Kdyby své „zaměstnance“ vykořisťoval jen Rohlík, žili bychom v krásném světě

Kauza nového systému odměňování kurýrů ve firmě Rohlík otevřela otázku, kam mohou lidé, kteří by rádi uživili rodinu, a neudřeli se k smrti, odejít.

V souvislosti s kauzou Rohlík se ve virtuálním prostoru rozhořela diskuse o tom, zda je vůbec správné poukazovat na pracovní podmínky ve firmách. Co je nám prý do smluvních podmínek dvou stran, ptali se rozhořčení zastánci volného trhu, v jejichž příspěvcích se to hemžilo „komouši“. Špatný podle nich samozřejmě není švarcsystém, ale zákoník práce, který strká frňák do věcí, do kterých mu nic není. Komu se pracovní podmínky ve firmě nelíbí, ten přece může jít jinam, vždyť tu máme úplně nejnižší nezaměstnanost.

Když pomineme, že s touto logikou bychom museli přestat psát o všech sociálních tématech, protože o každém z nich se dá říct, že lidé mohou odejít jinam, přestěhovat se, změnit školu nebo si prostě vydělat mraky peněz a nemít v životě vůbec žádné problémy, působí tyto komentáře jako snaha omezit diskusi. Ta má přitom mimo jiné vést i k tomu, aby se zákazníci rozhodli, u koho budou nakupovat. A to by mohlo být patřičně pravicové, kdyby to ovšem neodhalovalo závažnější strukturální problémy, které mají negativní vliv nejen na kurýry Rohlíku a jejich rodiny, ale na celou společnost.

Kdyby jen Rohlík

Když už mluvíme o Rohlíku, je třeba zdůraznit, že způsob, jakým tato firma spolupracuje „s podnikatelskými subjekty, které pro ni poskytují služby dopravce“ (čti kurýry), není nijak ojedinělý. Ekonomika se postupně proměňuje a čím dál víc lidí končí v prekérních zaměstnáních. Záměrně nepoužívám slovo švarcsystém, neboť nepochybuju o tom, že takto velká firma se postihu inspektorátu práce dokáže vyhnout. Kdyby své kurýry takto „zaměstnával“ pouze Rohlík a všude jinde by lidé mohli být v normálním zaměstnání, kde by měli zaměstnanecké jistoty, stanovenou pracovní dobu, dovolenou, a dokonce i právo být nemocní, aniž by to znamenalo propad na sociální dno, na řečech o tom, že lidé mohou přeci jít pracovat někam jinam, by možná něco bylo. Jenže během pandemie se ukázalo, že touto nejistotou trpí lidé z mnoha odvětví. Nejisté smlouvy a pracovněprávně nejasný vztah s lidmi, kteří někde denně pracují a plní konkrétní úkoly, se nevyhýbá ani veřejnoprávním a dalším velkým médiím. To je možná jeden z důvodů, proč není prekérní práce v ČR nijak zvlášť mediálně propírané téma.

Prekérní práce znamená v prvé řadě nejistotu. Práci můžete ze dne na den ztratit a najednou nemáte peníze ani na základní potřeby, na nájem, na jídlo. Nejste zaměstnanec, a tak nemáte vůbec žádnou ochranu.

Jistě, špatné pracovní podmínky může mít i člověk, který je zaměstnanec. Není to tedy tak, že z pekla prekérní práce se všichni snaží vší silou dostat a hledají za každou cenu trvalé úvazky na hlavní pracovní poměr. Možnost vybrat si, kdy půjdu do práce, možnost vydělat si mnoha hodinami přesčasů o něco více, možnost kdykoliv odejít jinam, to jsou jistě lákavé možnosti pro mnoho lidí, kteří pracují pro firmy, jež je formálně nezaměstnávají. Jenže tento způsob „zaměstnávání“ má řadu výrazných negativ, která dopadají na celou společnost i na tyto pracovníky a jejich rodiny. Snad jen s výjimkou těch opravdu nejlépe placených expertů, kterým zbývá dostatek financí na různá pojištění a připojištění. Některá negativa se projevují průběžně, jiná se v celé kráse ukážou, až bude ekonomická krize v plném proudu.

Slovo budoucnosti: nejistota

Prekérní práce znamená v prvé řadě nejistotu. Práci můžete ze dne na den ztratit a najednou nemáte peníze ani na základní potřeby, na nájem, na jídlo. Nejste zaměstnanec, a tak nemáte vůbec žádnou ochranu. Můžete se samozřejmě spolehnout na to, že vám v takovém případě rychle a efektivně pomůže český sociální systém, proslulý tím, jak snadné je ho zneužívat, ale patrně zjistíte, že je všechno jinak a že i příspěvek na bydlení dostanete až po nějaké době, pokud ovšem mezitím nebudete na nájmu dlužit ani korunu. A o výši životního minima snad ani není vhodné žertovat.

