Foto Arno Mikkor, flickr.com (CC BY SA 2.0)
Málokdo čekal, že se do čela Velké Británie postaví člověk, který pomohl tuto zemi přivést do jedné z největších politických krizí v její moderní historii. Necelé dva měsíce poté, co britská premiérka Theresa Mayová ohlásila rezignaci, vyhrál Boris Johnson celkem suverénně s 92 153 hlasy vnitrostranické klání o lídra, a tudíž i britského premiéra. Jeho soupeř Jeremy Hunt, do nynějška ministr zahraničí, získal 46 656 hlasů. Ačkoli Mayová politické zmatky v Británii nijak nevyřešila, aspoň se o ní nedá říct, že je zavinila. Zato sám Boris Johnson vedl kampaň za vystoupení Británie z EU a podílel se na šíření řady falešných zpráv a dezinformací vedoucích k hlasování pro brexit. Jednalo se například o Johnsonovo strašení Tureckem: během kampaně za brexit prohlašoval, že v případě přijetí Turecka do EU bude Británie čelit 77 milionům tureckých imigrantů.
Britský premiér obklopen ultrapravičáky
Boris Johnson je novým přírůstkem do skupiny pravicově populistických lídrů se sklony k bigotním postojům. Velké sympatie k němu choval například americký prezident Donald Trump. Jeho vítězství rovněž přivítali další vrcholní politici nacionalistické a populistické pravice: maďarský premiér Viktor Orbán, brazilský prezident Jair Bolsonaro či italský ministr vnitra Matteo Salvini.
Očekává se, že Johnson bude spíše slabým premiérem, protože mu chybí mandát široké veřejnosti. Opoziční předák Jeremy Corbyn proto může doufat, že dojde na vyhlášení předčasných voleb, kdy se Britové budou obávat tzv. tvrdého brexitu.
Nejenže se Johnson podobá Donaldu Trumpovi vizáží, populismem a bigotními výroky, ale rovněž ochotou kdykoli a zcela bez studu lhát. V jednom svém projevu ve Staffordshire tak se zcela vážnou tváří tvrdil, že během kampaně za brexit o problematice tureckého vstupu do EU nikdy nemluvil. Stejně tak si během kampaně vymýšlel mýty o tom, že Brusel chce diktovat členským státům Unie velikost rakví (mluvil o jakýchsi „eurorakvích“) či tvar banánů. Se svým zámořským spojencem si navíc nezadá ani v misogynních a rasistických výrocích. Urážel například muslimky v nikábu slovy, že vypadají jako poštovní schránky nebo že to jsou potenciální bankovní lupičky. A pokud si někdo říká, že urážet striktně nábožensky oblečené muslimky ještě nemusí znamenat urážku islámu, pak je třeba dodat, že Johnson zašel ještě dál. V roce 2005 do britského konzervativního časopisu The Spectator napsal, že problémem je islám jako celek, a islamofobii obhajoval jako přirozenou reakci na islám. Mimo to urážel homosexuály hanlivým výrazem „bumboys“ a podobně necitlivě se vyjadřoval i o Britech tmavé pleti.
Protože některé Johnsonovy výroky jsou staršího data, mohli bychom se domnívat, že se z něj mezitím stal tolerantní člověk. Jenže je tomu právě naopak – nově zvolený premiér se skoro okamžitě začal obklopovat lidmi z bývalé kampaně za brexit. Důležitou pozici získala třeba Chloe Westley, která v kampani zodpovídala za sociální sítě a otevřeně podporovala Tommyho Robinsona, extremistu z již zaniklé English Defense League, jenž si nyní odpykává trest v britském vězení. Westley také vychvalovala Annu Marii Waters, kterou Robinson učinil svou zástupkyní ve skupině Pegida UK. Anne Marie Waters byla odmítnuta dokonce i populistickou stranou UKIP a navíc založila silně islamofobní internetovou stránku Sharia Watch. Není však zdaleka jedinou osobou z okruhu Borise Johnsona, která je navázaná na ultrapravici.
Přehlížení islamofobie a útoky na labouristy
Zajímavé je i to, že Boards of Deputies of British Jews, významná organizace sdružující britské konzervativní Židy, kterou by měly trápit Johnsonovy bigotní výroky, zvolení takto kontroverzního politika uvítala. Tato organizace velmi často napadá labouristického předáka Jeremyho Corbyna za jeho údajný antisemitismus, jímž jsou média přímo posedlá. Johnsonův rasismus však zřejmě nevadí. Johnson není za svůj rasismus pravicovými médii a bulvárem pranýřován prakticky vůbec. O rasismus ani o princip tu pochopitelně nejde. Corbyn je politik s mnohaletou historií protirasistického aktivismu, avšak jeho politická agenda směřuje proti velkému byznysu korporací a lobbingu. Naopak Johnson, politik s velmi ostudným rejstříkem xenofobních postojů, je miláčkem týchž politiků, médií a lobbistických skupin, které označují Corbyna za rasistu. Hájí totiž zájmy velkého byznysu a rád by snížil daně pro nejbohatší.
Ještě před pár týdny jako kandidát na pozici premiéra Johnson před svým zvolením souhlasil, že nechá ve své straně provést nezávislé šetření ohledně islamofobie. Nakonec však téma pouze rozmělnil a prohlásil, že sestaví komisi, která vyšetří všechny formy předsudků. Nedá se asi očekávat, že by bytostný islamofob chtěl palčivý problém konzervativců skutečně řešit. Nedávný průzkum protirasistické iniciativy Hope Not Hate totiž zjistil, že necelé dvě třetiny konzervativců jsou přesvědčeny, že islám je pro západní civilizaci hrozbou. Dále 54 procent dotázaných odpovědělo, že islám je hrozbou pro britský styl života. Přesto se v britských masmédiích často hovoří jen o „patologickém problému antisemitismu“ v Labour Party, zatímco v případě konzervativců se o ničem podobném nemluví.
Slabý předseda vlády
Konzervativní politika budí obavy i vzhledem k zahraničnímu směřování Británie. Boris Johnson například v roce 2003 hlasoval pro válku v Iráku. Když byl ve funkci ministra zahraničí, Britové zbrojili a omlouvali myanmarský režim, který páchal genocidu proti Rohingům. Stejně tak pod jeho taktovkou Britové zbrojili saúdský režim, páchající válečné zločiny v Jemenu. Slibně nevypadá postoj někdejšího starosty Londýna ani v otázce řešení klimatických změn. Johnson například v roce 2016 hlasoval proti plánu na snížení emisí. Mladé aktivisty upozorňující na změny klimatu označil za „arogantní partičku“ a alibisticky jim doporučil, aby šli raději poučovat Čínu.
Očekává se ovšem, že Johnson bude spíše slabým premiérem, protože mu chybí mandát široké veřejnosti. Opoziční předák Jeremy Corbyn proto může doufat, že dojde na vyhlášení předčasných voleb, kdy se Britové budou obávat tzv. tvrdého brexitu bez dohody s EU. Vydělat na této situaci by pak mohli právě labouristé.
Autor je publicista.