Oligarchie v Česku: vládnou tu peníze patnácti nejbohatších, společnost se nemá jak bránit

Přinášíme rozhovor s americkým politologem Jeffreym Wintersem o oligarchii, extrémní koncentraci bohatství a klimatické krizi.

Americký politolog Jeffrey A. Winters zkoumá politické ambice superbohatých. V roce 2011 vydal oceňovanou knihu Oligarchie a letos na pozvání Masarykovy demokratické akademie přijel do Česka. Proč žijeme v oligarchii? Jak vypadá majetková nerovnost v Česku? A jak lze s oligarchy bojovat?

Tvrdíte, že v zemích jako Česká republika nebo USA lidé ve skutečnosti nežijí v demokracii, ale v oligarchii. Proč tomu tak je?

V demokracii existují dva klíčové zdroje moci. Jednak je to účast lidí ve volbách, kde platí, že co člověk, to jeden hlas. Základem demokracie je myšlenka rovnosti. Jenže je tu ještě druhý klíčový zdroj moci – a sice bohatství a peníze. A my žijeme v majetkově ohromně nerovných společnostech.

Patnáct vašich nejbohatších oligarchů vlastní zhruba stejně velký majetek jako chudší polovina české společnosti. Mluvíme o extrémní koncentraci bohatství a moci, jaká nemá v dějinách obdoby.

Žijeme v systému s mimořádně neférovým rozdělením bohatství. Lidé sice můžou volit různé politické strany, mají ale šanci ovlivnit alternativy, které jim politické strany nabídnou? Většinou ne. A právě oligarchové dnes hrají klíčovou roli v tom, koho lidem předhodí jako kandidáty, jak budou vypadat politické programy a podobně.

Můžete být konkrétnější? Jak vypadá oligarchie v České republice?

V Česku máte oligarchu rovnou premiérem. Andrej Babiš je druhý nejbohatší muž v zemi. V celosvětovém měřítku to není významný boháč, ale v českém prostředí je velmi mocný, o tom není pochyb. Nedivte se – Babiše stvořila velká majetková nerovnost, která v Česku panuje. V Česku dnes operuje jedenáct nejbohatších miliardářů. A kromě nich tu působí další bohatí lidé, jejichž majetky mají hodnoty řádově stovek milionů. Jde o malou skupinku – jedno procento, možná ještě menší část české populace. Patnáct vašich nejbohatších oligarchů vlastní zhruba stejně velký majetek jako chudší polovina české společnosti. Mluvíme o extrémní koncentraci bohatství a moci, jaká nemá v dějinách obdoby.

Jeffrey Winters. Foto Archiv Jeffreyho Winterse

 

Je dnešní situace opravdu tak extrémní? V minulosti se přece ti nejbohatší také dostávali k moci. Řada politiků v Evropě a USA pocházela z bohatých rodin, které jim zajistily podmínky pro politickou dráhu…

Máte pravdu, že mnoho politiků pocházelo z bohatých rodin. Vezměte si slavné americké prezidenty, jako byli Franklin D. Roosevelt a John F. Kennedy – oba se narodili se stříbrnou lžičkou v puse. Jenže je tu rozdíl. Nikdo se na Kennedyho ani Roosevelta nedívá jako na oligarchy, kteří jednali ve prospěch těch nejbohatších. Jejich politika naopak vedla k přerozdělení bohatství chudým. Oba prezidenti ve skutečnosti zlepšili podmínky pro demokracii. A nejen to. V jejich dobách existovaly silné odbory, masová politická hnutí a mohutný občanský aktivismus. Lidé vyvíjeli na politiky a byznysmeny velký tlak. Dnes nic srovnatelného nevidíme. Levice je v krizi a organizované odbory jsou velmi slabé. Ti nejbohatší tak dnes mají volné pole působnosti. Můžou si v podstatě dělat, co chtějí.

S jakými oligarchy dnes máme tu čest? Kdo jsou vlastně Andrej Babiš a Petr Kellner a o co jim jde?  

Ve světě dnes působí tři typy oligarchů. Zaprvé jsou to církevní představitelé, kteří mají peníze na vstup do politiky. Patří sem třeba imámové v islámských zemích, kteří podnikají, nebo různí bohatí kazatelé. Dále jsou to boháči, kteří se rekrutují z armádních kruhů. A zatřetí pravicoví populisté à la Babiš nebo Donald Trump, kteří působili jako podnikatelé a nakonec ovládli vrcholnou politiku. Tyto tři typy oligarchů spojují v různé míře sympatie k autoritářství. Babiš a Trump mají společnou jednu klíčovou věc: oba tvrdí, že chtějí řídit stát jako firmu. Byznys je součástí jejich politického poselství, na které přilákali voliče. Což je hrozné. Každý byznys je totiž v podstatě diktatura. Firma není demokratická, ale autoritářská instituce. Když oligarchové tvrdí, že chtějí řídit stát jako firmu, ve skutečnosti to znamená: nechceme slyšet žádnou kritiku. Chceme jednat rychle a bez překážek.