Anebo onemocníte. Nebylo by se co divit, když prakticky nemáte dovolenou a i s těmi víkendy je to všelijaké, pracujete navíc často až do pozdní noci. I pokud jste si náhodou platili nemocenské pojištění, čemuž moc nevěřím, zjistíte, že prvních čtrnáct dní nedostanete vůbec nic a i potom je vaše nemocenská nižší než v případě zaměstnanců. Je to jakoby spravedlivé, protože v částce chybí to, co by státu platil váš zaměstnavatel. Bohužel to ale není tak úplně spravedlivé pro vás…

Lidé, kteří se dostali kvůli své nejisté práci do problémů, jednak různými způsoby zatěžují sociální systém, který jim zároveň moc nepomáhá, jednak se zpravidla zadlužují. Po nějaké době už mají jen jednu možnost – a to je práce načerno, neboť se ocitají v exekuci. Český stát ročně stojí statisíce lidí v šedé ekonomice ohromné částky, zatím se ale moc nesnažil zjišťovat, kolik přesně to je.

A bude hůř

Největší nebezpečí ale číhá v nastupující ekonomické krizi. Prozatím trpěly tuzemské firmy nedostatkem zaměstnanců (nebo nedostatkem „podnikatelských subjektů, které pro ně poskytovaly služby“). To mělo vliv na tlak, který zaměstnavatelé (či „smluvní partneři“) vytvářeli na počet hodin strávených v práci. Když je málo lidí, tak ti, co jsou k dispozici, musejí odvést práci i za ty, kteří tu nejsou – to dává jistou (kapitalistickou) logiku. Jenže tento tlak měl přeci jen nějaké limity v podobě možností zaměstnanců (smluvních partnerů) odejít někam jinam. Práce skutečně byl dostatek, i když odchod jinam neznamenal většinou žádné větší polepšení si. Ovšem i hypotetická možnost odejít je přeci jen silná zbraň, která zamezí největším excesům. Ve chvíli, kdy zmizí, což bude zřejmě už brzy, můžeme očekávat další různá vylepšení, která povedou „k zachování vysokého standardu služeb“.

Vezměme si například onu vzývanou flexibilitu, tedy možnost přijít do práce jen ve chvíli, kdy já sám chci. Jakmile se ocitneme v situaci, kdy za každým jedním kurýrem Rohlíku, který zde pracuje, bude stát fronta dalších, kteří budou lační po práci, vedení firmy přirozeně zareaguje. Jistě, nikdo jim to nebude moci vyčítat, protože to bude jejich nezadatelné a možná i přirozené právo. Reakce bude zcela předvídatelná: systémem odměn se bude určovat, jak často si člověk může vzít volno a kolik hodin denně má pracovat. To se sice v nějaké míře děje už dnes, ale určitě je mnoho prostoru, jak ještě přitvrdit. Ten, kdo by se snad chtěl o víkendech flákat doma s dětmi, si rychle spočítá, že se mu taková práce nevyplatí. Firma také bude moci mnohem snáze snižovat odměnu za práci. Komu se to nebude líbit, může odejít jinam… Tato mantra se určitě nezmění. Jako jednotlivé spolupracující podnikatelské subjekty nemáte nejen žádná zaměstnanecká práva, ale máte i velmi ztíženou možnost kolektivního vyjednávání, které je v tomto typu zaměstnání jedinou funkční cestou ke zlepšování pracovních podmínek.

Důvodů, proč se zajímat o pracovní podmínky jiných lidí, je dlouhá řada. Dají se najít ty altruistické (není nám lhostejné, jak jiní lidé žijí), ale i ty pragmatické: společnost, kde lidé budou žít v nejistotě a existenčním stresu, bude mnohem náchylnější k tomu, aby hledala vůdce, který této nejistotě učiní přítrž. Prohlubující se sociální problémy budou mít také vliv na kondici naší ekonomiky. Koupěschopnost nižších středních vrstev by proto měla zajímat i ty majetnější. Bohatí lidé na rozdíl od těch chudých všechny své příjmy neutrácejí a kola ekonomiky sami rozhodně neroztočí, byť vydělávají hodně. A nakonec ta motivace může být i sobecká: ve světě, kde je úplně normální být prakarizován, se do takové situace můžete dostat i vy nebo vaši blízcí.

Existuje samozřejmě i důvod, proč označovat každou kritiku pracovních podmínek za komunismus. Vytváří to příjemný pocit, že svět je v pořádku takový, jaký je, jen někteří závistiví hlupáci to pořád svými výkřiky kazí. Tento přístup ale předpokládá ideologickou zaťatost a slepotu k reálným problémů lidí, které ničí jak je, tak celou naši společnost. Jakkoliv je v obecné rovině nebezpečné vnímat svět jen skrze sebe, je důležité si říct, že solidarita s kurýry Rohlíku je v konečném důsledku i solidarita s námi samotnými.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace