Foto che, Wikimedia Commons (CC BY-SA 2.5)
„Každý antikomunista je svině,“ pravil kdysi Jean-Paul Sartre, francouzský filosof, komunista a spisovatel, který odmítl Nobelovu cenu za literaturu. Alain Badiou – jiný francouzský filosof, komunista a dramatik, který na svou Nobelovu cenu zatím čeká – to vysvětluje následovně: komunismus ve své podstatě znamená zrušení společenských tříd, tedy zrušení podřízenosti těch, kdo pracují, vůči těm, kdo jim vládnou jako dominantní třída. „Komunistická hypotéza“, jak to Badiou nazývá, tak jednoduše znamená hypotézu praktické realizovatelnosti takového modelu společnosti, v němž je zrušena nejen třídní dominance a nerovnost v bohatství, ale i samotný stát, jakožto od společnosti oddělené centrum moci a nástroj útlaku. Komunismus je v tomto smyslu ideou všeobecné lidské emancipace, praktickým osvobozením člověka ze všech možných okovů ve prospěch beztřídní rovnosti. Můžeme-li v běžných debatách zaslechnout, že komunismus je sice docela dobrá myšlenka, ale prakticky nerealizovatelná a utopická, má se tím na mysli právě tato „idea komunismu“. Čím je pak ale Sartrův antikomunista? Člověkem, který chce ponechat většinu lidstva v podřízeném postavení, který odmítá myšlenku osvobození člověka a vydává ho napospas trhu a soukromým zájmům a zájmečkům.
Idea komunismu a reálpolitika KSČM
V českém kontextu je to roztomilá antiteze k lokálnímu antikomunismu, tvrdícímu přesný opak, totiž že právě každý komunista je (či byl) svině. Kolaborace se tu neodpouští. Nevyhnul se tomu ostatně ani odcházející předseda vlády, doslova největší kapitalista v zemi, který byl pranýřován za spolupráci s minulým režimem. Jako by snad nejhorší bylo to, co dělal před sametovou revolucí, a ne až to, čím se stal v jejím důsledku. Taková úvaha by totiž předpokládala určitou míru sebereflexe ze strany zastánců polistopadových pořádků, což nepřipadá v úvahu.
KSČM ze scény zmizet může, ale její někdejší nespokojené voličstvo škrtnout nelze. To se přesune k politickým subjektům, jež stabilizační funkci rozhodně plnit nebudou.
Žijeme totiž v zemi, která poznala historické selhání komunismu na vlastní kůži. Toto selhání má podobu jakéhosi národního traumatu ze života ve zchudlé diktatuře, nadto podřízené cizí velmoci a zbavené jakékoliv národní autonomie, sebeurčení, a tedy i sdílené hrdosti. Komunismus byl nejen brutálním selháním, ale také čímsi cizím, čímsi východním, ruským, co do kontextu „střední Evropy“ vlastně nepatří. Tak alespoň praví české antikomunistické vědomí.
Nositelkou tohoto selhání byla KSČ. Na jejích troskách přežila její pokračovatelka KSČM, vesměs pasivní strana, které se v rámci politického spektra po tři desetiletí dařilo sbírat protestní, antisystémové hlasy těch, kterým polistopadový režim ukázal svou odvrácenou tvář. Její antisystémovost ale byla od počátku jenom iluzí, které podlehli jak její příznivci, tak její odpůrci. KSČM je a vždy byla – navzdory svým občasným rétorickým úletům – systémovou a konzervativní stranou, plně integrovanou do stranického systému, z něhož doposud finančně i mocensky těžila.
Autoritářský socialismus
To ale přestává v posledních letech platit. KSČM dlouhodobě ztrácí voličskou podporu v komunální i krajské politice, posledního senátora měla v horní komoře parlamentu v roce 2012 a před několika týdny její úpadek vyvrcholil volebním „ziskem“ 3,6 procenta, kterým se poprvé za třicet let ocitla mimo Poslaneckou sněmovnu. Komunisté z toho zpanikařili natolik, že si do čela strany po odstupujícím vedení na mimořádném sjezdu zvolili Kateřinu Konečnou, europoslankyni a představitelku modernizačního křídla strany. To jest toho stranického proudu, který nehodlá „ostalgicky“ pokukovat po minulém režimu a bude se alespoň nějak snažit o to být v kontaktu se současností.
