Svátek práce a čas na život

Zveřejňujeme písemnou stížnost českého skladníka na přemíru práce, sepsanou během Svátku práce.

Věřím, že se sluší případného čtenáře předem varovat: jsem jen prostý skladník bez vzdělání. Nerad bych připravil o čas kohokoli z lidí přesvědčených, že dělník není než nemyslící univerzální nářadí na vydělávání peněz nepříjemnou fyzickou činností. Kdo by si chtěl taky číst o bolístkách kladívka či koštěte.

Nejsem, doufám, naivním ani fanatickým lenochem, vytrvale přemýšlejícím o záminkách, jak bych mohl vymožeností života v této době užívat stejnou měrou jako kdokoliv chytřejší, schopnější, pracovitější, vzdělanější, otrlejší, světaznalejší. Jsem zkrátka nájemný český rukodělník s poloprázdnou hlavou, který ani pořádně neví, kde a kdy vlastně žije, a Svátek práce tráví prací na písemné stížnosti na hromadu práce. A jako takovej si přestanu hrát na to, že umim psát správně česky a nechám svůj zobák klofat do klávesnice tak, jak mi narost.

Život máme jen jeden

Svátek práce je státní záležitost a jedním z vynálezů, který držej stát v chodu, jsou paragrafy. Jestli něco vim, tak je to třeba to, že hodně z těch paragrafů napsanejch pod sebe se každou chvíli aktualizuje. Takže člověk, kterej v životě napáchal až příliš hloupejch rozhodnutí, nemá kvůli době, kterou tráví v zaměstnání, čas a energii se v tom vůbec zorientovat.

Nic proti přesčasům. Jenže peníze nejsou jedinou hodnotou. Jednou z nich je, alespoň pro mě, čas na život sám. I kdyby životem mělo být jen snění o něm, i to chce svůj čas.

Co už tak jistě nevim, ale tušim, je to, že podobnou blbostí, kterou trpim já, trpí i dost dalších lidí v nejbližších pár stech kilometrech. A co nevim už vůbec, ale o to silnějc to tušim, je, že mnoho z těch, který podobnou blbostí netrpěj, má oproti nám, pitomcům, velkou výhodu v tom, že cokoliv nám řeknou, působí jako pravda, ačkoliv je to občas nejen nepravda, ale přímo lež. Vždyť proč by taky ne. Taky bych to tak dělal. I vypečenej vyčůránek má jenom jeden život, tak proč by si ho neužil. Každému dle jeho talentu.

Ale můj život je taky jenom jeden, a to o hloupost kratší.

Peníze jsou nutnost, v pohodě, a přesčasy jednou z možností, jak si jich vydělat víc. Nic proti přesčasům. Jenže peníze nejsou jedinou hodnotou. Jednou z nich je, alespoň pro mě, čas na život sám. I kdyby životem mělo být jen snění o něm, i to chce svůj čas. A to se pokusím sem netahat sprostý pojmy jako „důstojnost“, „naplňování potřeb“, „zdraví“, „sebenaplnění“ a všechno to, co lidi uvažující kalkulačkou dnes uráží. A už vůbec ne slovo „lidskost“.

Paragrafy a tři předsváteční dny

Považte, Zákoník práce (znění od 1. ledna 2019), §90:

(1) Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 11 hodin, zaměstnanec mladší 18 let po dobu alespoň 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích.

(2) Odpočinek podle odstavce 1 může být zkrácen až na 8 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích zaměstnanci staršímu 18 let za podmínky, že…

Po dobrovolně prohozené nedělní směně s kolegou, kterému se to hodilo, aby mu dovolili odjet na dovolenou, a nedobrovolně absolvované (nařízené) hodině přesčasu jsem v deset večer opustil pracoviště, abych se v pondělí do syta nevyspalý (v rozporu s několika směrnicemi a pravidly, jistě mou vinou), dostavil v půl šesté ráno zpět na pracoviště. Čert vem půlhodinu a cesta z práce do postele je samozřejmě moje vlastní zhýčkanost. Kdybych byl zodpovědnější, mohl jsem se vyspat v autě někde poblíž v lese. Vyložená zima nebyla a utratit za nádrž benzínu k zapnutí topení je přeci taky maličkost. V pořádku.

Bez možnosti plánovat

Znovu Zákoník práce, § 93:

(1) Práci přesčas je možné konat jen výjimečně.

(2) Práci přesčas může zaměstnavatel zaměstnanci nařídit jen z vážných provozních důvodů, a to i na dobu nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami, popřípadě za podmínek uvedených v § 91 odst. 2 až 4 i na dny pracovního klidu. Nařízená práce přesčas nesmí u zaměstnance činit více než 8 hodin v jednotlivých týdnech a 150 hodin v kalendářním roce.

(3) Zaměstnavatel může požadovat práci přesčas nad rozsah uvedený v odstavci 2 pouze na základě dohody se zaměstnancem.

(4) Celkový rozsah práce přesčas nesmí činit v průměru více než 8 hodin týdně v období, které může činit nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může vymezit toto období nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích.

(5) Do počtu hodin nejvýše přípustné práce přesčas ve vyrovnávacím období podle odstavce 4 se nezahrnuje práce přesčas, za kterou bylo zaměstnanci poskytnuto náhradní volno.

V těchto svátečních dnech se zcela výjimečně, jako každej rok ve všech svátečních dnech, a zcela nepředvídatelně a bez možnosti to naplánovat, jak se každý může přesvědčit nahlédnutím do chaosu kalendáře na rok letošní, nahrnulo více objednávek. Zaměstnavatel nás už s předstihem ústně varoval, že situace bude zase výjimečná a nečekaná a že provozní důvody jsou opět vážné. Všechna čest.

