Z minisérie Král Šumavy. Foto Voyo
Historický moment převzetí moci komunistickou stranou po Únoru 1948 v česko-německém pohraničí vybízí k žánrovému rámování – v době, kdy hranici ještě neobepínal plot z ostnatého drátu, se Šumava stala tranzitním prostorem pro ty, kteří prchali na Západ, i pro západní agenty pronikající na československé území. Právě v těchto kulisách buduje Ondříček akční příběh založený na osudech skutečné historické postavy – jednoho z „králů Šumavy“ Josefa Hasila, příslušníka Sboru národní bezpečnosti a zároveň převaděče. Honičky pohraniční stráže v bažinatém terénu k thrilleru přímo vybízí. Přitom novodobou minulost začali čeští filmoví a televizní tvůrci líčit jako akční podívanou relativně nedávno. Na začátku devadesátých let se k nedávné minulosti vraceli prostřednictvím zcela jiného žánru – komedie.
Zasmát se komunistické moci
V letech 1991 a 1992 lákaly do kin dva velmi úspěšné a v lecčems podobné snímky – Tankový prapor Víta Olmera a Černí baroni Zdeňka Sirového. Oba se odehrávaly ve vojenském prostředí v padesátých letech a obě komedie zesměšňovaly hloupé vojenské pohlaváry, kteří byli zároveň představiteli komunistické moci. Na začátku devadesátých let byla možnost zasmát se „komunistům“ (široce rozuměným) pro diváky osvobozující. Zároveň tyto filmy udávaly tón pro další zobrazování nedávných dějin. Replikovalo se vždy podobné, ve své podstatě antikomunistické vyprávěcí schéma: sympatizujeme s hrdiny, kteří se proti komunistům nějakým způsobem vymezují, smějeme se představitelům moci, kteří jsou vždy hloupí, nemotorní, oportunističtí, případně i zlí.
Křiklavé barvy Renčových Rebelů tak vystřídaly odstíny hnědé a filtry stvrzující stereotyp „šedého“ socialismu. Právě v tomto typu vyprávění o minulosti se vyprofiloval i David Ondříček, režisér Krále Šumavy.
Vezměme si třeba dnes už zdomácnělé snímky dua Hřebejk-Jarchovský jako Pelíšky nebo Pupendo, muzikál zasazený do léta roku 1968 Filipa Renče Rebelové či o něco pozdější Občanský průkaz Ondřeje Trojana. Ve své podstatě tyto filmy vyprávějí velmi podobný příběh. Hrdinové – často mladí lidé – se vymezují nejen proti svým rodičům, ale také proti komunistickému zřízení, jehož autority jsou především směšné a politováníhodné. Například agilní komunista v podání Jaroslava Duška v Pelíškách i v Pupendu nebo hloupí příslušníci SNB v Občanském průkazu. Politický výklad nebo spíše morální pozice – protože o politice se v těchto filmech moc nedozvíme – ke kterým snímky diváky vedou, je jasná – k odsouzení tupého režimu a sympatiím k projevům rebelie nebo drobného hrdinství proti němu. To vše v kulisách vyžívajících se v zobrazování dobových předmětů, účesů či módy. Tento jednoduchý a v populární kultuře obecně přijímaný antikomunistický výklad dodával minulosti jasné morální zarámování. I když se tak diváci mohli zhlížet v líbivé dobové estetice, výsledné sdělení bylo jasné – onen režim jsme, třeba jen malými gesty odporu, nakonec překonali. Komedie ovšem vede k určité smířlivosti – smíchem záporným postavám odpouštíme. I proto se ve své době někteří publicisté domnívali, že komedie o socialismu jsou projevem nebezpečné nostalgie. Tyto filmy přitom nijak nesympatizovali s komunistickou ideou ani režimem. Více na místě by bylo hovořit o „retru“.
