Úspěch i bez adrenalinu. Vyhlídky klimatického hnutí v Česku

Po třech Klimakempech je jasné, že se v Česku etablovalo silné a ambiciózní klimatické hnutí. Aby získalo celospolečenský vliv musí vzniknout buňky po celé republice. 

„Nejhůř jsme se cítili, když v pátek odjelo poslední policejní auto a na kolejích jsme zůstali úplně sami,“ popisovalo několik lidí z tzv. stříbrného prstu své pocity na začátku blokády vedlejšího vjezdu do uhelné elektrárny ve Chvaleticích. Po několikadenních přípravách na akci občanské neposlušnosti museli čelit nečekané situaci – policie se spokojila s hlídáním elektrárny a blokády vchodů nechala bez povšimnutí. Některé z aktivistů policejní strategie zpočátku lehce rozhodila a ptali se sami sebe, jestli má jejich počínání vůbec nějaký smysl.

Akce občanské neposlušnosti, které se mohly zdát některým zavedeným neziskovkám nebo středově smýšlející občanské společnosti příliš radikální, se s naléhavostí klimatické krize zdají stále pochopitelnější.

Pokračování okupační blokády ale postupně rozptýlilo jejich pochybnosti. Díky podpoře z klimatického kempu vznikla před elektrárnou působivá infrastruktura, která přitáhla pozornost místních i médií. Deeskalační strategie vedení Tykačovy elektrárny a policie tak nevyšla. Aktivisté si dobře poradili s prostorem před elektrárnou i v médiích, ve kterých ze strany tiskové mluvčí podniku nezaznělo víc, než že protestu „nerozumí“. Ostatně ani pasivní strategie policie nebyla jistě výsledkem benevolence nebo sympatií ke klimatickému hnutí, ale spíše neochotou vypořádávat se s početnou skupinou dobře organizovaných lidí.

Ještě důležitější než relativní úspěch přímé akce občanské neposlušnosti, který ostatně vždy závisí na mnoha proměnných, je ovšem skutečnost, že třetí tuzemský Klimakemp definitivně potvrdil zrod stabilního a ambiciózního klimatického hnutí v České republice.

Zrodilo se hnutí

První Klimakemp organizovaný kolektivem Limity jsme my na severu Čech byl pro spoustu lidí zjevením. Po desetiletích, kdy se česká ekologická politika v podstatě smrskla na lobbování nevládek a apely na individuální spotřebu, tu byla akce, která se pokoušela na jedné straně srozumitelně komunikovat s místními a na druhé straně se nebála masového vniknutí do uhelných dolů, které do té doby nemělo v lokálním kontextu obdoby. Kemp skončil úspěchem, ale propast mezi veřejnou diskusí a požadavky a strategiemi účastníků kempu se zdála těžko překročitelná a vyvolávala pozdvižené obočí i u některých umírněnějších ekologických aktivistů.

Politika sociálních hnutí je ošidná záležitost, která je vždy během na delší trať. Je třeba najít cíle dosti konkrétní na to, aby konfrontovaly status quo, ale dosti obecné (či otevřeně formulované) na to, aby je bylo možné propojit s různými podobami lokálních bojů a problémů. Jde o svého druhu organický, a ne zcela kontrolovatelný proces, který závisí do velké míry na tom, nakolik je každý sympatizant hnutí ochotný bojovat za společné cíle a zda mu to struktura hnutí umožňuje. O to silněji ale taková politika může zasáhnout celou společnost, nejen její politickou reprezentaci, ale i všechny aspekty společenského života. A právě to je nezbytným předpokladem řešení klimatické krize. Zásadní tlak na centra politické a ekonomické moci spojený s transformací každodennosti nás všech.

O dva roky později se akce přesunula do středních Čech, kde se jí znovu podařilo získat podporu místního starosty, a zároveň se protáhla na dvojnásobný čas. Přes lehké oboustranné původní rozpaky se ukázalo, že akce dokáže sjednotit squattery a squatterky, velké ekologické nevládky, ale i lokální iniciativy. Kempu se navíc zúčastnili i lidé z nově vzniklých iniciativ, jako jsou Extinction Rebellion nebo Fridays for Future, i když posledně jmenovaní mají evidentně problém akci oficiálně podpořit a dorazili tak spíše jako jednotlivci. Doufejme, že z tohoto opatrnictví vyroste nejmladší aktivistická generace už během příštího roku.

Letošní Klimakemp ve Veltrubech u Kolína ukázal, že rozhodnutí, která udělal kolektiv Limity jsme my před pár lety, nesou ovoce. Akce občanské neposlušnosti, které se mohly zdát některým zavedeným neziskovkám nebo středově smýšlející občanské společnosti příliš radikální, se s naléhavostí klimatické krize zdají stále pochopitelnější a zúčastněným dávají posilující zkušenost společného odporu proti byznysu a vládě, které nás vedou ke katastrofě. Akci občanské neposlušnosti nakonec podpořil i starosta Veltrub Jiří Hůla, a pomohl tak zase o něco více legitimizovat sebevědomý občanský protest v konzervativní české společnosti.

Cíl letošní blokády, kterým byla Tykačova elektrárna ve Chvaleticích, názorně ukázal, že problém klimatické krize není jen nedostatečná „ochrana přírody“, ale že je spojený se základními neduhy pozdního kapitalismu: kumulací ekonomické moci v rukou několika jedinců a bezostyšnou ochotou veřejných institucí zavírat oči před privatizací zisků a socializací ztrát. Strategický výběr cíle je dobrou lekcí pro všechny, kdo chtějí dělat „radikální“ politiku. Ta totiž nespočívá primárně ve vyostřeném slovníku nebo akci, ale ve schopnosti propojovat dílčí problémy s jejich obecnějšími příčinami.

Požadavek klimatické spravedlnosti

O další podobě hnutí může leccos napovědět příští rok. Už od podzimu se po celém světě plánují velké protesty, 20. září se má uskutečnit klimatická stávka a první větší akce v České republice plánují i Extinction Rebellion. Rok 2020 je navíc rokem společné kampaně By 2020 We Rise Up, která koordinuje společné vlny protestních akcí proti fosilnímu průmyslu po celé Evropě. Pokud má hnutí získat celospolečenský vliv, je třeba, aby začal vznikat větší počet kolektivů a uskupení po celé republice. I to je jedním z obtížných, ale důležitých úkolů, které má hnutí před sebou: předávat své zkušenosti tak, aby se z dosavadních podporovatelů stávaly další pilíře širokého hnutí. (Limity jsme my už ostatně vydali pro tyto účely manuál.)

Výhledově je pak na místě pokoušet se do celospolečenské debat přesouvat témata, která už letos zaznívala v rámci Letní školy klimatické spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že požadavek ukončení těžby a zpracování uhlí, kolem něhož je v současnosti hnutí semknuto, se stane co nevidět mainstreamem a nakonec i faktem, je třeba se připravovat na formulování konkrétnějších vizí energetických, ale i společenských alternativ, které budou s energetickou transformací spojeny. Diskuse o konkrétních způsobech naplnění obecného požadavku klimatické spravedlnosti budou nakonec důležitější než pochybnosti nad tím, zda se má hnutí deklarovat jako otevřeně antikapitalistické, či nikoli.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image