V čem ještě jsou oligarchové nebezpeční?

Největší nebezpečí spočívá v extrémní sociální nerovnosti. Když žijete ve společnosti, kde si ti nejbohatší můžou koupit masivní politické kampaně, PR a vlastní média, málokdo jim může odporovat. Musíme si uvědomit jednu věc: oligarchové nemusí být v zásadním rozporu s demokracií. K tomu, aby se dostali k moci, nepotřebují vojáky, mučírny ani násilí. Prostě vládnou pomocí peněz.

Jak tedy máme proti oligarchům bojovat?

Je to těžké. Oligarchové využívají populistické metody komunikace s lidmi. A umějí si zajistit podporu. Mobilizují lidi na základě příslušnosti k národu nebo rase, někdy tolerují násilnosti a vytvářejí obětní beránky. Říkají lidem, koho mají nenávidět. V každé zemi je to jiné. Někde jsou terčem nenávisti imigranti, jinde gayové. Levice by taky ráda mobilizovala lidi. Jenže to má těžší. Něco důležitého se totiž v našich společnostech změnilo. Poselství oligarchů a populistů dnes spočívá ve vylučování lidí a hledání nepřátel. Když do takové atmosféry přijde levice a řekne, že chce menšiny, migranty a vylučované lidi do společnosti naopak začlenit, většina lidí to odmítne. Lidé totiž čím dál víc přijímají majetkové a společenské nerovnosti. A když levice mluví o rovnosti, naráží na odmítání. Žijeme v dost depresivní době.

Opravdu neexistuje šance se s oligarchy vypořádat?

Teoreticky samozřejmě ano. Ale bude to fungovat v praxi? Levice a progresivní síly musí přijít se silným politickým poselstvím a přitáhnout na svou stranu velkou část lidí, kteří dnes volí oligarchy. Má na to levice prostředky? A hlavně – jaké poselství nabídne, aby mu lidi uvěřili? Proletáři všech zemí světa se nikdy nespojili. Národní hranice a kulturní nebo rasové rozdíly se ukázaly jako mocnější politický faktor. A proč? Kapitál a peníze se ve světě můžou libovolně přesouvat z místa na místo. Jenže lidé ne. Lidé spolu místo toho soupeří o přízeň kapitálu, bojují o to, kdo udělá stejnou práci za míň peněz a podobně. Je to kruté.

A co politici jako americký demokrat Bernie Sanders? Ti přece pozitivní vizi lidem nabízejí…

Politici jako Sanders jsou výjimeční. Ukazují, že motivovat lidi k něčemu lepšímu jde. Jenže to stále nestačí. Zajímavé je, že v západních společnostech došlo v minulosti k pokroku v otázkách genderu, feminismu a práv menšin. Zároveň ale zmizela otázka třídy a snižování ekonomických nerovností. Dokáže dnes levice přijít s něčím stejně silně mobilizujícím, jako byla kdysi třída? Nevím. Jisté je jen to, že když to nedokáže, poroste dál nerovnost a moc oligarchů. Koncentrace majetku byla dlouho výsadou bílých privilegovaných mužů. Dnes už mezi superbohatými najdete i dost lidí z globálního jihu – Afričany, Latinoameričany, Číňany… Máme ve světě jakousi „duhovou oligarchii“. Jenže máme se díky tomu lépe? Pochybuji. Jediným nástrojem, jak bojovat s oligarchy, je snížit nerovnost a koncentraci bohatství. Jinak se budeme točit v kruhu. Potřebovali bychom prosadit progresivní zdanění, omezit množství peněz v politice, ve volebních kampaních a podobně.

V Česku dnes působí hnutí Milion chvilek pro demokracii, které žádá odchod Andreje Babiše z politiky. Co si o tom myslíte?

Pokud vím, lidé, kteří protestují proti Babišovi, nedemonstrují za sociální rovnost. Demonstrace jsou namířené proti samotnému Babišovi a korupci. Babiš může zmizet. Jenže jedině snížení nerovnosti by mohlo vytvořit podmínky, ve kterých by oligarchové neměli šanci. Česko a další země středovýchodní Evropy jsou bohužel extrémně zranitelné vůči oligarchům. Jsou těžce traumatizované dobou před rokem 1989 – mnohem víc, než jsme si mysleli. Levici dnes nestačí říct: „Podívejte, sovětský socialismus byl naprostý omyl, odchylka, kterou nechceme opakovat.“ Lidé na to neslyší. Obyvatelé středovýchodní Evropy chtějí peníze, věří v bohatství. A většinou odmítají myšlenku sociální rovnosti, kterou se oháněl minulý režim. Ten vše převedl do groteskní a brutální roviny a na dlouho bohužel ideál rovnosti zdiskreditoval.

Zároveň ale žijeme v době klimatické krize. Není právě záchrana planety silné téma, které by mohlo lidi spojit? Ani oligarchové přece nemůžou žít na zničené planetě…

Bojím se, že jsme jako lidstvo zašli příliš daleko. Než se odrazíme ode dna, skoro zničíme planetu. Až pak se začneme vážně zabývat její záchranou. Omlouvám se za to, co teď řeknu – nechci působit arogantně. Ale kdyby mi dnes bylo dvacet, neměl bych děti. Přivést děti do světa, který nás čeká, by bylo kruté. Bude to nepředstavitelný chaos v globálním měřítku – žádná společnost ho nezůstane ušetřená. Kapitalismus nejdřív zničí sám sebe. Ale jinak, než si myslel Karl Marx. Marx se spletl, když věřil, že lidé získají kritické vědomí a změní systém k lepšímu. Když se podíváte do historie, zjistíte, že každá civilizace nejdřív zničila samu sebe a zkolabovala za cenu obrovských ztrát. Až pak se něco změnilo. To se v lidských dějinách bohužel neustále opakuje.

Jak ale můžete vědět, že nás čeká jen zhoršování poměrů?

Nejsem žádný prorok a věřte, že se budu rád mýlit. Ale neznám způsob, jak přesvědčit lidstvo, že cesta, kterou jsme v globálním měřítku nastoupili, je špatná. Jako vědec jsem se zabýval dějinami jihovýchodní Asie a dlouho jsem tam žil. Byla to pro mě zásadní zkušenost. I ti nejchudší dnes věří byznysu, věří, že jejich děti zbohatnou, a netrápí je oligarchie. Žijeme izolováni ve svých soukromých světech, zvykli jsme si na určitý chod věcí. A navíc, žádná apokalypsa nepřijde najednou. Čeká nás spíš dlouhá série otřesů a krizí. Ani dnešní politici s žádnou velkou krizí nepočítají. Slyšíme nanejvýš o drobných ekologických opatřeních, ale ty neodrážejí vážnost situace, ve které se nacházíme.

Budeme si tedy muset projít otřesem, aby se něco zásadního změnilo?

Stále děláme jako by nic. Vezměte si finanční krizi 2008. Nikdo v USA nedal peníze chudým, kteří v krizi přišli o střechu nad hlavou. Místo toho se napumpovaly peníze do velkých bank a těm nejbohatším. Bylo to opravdu brutální. Lidé nemají v rukou moc, chybějí politické organizace, které by důrazně prosazovaly naše zájmy. Věřím, že ekologická krize by to mohla změnit. Ale bojím se, že je příliš pozdě na to odvrátit katastrofu, která nás čeká.

Není demotivující tvrdit, že je na změnu k lepšímu pozdě?

Jsme jako žáby ve vařící se vodě. Nevnímáme blížící se nebezpečí. Představte si, že by od zítřka v Česku přestalo na rok úplně pršet. Tři sta šedesát pět dní sucha – to by mohl být dost velký šok, který by změnil myšlení lidí a přesvědčil by je, že musí zásadně změnit způsob života. Jenže to se nestane. Tak zásadní otřes nepřijde. V USA i Česku jsme zatím uvízli v úmorných debatách, jestli klimatická změna vůbec existuje, jestli je situace tak vážná a podobně. Trump a oligarchové, kteří ekologickou krizi zlehčují, mají zatím v klimatické debatě navrch. Nechci končit pesimisticky. Jenže k tomu, abychom uspěli, nesmíme mít o realitě kolem nás žádné iluze.

Nemůže se ale právě z krize zrodit zmíněná pozitivní vize?

Potřebujeme hodně silné téma, které by oslovilo co největší počet lidí. Jistá naděje spočívá v tématu lidské důstojnosti. Měli bychom říkat, v čem dnes spočívá lidská důstojnost, a v čem je naše lidskost ohrožená. Pravicoví populisté lidem prodávají sobectví, takže to mají snazší. Na nás je vymyslet vizi, která by lidem srozumitelně ukázala, že se můžou mít líp. Ale to nebude snadné. Nejde o nic menšího než o změnu fungování celé naší civilizace. A to nepřijde zítra, ani za měsíc a nejspíš ani za rok.

Text vznikl za podpory projektu Udržitelná Evropa pro každého v rámci kampaně Česko proti chudobě a nerovnostem.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image