nároky, potřebami a touhami? Co dovedeme prožívat jako hodnotu? Co nás uspokojuje? Jaké formy střídmosti a askeze pěstujeme ve jménu dobrého života? Filosof Michel Foucault věnoval své (nedokončené) dílo Historie sexuality analýze právě takových diskurzů a praxí spojených s pěstováním vlastní subjektivity v antice a raném křesťanství.

Nejde tu o předem připravenou etiku ať už diktovanou reklamou, ekologickými nevládkami nebo profesionálními etiky. A nejde primárně ani o individuální sebezpyt a odpovědnost. Jde o diskusi, veřejné tázání a argumentaci, posuny ve společenských očekáváních a v našem habitu, který tato očekávání ztělesňuje. Klaďme sobě a druhým „nesamozřejmé“ otázky po tom, proč jezdíme po městě autem, proč létáme na prodloužený víkend nebo na konference, jak omezujeme plastový odpad, kolik jíme hovězího nebo proč máme děti. Nejde o to morálně odsoudit, ale problematizovat a nuancovaně posuzovat – s ohledem na konkrétní lidi a jejich životní, ekonomické a sociální situace. Jde o to zahodit univerzální etická měřítka a zároveň se nevyhýbat morálním otázkám, protože čelit dnes aspoň relativně účinně mnohonásobným ekologickým krizím nedokážeme jen nalezením nových (technologických) prostředků k uspokojení západních spotřebních ideálů a dobrého života. Musíme hledat nové cesty, jak být (dobře) na planetě člověkem.

Nikoli kam, ale proč letíš?

Některé z těchto debat můžeme vést v nejširším veřejném prostoru. Velkou část z nich ale budeme zřejmě účinněji rozvíjet na polích středního dosahu. Myslím teď především na naše profesní pole, kde trávíme, v dobrém i ve zlém, podstatnou část svých životů. Jako člověka na akademické půdě mě šokuje rozpor mezi intelektuálním a dnes již částečně i výslovně politickým a veřejným angažmá podstatné části akademické komunity v otázkách analýzy a řešení ekologických krizí a prakticky úplným nedostatkem debaty nad tím, jak k těmto problémům svojí vlastní výzkumnou a profesní praxí přispíváme. Především jde o fetiš „internacionalizace“ a „mobility“, které jsou v akademické profesi téměř nezpochybnitelnou hodnotou. Mezinárodní spolupráce a cestování představují důležité formy a prostředky dělání vědy, v posledních letech – a to paradoxně v době stále naléhavější klimatické krize se ale staly hodnotou o sobě, jedním z důležitých indexů a náležitostí kvalitní vědy (nemluvě o té tzv. špičkové). V akademické komunitě chybí systematičtější debata o tom, jaké podoby spolupráce a cestování jsou skutečně třeba, jaké jsou alternativy fyzických přesunů, jakými způsoby institucionálně podporovat ekologičtější (pozemní) formy dopravy před létáním.

Jak pořádat ekologicky co nejudržitelněji mezinárodní konference, nejen z hlediska dopravy, ale i stravování, papírování a (velko)městských ekologií míst, kde se konference obvykle konají? Potřebujeme setkání s široce mezinárodní účastí, nebo by často stačila decentrovaná regionální setkání, propojená skrze videokonference? Potřebujeme komise s mnoha mezinárodními členy, nebo by leckdy byl prostor je zeštíhlit (a omezit tak cestování)?

Rozpory vědeckého světa

Další zásadní otázkou je sdílení existujících dat, na jejichž produkci byly často vynaloženy značné finanční i ekologické náklady. Minimálně v Evropské unii se o „open data“ dnes poměrně intenzivně jedná, v rámci probíhajícího Horizontu 2020 se testuje pilot sdílení. Proti principu otevřených dat ale zároveň působí řada zájmů a motivací vlastních soudobé vědě, především důraz na komercializaci a zpeněžitelnost výsledků, které badatele vedou k utajování. Velmi kompetitivní je ale v mnoha oborech i dynamika tzv. základního výzkumu, který je daleko od praktického komerčního využití. Prvenství a exkluzivita jsou zásadní hodnotou a sdílení dat nebo publikace o slepých uličkách výzkumu, které by ostatním pomohly neopakovat tytéž chyby, se s těmito hodnotami často dostávají do napětí, ne-li rozporu. Z povahy vědy by právě akademická komunita měla být nejvíce disponovaná k ekologické sebereflexi a změnám ve vlastní praxi.

Systém“ je dnes pro levici stejně analyticky neplodná a politicky neproduktivní fikce jako svobodný jednotlivec nebo údajně přirozená společenství rodiny či národa, které rozkrýváme a kritizujeme u pravice. V ekologickém zájmu lidstva a s ním spřízněných forem života obývejme a přetvářejme meziprostory.

Autorka je socioložka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image