Sotva se zprávy o požárech Amazonského pralesa vytratily z titulků zpravodajských relací, už se dozvídáme, že jen dva dny poté, co brazilská vláda zakázala záměrné vypalování amazonského pralesa, byly v zemi založeny téměř čtyři tisícovky nových lesních požárů. Tato čísla vzbuzují paniku: nespěje snad lidstvo skutečně ke kolektivní sebevraždě? Vypalováním amazonských deštných pralesů přece Brazilci ničí příslovečné „plíce planety“. Pokud se však chceme skutečně seriózně postavit hrozbám ohrožujícím naše životní prostředí, měli bychom se vyvarovat přesně takovým chytlavým sloganům, jež uchvacují kolektivní představivost.
Ekologie strachu
Před dvěma až třemi desetiletími všichni v Evropě mluvili o vymírání lesů. Zmíněné téma se objevovalo na obálkách veškerých velkých týdeníků a kolovaly prognózy, že za půl století nebudou v Evropě žádné lesy. V současné době je v Evropě víc lesů než kdykoliv jindy ve 20. století a my si začínáme být pomalu vědomi dalších rizik – třeba toho, co se odehrává v hlubinách oceánů.
Ačkoliv ekologové požadují, abychom radikálně změnili svůj způsob života, skrytou motivací tohoto požadavku je ve skutečnosti jeho přesný opak: hluboká nedůvěra vůči jakýmkoli změnám, vůči vývoji, vůči pokroku.
Jakkoliv bychom měli tyto hrozby brát vážně, neměli bychom zároveň ztrácet ze zřetele, jak nejisté jsou veškeré naše analýzy a prognózy tohoto druhu: s naprostou jistotou budeme vědět, že se něco děje, až teprve, když už bude příliš pozdě na to jakkoliv zasáhnout. Ukvapenými závěry tedy jen posilujeme pozice popíračů klimatických změn. Musíme se za všech okolností vyvarovat toho, že upadneme do osidel „ekologie strachu“, která je jen unáhlenou, morbidní fascinací strašákem blížící se katastrofy.
Z této ekologie strachu se pomalu stává nová dominantní ideologie globálního kapitalismu, „nové opium lidstva“, nahrazující náboženství a přebírající jeho roli, která spočívala v tom, že bylo nositelem nezpochybnitelné autority, jež na nás může klást rozličná omezení. Tato ideologie apeluje na vědomí naší konečnosti: lidé jsou jen jedním z mnoha živočišných druhů, hluboce zapuštěným v biosféře sahající daleko za jejich bezprostřední horizont. Když bezohledně drancujeme přírodní zdroje, zadlužujeme se vůči naší budoucnosti – a proto bychom měli se Zemí nakládat s respektem, jako s něčím bytostně posvátným, co bychom nikdy neměli úplně obnažovat, co by pro nás mělo navždy zůstat zahaleno závojem tajemství a čemu bychom měli bezvýhradně důvěřovat, a ne se to pokoušet ovládnout.
Nejsme sice s to nad biosférou získat úplnou kontrolu, avšak je v naší moci ji rozhodit, narušit její přirozenou rovnováhu, takže se úplně pomine a během tohoto svého třeštění nás vyhladí. Ačkoliv tedy ekologové požadují, abychom radikálně změnili svůj způsob života, skrytou motivací tohoto požadavku je ve skutečnosti jeho přesný opak: hluboká nedůvěra vůči jakýmkoli změnám, vůči vývoji, vůči pokroku. Nezamýšleným důsledkem každé radikální změny totiž může být ekologická katastrofa.
Zde se však věci mohou ještě dál komplikovat. I když se hlásíme k zodpovědnosti za potenciální ekologické katastrofy, může to být ve skutečnosti jen rafinovaná strategie, jak se vyhnout traumatické konfrontaci se skutečnými rozsahem krize, v níž jsme se ocitli. V našem odhodlání přijmout vinu za ničení životního prostředí se ukrývá jakési falešné sebeuspokojení – naše vina nám může přinášet úlevu, protože pokud cítíme vinu, záleží všechno jen na nás, za nitky katastrofy taháme jen my sami a jen my sami se také můžeme také zachránit, když změníme svůj způsob života.
Bezmocný pseudoaktivismus
Pro nás – nebo přinejmenším pro nás na Západě – je nesnesitelná představa, že bychom mohli být odsouzeni k pasivní roli bezmocných pozorovatelů, kteří jen odevzdaně sedí a přihlížejí svému osudu. Abychom se tomu vyhnuli, máme tendenci vrhat se do víru překotné aktivy, a tak recyklujeme papír, nakupujeme organické potraviny a děláme cokoliv, jen abychom se ujistili, že něco děláme, že nejsme úplně pasivní.
Chováme se tak jako fotbaloví fanoušci, kteří doma před televizní obrazovkou fandí svému týmu a v pověrčivém přesvědčení, že tím nějak ovlivní výsledek utkání, hlasitě skandují a vzrušeně vyskakují z pohovky. Fetišistické popírání potenciální ekologické katastrofy má obvykle tuto formu: „Dobře vím (že nám hrozí katastrofa), ale nevěřím tomu (takže nejsem v žádném ohledu ochotný změnit svůj způsob života).“ Toto popírání může však mít i opačnou formu: „Dobře vím, že nemohu nijak ovlivnit procesy, které mohou přivodit moji zkázu (např. sopečná erupce), avšak smířit se s tím je pro mě příliš traumatizující, a tak nedokážu odolat nutkání proti tomu něco dělat, jakkoliv je nad slunce jasné, že má snaha je v posledku odsouzena k nezdaru.“
Nekupujeme snad právě proto organické potraviny? Kdo věří tomu, že ta nahnilá a předražená „organická“ jablka jsou doopravdy zdravější? Ve skutečnosti tu jde o to, že když si je koupíme, nekupujeme si jen obyčejný konzumní produkt, ale spolu s ním i něco smysluplného – dáváme najevo svůj zájem o palčivé globální problémy, stáváme se součástí velkého kolektivního počinu.
