Foto Radka Hlisnikovská, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0 Deed
Mnoho dobrého toho řekli přátelé a příznivci někdejšího ministra zahraničí, multimilionáře a předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga po jeho smrti. Připomínali zejména jeho humor a lidskost. A podle všeho v tomto případě nešlo jen o fráze. Mezi vzpomínajícími totiž zdaleka nebyli jen politici nebo pamětníci českého disentu ze starých časů. Jako milého člověka jej připomínali lidé z různorodých prostředí a sfér českého veřejného života.
Zesnulý politik udržoval pestrou síť kontaktů s občanskými aktivisty a zanechával v tomto prostředí dobrý dojem. Romský aktivista Josef Miker připomněl Schwarzenbergovo obětavé angažmá za důstojný památník romského holocaustu v Letech u Písku. Sociální pracovník Pavel Veleman zase mluvil o Schwarzenbergově autentickém zájmu o bližního a ochotě pomáhat. Obojí připomněla v nekrologu na Alarmu Saša Uhlová. Schwarzenberg jako soukromá osoba lidem v sociální nebo jiné tísni skutečně pomáhal a nešlo jen o pózu. V zahraničně politických otázkách výrazně překračoval běžný český diskurz a byl schopný kriticky mluvit i na účet Izraele, přičemž některé jeho výroky jsou v současném kontextu obzvlášť zajímavé.
Demokracie jako politický styl pro lepší lidi nemůže dlouhodobě uspět. Karel Schwarzenberg ale reprezentoval právě ji.
Jenže jako aktivní politik na domácí půdě byl Karel Schwarzenberg představitelem asociální české pravice, na jejímž úspěchu se výrazně podílel, a pomohl zformovat liberální rétoriku, která v politické komunikaci pracuje s „odkazem Václava Havla“ a „demokratickými hodnotami“. Toto nejde od jeho odkazu oddělit. Můžeme stokrát věřit, že byl vtipný a zábavný společník a třeba i čestný člověk, ale na naše životy měl dopad především jako politik. A tento dopad příliš pozitivní nebyl.
My, kdo jsme měli rádi prezidenta Havla
Právě Schwarzenbergova omílaná slušnost a noblesa pomohly vyrůst TOP 09, která jako vládní strana v letech 2010 až 2013 prosazovala ty nejasociálnější škrty. Sama TOP 09 se od svého vzniku v roce 2009 nikdy netajila tím, že jde především o projekt Miroslava Kalouska, ve kterém Schwarzenberg hraje hlavně reprezentativní a marketingovou roli. Knížecí noblesa byla marketingovou zbraní TOP 09 od jejích prvních voleb v roce 2010. Marketing strany se nebál slova „kníže“ a sám kníže se zase nebál mluvit o tom, že jako někdejší hradní kancléř bude v politice vždy navazovat na samotného Václava Havla. Jeho první místopředseda Miroslav Kalousek šel do voleb s hesly: „Odpovědní chtějí žít bez dluhů“ a „Odpovědní chtějí práci, ne dávky“ s dodatkem „Víc, než si myslíte“. Škrtat a tvářit se jako Havel bylo v genetické výbavě TOP 09. Pozornost na sebe strana strhla například rozesíláním složenek s výší státního dluhu rozpočítanou na jednotlivce. Několik seniorů se po obdržení složenky údajně zhroutilo, řada otřesených lidí zvažovala žalobu.
„Kníže“ byl kromě politika a Kalouskova maňáska také oblíbenou českou celebritou. „Mohl být hollywoodským hercem, raději ale zakotvil v politice,“ otevíral rozhovor s ním Blesk. Prezidentská kandidatura byla logickým krokem jeho politické kariéry. Přestože byl členem zvlášť neoblíbené vlády, která bohužel plnila svoje sliby, podařilo se jeho týmu tuto skutečnost v kampani částečně vymazat. Výsledky vládní politiky nebyly něčím, čím by se kdokoliv mohl chlubit. A tak nastoupily hodnoty. Celá plejáda osobností, které podporovaly Schwarzenbergovu kandidaturu o ničem jiném než o osobních kvalitách knížete a o hodnotách, které reprezentuje, nemluvila. Vzhledem k typu pravomocí a symbolické roli prezidenta v českém politickém systému dává důraz na osobní kvality kandidátů smysl, ale na konci vleklé krize, kdy Česko čelilo více než půlmilionové nezaměstnanosti, poklesu reálných mezd a poklesu HDP, působil tento důraz odtrženě, arogantně a přezíravě.
