Fotokoláž Ewa Alicja Majewska
V sobotu 27. dubna zmizely na popud ředitele Národního muzea ve Varšavě z výstavy umění 20. a 21. století dvě videoinstalace: Sztuka konsumpcyjna (1975) od Natalie LL a Pojawienie się Lou Salome (2005) od Katarzyny Kozyry. Tento zásah vzbudil pochopitelně vlnu pobouření nejen na sociálních sítích a v médiích – jako výraz protestu proti zásahu se o dva dny později před budovou muzea konalo společné pojídání banánů. Banán – hlavní hrdina práce Natalie Lach-Lachowicz, která s jeho pomocí v sedmdesátých letech minulého století odkazovala k felaci – se stal symbolem protestu proti cenzuře. Polsko se začalo ptát: kdo se bojí banánů Natalie LL?
Proč zneklidňuje právě takové zobrazení ženského těla, nahoty a sexuality, které může být interpretované jako kritické vůči těm převládajícím?
V rozhovoru pro varšavské noviny Stołeczna prohlásil ředitel instituce prof. Jerzy Miziołek: „Toto je Národní muzeum a určitá témata z oblasti genderu by tady neměla být explicitně ukazována.“ Miziołek údajně argumentoval, že důvodem jsou stížnosti, které Muzeum obdrželo: mnoho lidí prý v emailech psalo, že výstavy navštěvuje mládež, a některá díla jsou z tohoto důvodu prostě nevhodná. Práce, o nichž je řeč, byly vystavovány v sekci umění 20. a 21. století, která má být od 6. května dočasně zavřená, a to po dobu přípravy nové koncepce této expozice. Zmiňované dvě práce se však ředitel rozhodl vyřadit ještě před změnou koncepce výstavy. Média spekulovala, že toto rozhodnutí učinil po konzultacích s polským ministrem kultury Piotrem Glińským. Ministerstvo se však vůči těmto spekulacím ohradilo.
Sešlehat Nietzscheho bičíkem
Sztuka konsumpcyjna, světoznámé dílo považované za klasiku feministického umění, představuje ženu, která smyslně pojídá banán. Pro mnohé jednoznačně asociuje orální sex a bývá interpretováno jako kritika objektifikace žen, nebo naopak jako symbol emancipace ženské sexuality (žena je zde aktivní, muž je redukován do falického symbolu), jako kritika konzumu, nebo naopak – když vezmeme v potaz kontext vzniku díla – jako prostá touha po banánu a kritika nedostatku zboží v socialistických zemích.
Pojawienie się Lou Salome je záznamem performance Katarzyny Kozyry, v němž umělkyně převlečená za Lou Andreas-Salomé šlehá bičíkem dva muže. Ti, v rádoby zvířecích převlecích s maskami dvou velikánů filosofie a literatury, Nietzscheho a Rilka, lezou po čtyřech. Inspirací byla pro polskou umělkyni fotografie ruské spisovatelky a psychoanalytičky Salomé, na níž se chystá bičíkem sešlehat právě Friedricha Nitzscheho a filosofa Paula Rée. Ve své performanci Kozyra přijímá roli dominy, která drezíruje uznávané tvůrce, pohrává si s fakty ze života Salomé a přidává k nim vlastní fantazie, kulturní významy a obrazy. Vzniká tak dílo, které se vzpírá jednoznačným interpretacím, a asi i kvůli tomu vzbuzuje – jak to právě pozorujeme – v některých lidech nejistotu a úzkost.
Odstranění těchto dvou děl vzbudilo velkou pozornost. Už několik týdnů před tím byla ale z galerie vyřazena jiná, méně známá videoinstalace umělecké skupiny Grupa Sędzia Główny, kterou v letech 2001 až 2013 tvořily Karolina Wiktor a Aleksandra Kubiak. Video představovalo záznam performance, kterou v roce 2005 přenášela živě polská veřejnoprávní televize a během níž umělkyně plnily přání diváků – asi nepřekvapí, že jim volali především muži, kteří se opakovaně dožadovali, aby se umělkyně před kamerami svlékly. Jak komentuje Karol Sienkiewicz, jednalo se o velmi důležitou práci polského umění začátku 21. století, v níž autorky upozornily na objektifikaci ženského těla v kultuře. Paradoxně i po stažení instalace z výstavy je zpřístupněná na webových stránkách instituce, a zhlédnout ji tak může kdokoliv. Tento zásah proběhl téměř bez reakcí ze strany veřejnosti. Až odstranění světoznámých děl Kozyry a Natalie LL vzbudilo vlnu odporu.
Banán jako symbol svobody?