Přesným opakem je Konečné protikandidát Josef Skála, který je představitelem skutečně dřevního ostalgického křídla, jež se kontaktu s realitou 21. století vyhýbá s nebývalou důsledností. Taková tendence by v ideálním případě v žádné komunistické straně, která chce být předvojem dějin, vůbec neměla existovat, nicméně smutným faktem je, že v KSČM má nezanedbatelný vliv. Jsou to přesně ti lidé, o nichž si antikomunisté myslí, že tvoří celek strany. Pravdou je, že existují. Jejich moc uvnitř strany je sice menší, než jsou si antikomunisté ochotni přiznat, ale zároveň větší, než by si chtěli přiznat někteří sympatizátoři.
Ideou KSČM je v každém případě autoritářský socialismus, tedy představa sociální emancipace shora, vedená stranou a státem vůči politicky vesměs pasivní populaci. Nejedná se o komunistickou stranu ve smyslu výše zmíněné komunistické ideje, která chce v posledku stát odstraňovat, ale autoritářsky socialistickou stranu s národně šovinistickými sklony, proruskou a pročínskou inklinací a silným protizápadním euroskepticismem. Na tom žádné nové předsednictvo nic nezmění.
Co tedy lze od Kateřiny Konečné realisticky očekávat? Skutečně úspěšná modernizace komunistické strany by patrně vypadala tak, jako v sousedním Německu, kde by jí za příklad mohla sloužit Die Linke. Že by se ale KSČM vydala v jejích šlépějích, je příliš optimistický, ba naivní scénář. Podaří-li se nové předsedkyni provést modernizaci a „omlazení“ strany, jak tvrdí, budeme moci chápat postavení KSČM v politickém spektru někde mezi zmíněnou stranou Die Linke a nacionalistickou AfD. Pokud se jí modernizace nevydaří, dostane se ke slovu ultrakonzervativní, národovecké křídlo, které může být součástí leda nějaké budoucí „vlastenecké fronty“ v čele s SPD. Je samozřejmě také možné, že strana úplně zanikne, což není varianta úplně nepravděpodobná.
Po KSČM se nám může ještě stýskat
Bez ohledu na to, jak se bude nové předsedkyni reformní proces dařit, protestní a antisystémové hlasy z české politiky nezmizí. Pouze je bude sbírat někdo jiný než doposud, což už při letmém pohledu na českou politickou scénu není dobrá zpráva. Navzdory přesvědčení jejích odpůrců měla totiž KSČM v polistopadovém stranickém systému hlavně stabilizační funkci. Zajišťovala, že protestní hlasy, které posbírá, žádnou změnu poměrů ve skutečnosti nepřinesly. Cenou za to samozřejmě bylo, že jsme si občas museli vyslechnout nějaký třeskutý žvást o procesu s Miladou Horákovou nebo o bratrské pomoci vojsk Varšavské smlouvy.
KSČM zmizela ze Sněmovny a její někdejší místo zaplnilo korporativně-autoritářské ANO a nacionalistická SPD. Tyto dvě strany dnes tvoří opozici vůči formující se pravicové vládě a budou to tedy právě a především ony, kdo se budou ucházet o možnost sestavovat vládu budoucí. Pokud se tak stane, bude nám KSČM ještě chybět, protože byla alespoň strašákem do velké míry fiktivním. Ve Sněmovně jsou ale teď strašidla zcela reálná, která nezajímá jen pronášení skandálních výroků, ale především konkrétní činy a reálná moc. A právě k nim se přesouvají protestní hlasy té části české společnosti, která má „dnešního světa“ plné zuby.
KSČM tedy ze scény zmizet může, ale její někdejší nespokojené voličstvo škrtnout nelze. To se přesune k politickým subjektům, jež stabilizační funkci rozhodně plnit nebudou. Nemělo by nás to překvapovat – postkomunistické demokracie bývalého východního bloku dnes nejsou v ohrožení nějakým novým komunismem, socialismem nebo „kulturním neomarxismem“, ale tvrdě autoritářskými, striktně antikomunistickými, nacionalistickými, konzervativními silami. Tedy přesně takovými, které dnes i u nás sedí v opozici. Takže ano, pokud se vydáme „visegrádskou cestou“, můžeme docela dobře jednoho dne dospět ke zjištění, že komunistická strana v českém politickém prostoru vlastně chybí, protože antisystémové hlasy už našly krajně-pravicové vyjádření své frustrace. O tom, jak taková situace vypadá, se můžeme přesvědčit v Maďarsku nebo sousedním Polsku.
Autor je spolupracovník redakce.