Dominantní ideologie ekologického aktivismu nám podsouvá apriorní vinu, pocit dluhu vůči Matce přírodě, staví nás pod nadvládu ekologického superega, které se k nám obrací jako k izolovaným jednotlivcům: „Tak co jsi dnes udělal, abys splatil svůj dluh vůči přírodě? Už jsi vyhodil všechny přečtené noviny do koše na recyklovaný papír? A co láhve od piva a plechovky od coly? Jel jsi do práce na kole nebo veřejnou dopravou? Otevřel jsi dokořán okna, místo abys zapnul klimatizaci?“
Ideologickou předpojatost této individualizace není těžké prohlédnout: namísto toho, abychom si kladli daleko případnější otázky o směřování celé naší industriální civilizace, marníme čas ustavičným sebezpytováním. Ekologie se takto propůjčuje ideologické mystifikaci. Může se stát záminkou pro obskurantní nauky stoupenců hnutí new age s jejich vzýváním předmoderních kultur, pro neokolonialismus v podobě stížností rozvinutého světa na hrozbu příliš bouřlivého růstu zemí, jako jsou Brazílie nebo Čína, či pro nekritické uctívání „zelených kapitalistů“ s jejich apelem na ekologicky uvědomělou spotřebu a recyklaci – jako by zohledňování oprávněných ekologických požadavků ospravedlňovalo bezohledné kapitalistické vykořisťování. Všechny tyto tenze kulminovaly v našich reakcích na nedávné požáry Amazonského pralesa.
Pět druhů slepoty
Existuje pět hlavních strategií, jak zavírat oči před závažností nynější ekologické krize. Za prvé je to obyčejná nevědomost. Z tohoto pohledu se ekologická udržitelnost jeví jako marginální problém, nehodný naší pozornosti. Život si jde svou vlastní cestou, příroda už se o sebe nějak postará. Za druhé je to optimistická víra, že nás zachrání věda a technika. Třetí strategií je umožnit, aby se o životní prostředí postaral trh například vyšším zdaňováním znečišťovatelů. Za čtvrté se namísto plošných systémových opatření můžeme uchýlit k nadjáskému apelu na osobní zodpovědnost. Každý nechť v zájmu ochrany životního prostředí dělá, co je v jeho silách: recykluje, omezuje spotřebu a tak dále. Nakonec zbývá pátá strategie, která je možná ze všech nejhorší a jež tkví ve vzývání návratu ke stavu přirozené rovnováhy, ke skromnějšímu, tradičnímu způsobu života, který nám dovolí vzdát se naší specificky lidské hubris a stát se opět pokornými dětmi Matky přírody.
Celý tento obraz Matky přírody, jejíž rovnováha byla narušena působením lidské arogance, je hluboce falešný. Už skutečnost, že naše primární zdroje energie jako nafta nebo uhlí jsou relikty někdejších katastrof, k nimž došlo dávno před vznikem člověka, je varovnou připomínkou toho, že Matka příroda je chladná a krutá mrcha.
Idea komunismu
To samozřejmě neznamená, že bychom měli všechno hodit za hlavu a bezvýhradně důvěřovat v budoucnost: to, že nevíme, co přesně se děje, činí naši situaci ještě nebezpečnější. Navíc vychází stále více najevo, že migrace, stejně jako zdi, které ji mají zadržet, se stále více proplétá s ekologickými poruchami typu globálního oteplování. Ekologická a uprchlická apokalypsa se navzájem stále více překrývají. Zvláštní zpravodaj OSN Philip Alston to vystihl naprosto přesně, když uvedl: „Riskujeme nastolení ‚klimatického apartheidu‘, kdy budou bohatí platit za to, že mohou uniknout horku, hladu a válečným konfliktům, zatímco zbytku světa nezbude než tiše trpět.“
Ti s nejmenší zodpovědní za globální emise mají také tu nejmenší schopnost se proti nim bránit. Položme si tedy klasickou leninskou otázku: Co dělat? Odpověď zní, že se nacházíme v pořádné šlamastice. Neexistuje žádné jednoduché „demokratické“ řešení. Myšlenka, že by měli rozhodovat samotní lidé, a nikoliv jen vlády či korporace, působí sice hluboce, avšak vyhýbá se odpovědi na podstatnou otázku: i kdyby myšlení většiny lidí nebylo zasaženo korporátními zájmy, co jim uděluje způsobilost k tomu, aby vynášeli soudy v takto choulostivé otázce? Můžeme si nicméně přinejmenším vyjasnit své priority a přiznat si absurditu geopolitických válečných her, když je v ohrožení samotná planeta, o niž tyto války vedeme.
V Amazonii jsme svědky kolotoče vzájemného obviňování mezi Brazílií a Evropou. To musí skončit. Hrozba ekologické katastrofy odhaluje, že éra suverénních národních států se chýlí ke konci. Potřebujeme silnou globální autoritu schopnou koordinovat zavádění nezbytných opatření. Neukazuje potřeba takovéto globální autority na nutnost vzkříšení myšlenky, kterou jsme kdysi nazývali „komunismem“?
Autor je filosof.
Z anglického originálu The Amazon is burning and your tiny human efforts against the climate crisis have never seemed so meagre, publikovaného na webu deníku The Independent, přeložil Radovan Baroš. Uveřejněno s výslovným svolením autora.