V rámci protestu mnozí lidé začali na sociálních sítích zveřejňovat fotky s banány a na pondělí 29. dubna se před sídlem muzea protestovalo „proti cenzurování expozice“ formou společného pojídání banánů. Obě tyto skutečnosti nejsou neproblematické. Zaprvé, pojem cenzury je dnes chápán velmi široce a nelze jednoznačně říct, že jakákoliv sociální regulace je vždycky něčím nežádoucím. Liberálně-modernistické přesvědčení o její škodlivosti je však v naší současnosti tak hluboce zakotvené, že každé jeho zpochybnění vyvolává podezření z jakýchsi totalitních pokusů. To je ale téma na zvláštní text, stejně tak jako pojímání banánu jako symbolu svobody (a boje proti cenzuře) – v jakých podmínkách stovky tisíc lidí pracují na banánových plantážích? Ale chápu: slogan „banán symbolem svobody“ je mediálně velmi vděčný.
„Národní pojídání banánů“ se konalo i přesto, že tentýž den ráno ředitel oznámil, že vyřazená díla se na výstavu vrátí a zůstanou v muzeu až do plánovaného prozatímního zavření sekce umění 20. a 21. století. V oficiálním prohlášení, zveřejněném na stránkách instituce, se ale snažil obrátit pozornost k jiné problematice. Zdůrazňoval, že sbírky Národního muzea čítají téměř 900 tisíc objektů a vystavuje se jich pouze půl procenta, a proto v listopadu loňského roku představil na ministerstvu novou koncepci fungování Galerie umění 20. a 21. století, podle níž se budou vystavované objekty jednou za půl roku střídat.
Vysvětlil tak, proč se 6. května dočasně uzavře celá Galerie umění 20. a 21. století, avšak nevyjasnil, co ho vedlo k dřívějšímu vyřazení tří zmíněných děl z výstavy. Poznamenal pouze, že své rozhodnutí nekonzultoval s ministerstvem kultury, jak spekulovala média, a zdůraznil, že jeho výpověď, kterou média tak ochotně citovala, byla zveřejněná bez autorizace. Nenapsal však, že je nepravdivá, nebo že citovaná slova byla novináři překroucena. Nevrátil se také k důvodům, proč zmíněná díla předčasně vyřadil. Místo toho, aby zásah vysvětlil, prostě jen změnil téma a začal vyprávět o plánované změně provozu Galerie umění 20. a 21. století, která v zásadě rezignuje na stálou expozici a místo ní nabídne pravidelně se střídající dočasné výstavy.
Máte velmi hezká prsa, děkuji
Tím, že se Miziołek nesnažil vyvrátit důvody svého rozhodnutí, v platnosti zůstávají jeho vyjádření, v nichž zdůrazňoval neblahý vliv zmíněných děl na mládež. Jenže lze toto zdůvodnění brát vážně ve světě, v němž i mladší děti, než ty, které navštěvují umělecké galerie, jsou každý den konfrontované s takovými zobrazeními sexuality a nahoty, která jsou mnohem problematičtější, třeba i proto, že – jak je tomu mj. v případě reklam několika exkluzivních módních značek – glorifikují násilí na ženách? Lze je nebrat jako pokrytecké v zemi, v níž miliony obyvatel poslouchají disco polo – hudební žánr, v němž valná většina textů redukuje ženy na krásné objekty, poskytující mužům potěšení, a videa k těmto písničkám explicitně ukazují „určitá témata z oblasti genderu“? Proč zneklidňuje právě takové zobrazení ženského těla, nahoty a sexuality, které může být interpretované jako kritické vůči těm převládajícím? Protože používá hyperbolu? Protože je nejednoznačné? Protože se nachází v umělecké galerii, v Národním muzeu, a nikoliv na obrazovce PC či na billboardu?
Nedomnívám se, že by pobuřovalo to, že zmíněná díla jsou kritická. Nedomnívám se, že by ředitel muzea byl zastáncem takového společenského uspořádání, v němž žena má být krásným sexuálním objektem pro oči heterosexuálních alfa samců. Ráda bych věřila, že tomu tak není. Navíc si velmi dobře dokážu představit, jak těžký je rozhovor s dvanáctiletým žákem či žákyní na téma, proč se dvě ženy v kulturním pořadu veřejnoprávní televize rozhodly plnit přání diváků a poslouchaly žádosti typu „Sundejte si, prosím, kalhotky, a teď si stoupněte, ukažte prsa, ano, máte velmi hezká prsa, moc vám děkuji“, anebo co má znamenat smyslné pojídání banánů mladou krásnou ženou. Není to ale problematické proto, že tato témata do umělecké instituce nepatří. Je to problematické proto, že to vypovídá něco o naší společnosti a o nás samotných. Připomíná nám to něco, co se usilovně snažíme vytěsnit – třeba i tím, že předstíráme, že klasická umělecká díla neobsahují „určitá témata z oblasti genderu“, a že i ve 21. století zamlčujeme skutečnost, že ženy jsou již po staletí vnímané a zobrazované jako sexuální objekty. Předem tak uzavíráme jakoukoliv debatu na toto téma a během komentovaných prohlídek představujeme různé „snídaně v trávě“ jako genderově neutrální výrony uměleckých géniů.
Autorka je překladatelka.