Žánr jako klíč k výkladu minulosti
Po přelomu tisíciletí se něco v českém vztahování se k socialistické minulosti začalo měnit. Zhruba ve stejné době, kdy vznikl Ústav pro studium totalitních režimů, zaměřující svou paměťovou politiku především na zkoumání represivních složek diktatury, se i kulturní tvůrci začali posunovat od komedií k dramatizaci represe před rokem 1989. Reagovali tak na měnící se politicko-společenské klima v přístupu k socialistické minulosti a sami ho přitom spoluvytvářeli. Už sama volba žánru ovlivňuje výklad minulosti a detektivky, soudní dramata, či thrillery potřebují velký příběh a skutečné hrdinství. Není tu prostor pro smířlivost ani symbolická, ale neefektivní gesta odporu, jako ve slavné scéně v Pelíškách, kde postava Jiřího Kodeta křičí z balkonu, aby si proletáři všech zemí vylízali… Naopak jsou příběhy vystavěné na konfrontaci jasně definovaného dobra se zlem.
Roli zla na sebe pak berou právě represivní složky státu, zejména StB. Snímky jako Pouta, Kawasakiho růže, Ve stínu i minisérie Hořící keř spustily vlnu temných obrazů socialismu, jejichž estetika dodnes určuje, jakým způsobem tuto dobu po vizuální stránce nahlížíme. Temné thrillery, kde zásadní úlohu hrají zpravodajské služby, se pak staly doménou televizních seriálů jako Bez vědomí či Rédl. Ten už nevypráví o samotném komunistickém režimu, jako o okamžiku roku 1989 a nepřehledném přechodu bývalých represivních složek do sféry organizovaného zločinu devadesátých let.
Křiklavé barvy Renčových Rebelů tak vystřídaly odstíny hnědé a filtry stvrzující stereotyp „šedého“ socialismu. Právě v tomto typu vyprávění o minulosti se vyprofiloval i David Ondříček, režisér Krále Šumavy. Jeho snímek Ve stínu byl noirovou detektivkou zasazenou do Prahy padesátých let. Ondříček je rovněž autorem dvoudílného televizního filmu Dukla 61 o důlním neštěstí v Havířově v roce 1961 a životopisného filmu Zátopek.
Král Šumavy nepředstavuje první pokus o akční podívanou z prostředí poválečného pohraničí. Kromě slavného stejnojmenného filmu Karla Kachyni z roku 1959 mohli tvůrci navazovat nebo se naopak vymezit vůči seriálu ČT Zdivočelá země, jenž se začal vysílat v roce 1997 a postupně byl rozšířen do čtyř řad. „Kovbojka“ v československých kulisách podle scénáře bývalého politického vězně Jiřího Stránského rovněž vytvářela poměrně jednoduchou morální mapu zlých komunistů a dobrých kovbojů pod vedením Antonína Maděry (Martina Dejdara), postavy až na jistou choleričnost charakteru nesnesitelně kladné. Ve své době filmová a televizní díla, která by se takto jasným způsobem vypořádala s minulostí, splňovala určitou politicko-společenskou poptávku – dávala jasné odpovědi na interpretaci traumatického období nedávných dějin. S odstupem času si už ale můžeme dovolit, a dokonce potřebujeme obrazy, které nám naopak ukáží, že to nebylo všechno až tak jednoznačné. A právě to se Ondříčkově Králi Šumavy do určité míry daří.
Nejasné motivace v nepřehledné době
Z pohledu historika není ani tolik frustrující, když populární obraz minulosti podá nepřesně některá fakta – jako když například událost, která se historicky stala v zimě, zasadí do letních kulis, nebo když v příběhu odehrávajícím se v roce 1961 figuruje auto, které se ve skutečnosti začalo vyrábět až v roce 1964. Mnohem problematičtější je, když má populární kultura skrze zpětné vidění tendenci vykládat minulost jednoznačně – a všichni mají jasno v tom, kdo jsou ti dobří a kdo jsou ti zlí, přičemž motivace jednotlivých postav jsou nesporně nalajnované. Historici se většinou ve své práci snaží ukázat, že dějiny nemusely nutně dospět do bodu, ve kterém se nacházíme, ale že před historickými aktéry se otevíraly různé, často velmi nepřehledné možnosti, motivované velmi rozdílnými pohnutkami – někdy ušlechtilými a jindy nízkými, nezávisle na tom, zda ten který aktér z našeho dnešního pohledu stál na „správné“ straně dějin, nebo ne.