Uznávám, že jsem přehnaně citlivý jedinec, a po odchodu těsně po sedmnácté hodině jsem byl nasranej neskutečně. Doma jsem se ve vzteku chopil hadru a oprášil kalkulačku. Počítal jsem 5:30 až 17:00 mínus třicet minut neplacené pauzy, kdy sice teoreticky smíme vypadnout a na chvíli vypnut, ale radši to neděláme, protože se nám takový přístup dosti důrazně přičítá k tíži ve firemní hře Hledáme zloděje. Vyšlo mi jedenáct hodin. Jedenáct mínus osm jsou tři. Pokud jsem slovní úlohu nepopletl, tak jsem v pondělí absolvoval tři hodiny přesčasu. Stykem s realitou čísel mi spadl hřebínek a uklidnil jsem se. Tři hodiny nejsou zas tak hrozný. Pořád zbejvá pět hodin mýho času k libovolný dispozici zaměstnavateli. Život je takovej.

V úterý jsem včas a v mnohem lepší náladě nastoupil na pátou ranní na své místo. Nálada se mi maličko zhoršila ve chvíli, kdy jsem zjistil, že směna, která nastoupila v pondělí po té naší, respektive již v půl dvanácté dopoledne, tudíž křížem s naší, se z práce dostala až ve dvě ráno. (§ 83: Délka směny nesmí přesáhnout 12 hodin.)

Kalkulačku jsem u sebe neměl, tak jsem pouze odhadem došel k závěru, že kolegové vyčerpali více hodin než já a asi ze závisti, že podle paragrafů mají větší šanci na klidný zbytek týdne, jsem raději přestal uvažovat a pustil se do díla. Nervy mám jenom jedny.

Překvapení: objednávek je zase víc!

K překvapení všech, především velení našeho skladu, se ukázalo, že objednávek je jako vždycky víc. Vedoucí pracovníci byli v takovém šoku, že nám na asi tak půl hodiny ukázali pana ředitele a nepracovalo se. Na jednu stranu bylo milé vidět pana ředitele i jinak než například klusajícího s kajakem přes sklad, ale na druhou stranu mě to nazlobilo – jako každá taková zbytečná ztráta času. Po uctivé ústní prosbě pana ředitele, která se týkala výhledu na neurčitou spoustu hodin práce přesčas ve čtvrtek, jsem se přihlásil o slovo a vyjádřil nesouhlas (ústní) s absolvováním více než osmi hodin práce přesčas v tomto týdnu.

Dostalo se mi odpovědi, že nejsem těhotná žena a že kdesi v baráku je jakýsi papír, který tvrdí, že plácám nesmysly. Trochu se už znám a vím, že plácání nesmyslů může být můj případ, ale nedalo mi to a zeptal jsem se, zda mě, pokud ve čtvrtek odejdu po osmé hodině přesčasu v týdnu domů, náhodou v pátek neuvítají hromy a blesky. Pan ředitel a jeho výkonný poddůstojník se na sebe podívali, ale nic neřekli. Ve své hlouposti jsem si tuto odpověď nebyl schopnej jakkoliv vyložit.

Ve čtyři odpoledne jsem během odpíchávání odchodu narazil na výkonného poddůstojníka a poprosil ho, zda by bylo možné mi ukázat ten papír, který tvrdí, že jsem pitomec. Chtěl jsem se přes svátek četbou proměnit v o maličko menšího pitomce. Papír prý neexistuje, byl to e-mail a ten už je prý smazaný, ale našel si pro mě chvilku a pokusil se mi ho citovat. V podstatě šlo o odstavec 4 § 93: Celkový rozsah práce přesčas nesmí činit v průměru více než 8 hodin týdně v období, které může činit nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může vymezit toto období nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích.

Zaměstnavatel má vždycky pravdu

Moje právní povědomí je bohužel takové, jaké je. Vybavuji si cosi o struktuře zákonů, ale není toho mnoho. Vzhledem k mému (ústnímu) nesouhlasu, by se mě odstavec 4 § 93 podle odstavce 3 §93 (Zaměstnavatel může požadovat práci přesčas nad rozsah uvedený v odstavci 2 pouze na základě dohody se zaměstnancem) neměl týkat. Ale fakt nevim. Zaměstnavatel má pravdu pravděpodobněji než já. (Anebo nemá? Jak mám vůbec něco takovýho poznat?) Možná máme dokonce kolektivní smlouvu. Vážně nevím. Všechny dokumenty firma ukládá kamsi do éteru internetu, asi šetří papírem, a přihlášení vždy, jako na potvoru, z domova selže. Tři hodiny v pondělí plus dvě a půl v úterý je pět a půl (čísly: 3 + 2,5 = 5,5). Zbývají dvě a půl hodiny na celý zbytek týdne.

Ve čtvrtek bych měl nastoupit v 5:30, možná už v pět. Ve zcela výjimečných situacích, jako je tato, bývá příchod dříve nařízen. Někdy i tak, že vám to nikdo neřekne a bere se to jako samozřejmost, takže pro jistotu pojedu na pátou, ale teď budu počítat od půl šesté, abych nikomu nekřivdil.

Konec směny po osmi a půl hodinách vychází na 14:00. Když k tomu připočtu dvě a půl hodiny přesčasu, je to 16:30. Na jednu stranu je příjemné vědět, že někdy po páté budu doma. Ale co pátek? Co bude dál? Možná bych se měl poučit z moudrosti předchozí generace a podobně jako například má babička a moji rodiče sklapnout podpatky, zatnout zuby a snít o tom, že jednou si vyotročím třeba milosrdnou mrtvici.

Autor je skladník.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies