V prekérní situaci

Z nového čísla Ádvojky publikujeme recenzi studie Prekariát Guye Standinga. Co je to prekarizovaná práce? A čeká nás politika pekla, nebo ráje?

Poprvé prekariát popsal sociolog Pierre Bourdieu, který se snažil postihnout osoby v nejisté ekonomické situaci. Specialista na ekonomii práce Guy Standing se tématu znovu chopil a v knize Prekariát. Nová nebezpečná třída (The Precariat: The New Dangerous Class, 2011; česky Rubato, 2019) jej rozebral do detailu. Vycházel přitom především ze situace těsně po nástupu ekonomické krize roku 2007 v USA, jejíž dopady zasáhly celý svět. Počátek formování prekariátu však Standing nachází už v roce 1978, kdy došlo k nárůstu nevalně placených a nesmyslných zaměstnání v Americe i Evropě. Jeho první veřejnou manifestaci spatřuje v letech 2006–2008, v době aktivizace protestního hnutí EuroMayDay. Od doby, kdy Standingova kniha vyšla, se leccos změnilo a globální ekonomika zažívá konjunkturu, přesto strukturální problémy, o kterých se v ní píše, zůstávají nevyřešeny.

Novodobé otroctví

Současnou globální ekonomickou situaci lze podle Standinga popsat jako systém, který odpovídá primárně zájmům bohatých privilegovaných elit, nikoli většiny obyvatel světa. Tyto elity pak šíří neoliberální mýtus o možnosti ekonomického úspěchu každého jednotlivce, pokud se bude dostatečně snažit v nemilosrdném konkurenčním boji. O poznání méně hovoří o své rozehrané „letadlové hře“, v níž kapitál se státní byrokracií akumuluje zisk v duchu maximy „vítěz bere vše“. Tento systém ve skutečnosti odměňuje jen ty, kteří jsou na vrcholu pyramidy. Zbytek se ekonomicky i statusově propadá ve společenské stratifikaci stále níž. Dle logiky elit si však tito lidé mohou za svůj úděl sami. Z většiny lidí se tak stává místo dobře situo­vané „střední třídy“, která dnes začíná být legendou z minulosti, titulní ­prekariát, jenž zápasí s nejistotou a živoří na špatně placených pracovních pozicích bez možnosti dalšího uplatnění, stálého zaměstnání či profesních postupů. K prekariátu patří mnoho rozdílných skupin, které si však (zatím) svoji obdobnou situaci, a tím i potenciální společnou identitu, neuvědomují. Vlivem pravicově populistické politiky se dokonce často navzájem nesnášejí – příznačná je například zášť „starousedlíků“ vůči imigrantům, kteří je údajně připravují o dobře placenou stabilní práci a žijí z jejich daní.

„Politika pekla“ znamená démonizaci občanů „druhé kategorie“, kteří jsou považováni za „flákače“ a „parazity“ živené státem, když nechtějí brát každou nekvalifikovanou námezdní práci a čerpají podporu.

Standing do prekariátu zahrnuje ty, kteří pracují za minimální mzdu – námezdní sílu, absolventy vysokých škol na neplacených stážích nebo migranty, ale také seniory, kterým systém zaručil důchody, aniž by bylo jasné, kdo na ně bude vydělávat. Opomněl však drobné živnostníky, kteří také často bojují na hranici přežití. Standing popisuje, že globální trh, zkrácené úvazky, outsourcing služeb a práce přistěhovalců stejně jako levná pracovní síla z Čindie (Čína a Indie) se podepsaly i na dříve loajálních zaměstnancích, kterým tyto nové fenomény snižují mzdu nebo berou firemní benefity. Jedni z nejprekarizovanějších jsou ovšem právě dělníci v Číně, kteří jsou často státem nuceni odcházet z venkova do továren, kde pracují jako druhořadí občané (nongmingong) v nelidských podmínkách za minimální mzdu a po několika letech jsou posláni zpět domů jako nepotřební. Toto novodobé otroctví Standing ukazuje na příkladu firmy Foxconn, kde docházelo i k sebevraždám vyhořelých zaměstnanců, kteří po letech dřiny neměli na účtu stále téměř nic.

Čas se komprimuje

Prekariát se rozrostl i kvůli feminizaci práce, to jest nárůstu podílu žen v zaměstnáních, která dříve vykonávali převážně muži, často za plat tak nízký, že by za něj muži pracovat odmítli. Ženy často mají hned trojí roli – vychovatelku dětí, pracovnici a pečovatelku o přestárlé, což na ně vytváří větší tlak než na muže. Standing upozorňuje i na proměnu pojetí samotné práce. Tradiční rozdělení na pracovní a volný čas se začíná stírat a čas se komprimuje. Práci lze dnes často vykonávat kdykoli a kdekoli, obvykle z domova. To může být výhoda, ale vzniká tím tlak na neustálou připravenost. Díky permanentní konektivitě a multitaskingu dochází ke zhoršování lidské soustředěnosti a tím i výkonnosti. Hromadí se „práce pro práci“, tedy „sebezdokonalování“ a hledání stále nových příležitostí, jak zvýšit svou šanci na úspěch na silně konkurenčním trhu práce. Zároveň se stále mnohé práce, jako třeba výchova dětí či pečovatelské služby v rodině, za práci ve vlastním slova smyslu nepovažují.

A v čem tkví tedy ona nebezpečnost prekariá­tu? Toto nebezpečí shrnuje Standing souslovím „politika pekla“, jež znamená démonizaci občanů „druhé kategorie“, kteří jsou považováni za „flákače“ a „parazity“ živené státem, když nechtějí brát každou nekvalifikovanou námezdní práci a čerpají podporu. Součástí „politiky pekla“ je i distribuce sociálních dávek, které nejsou podmíněny ani tak ekonomickou situací, jako spíš „vhodným pracovním chováním“, nebo komodifikace vzdělání ve prospěch tržního jednání. K jejím následkům patří nedostatek času na rodinu a odpočinek. Mezi lidmi narůstá nejistota a spolu s ní i náchylnost k extremismu. Důsledkem je vzestup nacionalistických hnutí a populistických stran, které navrhují jednoduchá řešení (odsun migrantů, kontrola nezaměstnaných) a na něž prekariát ve své frustraci a zlobě často slyší. Právě v tom tkví podle Standinga nebezpečnost prekariátu. V populistické politice nezáleží na programu, ale na marketingových heslech a zákulisní podpoře kapitálu. Vzniká tak oslabená demokracie, v níž upadá zájem o věci veřejné a převažuje skepse a rezignace.

Tvořit novou utopii

Na tato nebezpečí se Standing pokouší nalézt odpovědi v kapitole Politika ráje. Vyzývá v ní čtenáře k vytvoření nové utopie, která by sloužila všem, a ne pouze privilegovaným vrstvám. Oprašuje heslo francouzské revoluce Svoboda, rovnost, bratrství a vyzývá k větší univerzalizaci hodnot a sebeuvědomění prekariátu jakožto společenské třídy. Standing se pokouší vtěsnat velmi rozdílné prekarizované skupiny do jedné ekonomické třídy – prekariátu – a této třídě vtisknout společnou identitu. Prekariát by měl umět vyjednávat kolektivně, a ne roztříštěný v atomizované jednotky v důsledku neoliberálního tržního systému.

K větší participaci všech lidí na politickém dění by měla přispět deliberativní demokracie a zvýšení sociálních i finančních jistot by mělo pomoci zavedení základního příjmu. Standing přitom do své analýzy nezahrnul dnes tolik diskutovanou robotizaci práce, která je dalším důvodem vážně se zamýšlet nad zavedením nepodmíněného základního příjmu. Toto opatření by umožnilo najít dostatek času k hledání smyslu­­plné práce (nikoli jen placeného zaměstnání), která odpovídá kvalifikaci a dovednostem jednotlivce, což by nakonec mohlo prospět celé společnosti. Proti tomuto opatření jsou však často sami prekarizovaní, kteří jsou přesvědčováni, že systém by zavedení tohoto příjmu finančně neutáhl. To je součástí „politiky pekla“, kterou je nutné překonat, než bude možné dosáhnout „politiky ráje“. Jak píše Standing v závěru své knihy: „Prekariát není padouch, oběť ani hrdina. Jsme to zkrátka my a je nás hodně.“

Autor je publicista.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image