„Konečně můžeme někoho volit, my, co jsme měli rádi prezidenta Václava Havla,“ říkal v jednom z předvolebních prezidentských klipů Zdeněk Svěrák. „Musí být noblesní,“ dodávala dokumentaristka Helena Třeštíková v předvolebním spotu, uvozeném heslem „Přemýšlejte, než zvolíte!“. Osobnosti a umělci vytvářející jakýsi široký společenský proud definující slušnost se stali hlavní komunikační zbraní kampaně. „Hlavně změnu a návrat k havlovské tradici,“ přál si v již citovaném klipu režisér Jan Hřebejk. „Kníže má k lidu blíže,“ zpívali čeští spisovatelé z PEN klubu. „Kníže zhmotnil nové české, ještě notně buranské buržoazii její sen stát se aristokracii,“ komentoval Ondřej Slačálek.
Aristokratičnost byla v údajně plebejském českém národě nečekaně často opěvována. V době vrcholící prezidentské kampaně skupinka recesistů rozdávala poblíž mítinku Karla Schwarzenberga materiály s nápisem „Feudalism is not dead“. Recesisté chtěli zparodovat v hlavním městě všudypřítomné oslavování knížete, který při své propagaci zároveň používal variaci na punkové heslo „Karel’s not dead“ s vizuálem odkazujícím k Sex Pistols. Recese ale nedostala šanci a příznivci vládního šlechtice heslo o feudalismu přijímali s nadšením. Feudalismus nikoho nezarazil.
Šlechtic nezklame
Schwarzenbergův aristokratický původ a titul se staly v očích mnoha jeho příznivců určitou zárukou. Šlechtic nezklame. I titulky novin běžně používali titul „kníže“. Mluvilo se o významném šlechtici, který je ochotný s námi sdílet osud Čecha, o noblesním člověku, který je zároveň jedním z nás, protože má rád holky a čte Playboy, a který je tak bohatý, že nepotřebuje krást.
I monumentální pohřeb tento víkend svojí velikostí ukázal, že Karel Schwarzenberg nebyl jen obyčejným bývalým ministrem zahraniční a obyčejným předsedou koaliční strany. Byl to šlechtic, který si zaslouží větší úctu. V souvislosti s jeho úmrtím obdivný žánr na pomezí pohádek o císařpánovi rozvinula v Deníku N Jana Ciglerová, která ve vzpomínkovém textu podrobně popsala, jak jí jako brigádnici-pomocnici v jedné aristokratické rodině při významné oslavě kníže otevřel dveře, protože nesla krabici, a choval se k ní jako rovný k rovné. „‚Dobrý den,‘ řekl a mírně se uklonil. Pak si všiml, že mám plné ruce, zastavil se před dveřmi, otevřel mi je a pustil mě do nich. Nikdo v té místnosti kromě nás dvou nebyl. Nemusel to dělat. Mohl se zachovat jako spousta ostatních, když se jiní nedívali“ a tak dále. Hlubší význam celé historky o otevření dveří, které pro autorku podle jejích slov „bylo zlomové“, pak spočívá v tom, že skvěle se ke služebnictvu chovali urození aristokraté, zatímco přiženění a přivdané, neurození a neurozené dávali najevo, že je jako pomocnice něco méně než oni. A podobné je to podle Ciglerové i s lidmi v životě. Někdo vyřvává, ale uvnitř se bojí, někdo je klidný jako šlechtic. Ze všech nejvíc pak kníže Schwarzenberg. „Nepotřeboval mi dávat najevo, že něco je, protože on byl,“ popsala ho.
Paneláky a pohraničí
Nadšení z Havlova následovníka mezi osobnostmi všeho druhu bylo sice obrovské, ale na české voliče to nestačilo. „Rozhodly paneláky a pohraničí,“ psalo Aktuálně.cz po vítězství Miloše Zemana. I když šlo o titulek k analytickému článku o sociologickém profilu voličů obou kandidátů, pejorativního použití „pohraničí a paneláky“ v titulku si nejde nevšimnout. Zemanem nenáviděná část pražských médií měla problém pojmout vleklou ekonomickou krizi mezi lety 2009 a 2013 jinak než prizmatem nutných úspor a strašením Řeckem a zneužíváním sociálních dávek.
V tomto šla média dlouhou dobu na ruku pravicovým vládám, které věřily, že jediná cesta k prosperitě jsou škrty ve veřejných rozpočtech. A věrný tomuto vidění zůstával i Karel Schwarzenberg. „Kdyby se podívali na stav státní kasy před třemi a půl lety, zjistili by, s jakým obrovským deficitem republika hospodaří, jak se zvyšuje státní dluh. Hrozilo, že když se tomu neudělá přítrž, vydáme se cestou Maďarska nebo Řecka,“ hrozil se ještě v roce 2013 po prohraných volbách. „Kajícně ale zpytuji svědomí a přiznávám, že v tom spěchu a při vědomí další krize na obzoru jsme to vzali příliš plošně. Jisté skupiny občanů, například důchodci a zdravotně postižení, na to opravdu doplatili.“
Ve sněmovních volbách na podzim roku 2013 slibovala TOP 09 opět na svých stránkách znovuzavedení už zrušených protiústavních veřejných prací. „Z detailních statistik lze jednoznačně prokázat, že tento institut se stal významným nástrojem, který udržoval pracovní návyky dlouhodobě nezaměstnaných. Rozhodně nešlo o žádnou ‚šikanu‘ občanů, kteří přišli o práci před několika málo měsíci a aktivně hledali pracovní místo,“ plánoval předseda moravskolezské TOP 09 Pavol Lukša. Do sněmovny TOPku a jejího předsedu přitom dál podporovala řada umělců. Když divadelní režisér Vladimír Morávek v kampaňovém videu říkal: „Věřím tomu muži, když říká, že obětovat se ve prospěch slabšího je smyslem naší existence“, bylo to, jako by mluvil o úplně jiné straně.
V roce 2013 to už pravici nevyšlo. Na jaře přímá volba prezidenta, spojená s nebývalým mediálním i voličským zájmem a zároveň nebývale agresivní kampaní Miloše Zemana, nadlouho nadefinovala politiku jako symbolický souboj mezi „pražskou kavárnou“ a „dolními deseti miliony“. Vedle Zemanových urážek novinářů a dalších „kavárníků“ existovala podobně agresivní rétorika proti „divákům Babovřesk“, tedy chudším a méně vzdělaným lidem. Na podzim stejného roku ČSSD těsně zvítězila před nováčkem v podobě hnutí ANO a ODS se ocitla na svém historickém minimu. Otěže české politiky postupně přebíral Andrej Babiš. Samotný Karel Schwarzenberg v roce 2015 složil funkci předsedy TOP 09, a i když ještě v roce 2017 úspěšně kandidoval do sněmovny, z vysoké politiky se postupně stahoval.
Čest a škrty
Slušnost, čest, pravda a smysl se mohly do české politiky vrátit právě v boji proti oligarchovi Andreji Babišovi. Tentokrát nešlo jen o úzké elity, hnutí proti Babišovi bylo masové – Milion chvilek pro demokracii dokázal dvakrát zaplnit Letnou. Demokratická mobilizace po osmi letech ANO ve vládě zafungovala a v roce 2021 se premiérem stává Petr Fiala za ODS. Opět tu byla „slušnost“ a opět ve spojení s neoliberálním programem škrtů. Škrty a kultivovanost by bez sebe v Česku ani nemohly existovat. Čistokrevná pravice potřebuje havlistický étos.
Současná vláda nevládne proto, že přesvědčila voliče o tom, že má lepší ekonomický program než hnutí ANO, i když i otřesení důvěry v kompetence minulé vlády hrálo po Babišově nezvládnutí pandemie covidu svoji roli. Předvolební koalice Spolu a PirSTAN dokázaly těsně zvítězit především proto, že zaručovaly odstavení autoritářského Babiše od moci. Když pak vláda začala plnit to, co slíbila, a zároveň se dostala do vleku několika krizí, její popularita klesla na historické dno. Pokud má ještě nějaké preference, je to právě proto, že není Babiš.
Demokracie jako politický styl pro lepší lidi nemůže dlouhodobě uspět. Karel Schwarzenberg ale reprezentoval právě ji – osobně nebyl žádný rasista a byl sociálně citlivý, o jeho morální integritě prý nemohlo být pochyb – a právě těmito svými kvalitami zaštiťoval asociální politiku škrtů. Odkaz listopadu 1989 zosobňovaný Václavem Havlem, ke kterému se Schwarzenberg tolik hlásil, se v TOP 09 spojil s neoliberální politikou, která šlapala nejen po nezaměstnaných jakožto „nezodpovědných“, ale i po zdravotně postižených. Právě tento vývoj vedl k odcizení části společnosti od demokracie a k oprávněnému pocitu, že hodnoty hlásané elitami jsou jen pro ty, kdo si je můžou dovolit.
Schwarzenberg až do své smrti zůstal hrdinou pražských elit a na rozdíl od svého stranického kolegy Kalouska ho minula lidová nenávist. Velikost jeho pohřbu ukazuje, co znamenal pro českou elitu. Na podobě české společnosti se ale podepsal zejména jako předseda strany, která pod pláštíkem řečí o odpovědnosti prosazovala a legitimizovala systém, ve kterém je utrpení individuálním problémem a ve kterém politika nenese za lidi v nouzi žádnou zodpovědnost, přestože sama krize vyvolává.
Autor je redaktor Alarmu.