Král Šumavy nabízí příběh, který nijak zásadně nenabourává ustálené antikomunistické nahlížení minulosti. Vymezuje se vůči Kachyňově slavnému filmu, kde pohraničníci střílející ostošest do kohokoliv, kdo se pohybuje u močálovité hranice byli klaďasové, kterým máme fandit. V nové adaptaci fandíme převaděči pomáhajícímu lidem, kteří se snaží utéct před pronásledováním komunisty anebo prostě chtějí pryč za lepším životem. Není to ale jednoznačně tak, že pohraniční stráž a SNB jsou ti zlí. Nakonec, hlavní hrdina Josef Hasil je jedním z nich. Tam, kde původní Král Šumavy z roku 1959 nevyjadřoval nejmenší pochyby o správnosti jednání pohraničníků hlídajících hranici před nebezpečnými západními agenty, nová série už hned v první scéně nastoluje určité pochybnosti. Když příslušníci SNB v lesích potkávají skupinku lidí snažící se překročit hranici, mezi kolegy vznikne spor, zda na ně střílet. Jeden z esenbáků se pak dokonce snaží neúspěšně vylovit jednoho z prchajících mužů z močálu.
Touha po dobrodružství
Nesetkáváme se tu s tak jasně vymezenými protipóly represivní složky vs. lidi, případně odbojáři. Není zde ani urputná snaha o vykreslení socialistického marasmu jako v Bez vědomí, kde na socialistické společnosti není hezké vůbec, ale vůbec nic. Situace teprve se upevňující komunistické moci není přehledná, jak Ondříčkova minisérie poměrně přesvědčivě zachycuje ve škále názorů a postojů přítomných v řadách esenbáků. Zatímco někteří ochotně s novým zřízením spolupracují, jiní vyjadřují pochyby či přímý odpor. Pokud technicky bravurnímu Kachyňově dobovému filmu dodává prkennost naprostá názorová jednota pohraničníků, přesvědčených o tom, že likvidují nebezpečné ideologické diverzanty, pak se nové minisérii daří zprostředkovat transformační politický moment, kdy budoucí vývoj není ještě zcela jasný.
Pro výstavbu děje je důležité i to, že kuchtík Hasil, jehož přerod v převaděče sledujeme, není žádný zarytý odpůrce nových poměrů. Hlavní hrdina asi ani žádné konkrétní politické přesvědčení nemá, kromě toho, že se mu nelíbí, že komunisté omezují osobní svobodu lidí překračovat hranice a vybrat si, kde chtějí žít. Nemalou roli také hraje touha po dobrodružství a možnost ukázat sobě i dalším, že zvládne i riskantní akce ve složitém terénu. Série přitom není bezchybná. Podobně jako svého času Antonín Maděra ve Zdivočelé zemi je Hasil až nevěrohodně kladnou postavou. (Kolikrát v seriálu zazní, že je Hasil dobrý člověk?). Pokud tvůrci zamýšleli ukázat jeho slabost pro ženy a ne zrovna upřímné chování vůči svým milenkám jako zápornou vlastnost, pak se jim to tak úplně nepovedlo. Hasil je sukničkář „svěrákovského“ typu – je při tom vykreslen tak laskavě, roztomile a bezelstně, že mu to jako diváci musíme odpustit. Občas drhnou i zbytečně polopatické dialogy (která agentka americké tajné služby jen tak mezi řečí oznamuje „jsem přeci agentka CIC“?).
Celkově se ale Král Šumavy pokusil převyprávět klíčový moment nejnovějších československých dějin bez toho, aniž by pouze mechanicky převrátil ideologický mustr Kachyňova dřívějšího snímku. Vypráví vizuálně atraktivní formou o minulosti s určitou citlivostí vůči její otevřenosti a spletitosti – a to je pro utváření kolektivní paměti skrze popkulturu nemalý výkon.
Autorka je historička a členka redakce Alarmu.