Foto Radka Hlisnikovská, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0 Deed
S Karlem Schwarzenbergem odešel člověk, ke kterému měla většina lidí vyhraněný vztah. Někteří ho nekriticky milovali, pro jiné byl symbolem Nečasovy vlády a její asociální politiky. Ostatně, když kandidoval na prezidenta, česká společnost se rozdělila na dvě nesmiřitelné části. Na celkové zhodnocení jeho působení v české politice bude ještě čas, dnes, krátce po jeho smrti, je dobré si připomenout zejména to, že nás opustila skutečně výrazná osobnost a člověk, který se nebál říkat své názory, i když zrovna nebyly v souladu s politickou linií jeho strany. A také, že se rád smál, byl velkorysý a uměl se zasmát i sám sobě.
Opustila nás skutečně výrazná osobnost a člověk, který se nebál říkat své názory, i když zrovna nebyly v souladu s politickou linií jeho strany.
Česká polistopadová politika trpí jedním nepříjemným neduhem. Je jím způsob politického boje, který jiné názory označuje za nebezpečné. Tímto způsobem bojuje pravice celé roky proti levici a nakonec se jí podařilo, že v Česku politická levice takřka zmizela. Karel Schwarzenberg patřil k lidem, kteří si naopak uvědomovali potřebu názorové plurality a důležitost levicových idejí v politice. O tom, že je sociální demokracie potřebná, se vyjadřoval opakovaně – a také, že je škoda, že v sociální demokracii není moc sociálních demokratů. V tom byl na rozdíl od mnoha svých politických souputníků politikem evropského formátu. Jednou z nejbizarnějších situací pak bylo, když se rozhodl kritizovat sociální demokracii zleva za to, jak nelidsky se staví k dětským uprchlíkům. „Bude to jedinečná ostuda, pokud nepomůžeme. Měli bychom ukázat lidský přístup. Je mi líto, že ze sociální demokracie pana Hamáčka sociální cítění úplně vymizelo,“ řekl tehdy.
Jako starý dědek můžu říkat pravdu
Své politické souputníky šokoval, když jako jediný z přítomných poslanců hlasoval proti bodu: „Poslanecká sněmovna důrazně odsuzuje všechny projevy antisemitismu směřující proti jednotlivcům, náboženským institucím, organizacím, jakož i státu Izrael, včetně popírání holocaustu.“ Tehdy si někteří lidé mysleli, že tak hlasoval omylem, ale on své hlasování následně vysvětlil tím, že kritika politiky státu Izrael není totéž jako být protižidovský. „Ztotožňovat tyto dvě věci je izraelská propaganda,“ uvedl bývalý ministr zahraničí v rozhovoru pro Respekt. Schwarzenberg se tehdy zároveň vyznal z toho, že k Izraeli ho vážou přátelské vztahy a že právě proto si myslí, že je třeba upozorňovat na to, když se tam děje něco špatného.
Další šok pak pro mnohé byl, když spolu s Lubomírem Zaorálkem a Tomášem Petříčkem sepsali společný článek pro Právo, kde kritizovali izraelské plány na anexi židovských osad na Západním břehu Jordánu. V navazujících rozhovorech se netajil tím, že „jako starý dědek“ může říkat pravdu i o Izraeli. Ale zároveň bylo ze všech jeho vyjádření patrné, jak moc má tu zemi rád a že tam má přátele. V tom byl jeho pohled a postoj možná nejcennější.
Radost, že už si může říkat, co chce, je ostatně při četbě rozhovorů, které poskytl v posledních letech, jasně patrná. Na otázku, jak to, že by mu nevadilo, kdyby šla TOP 09 do koalice s Piráty, kteří propagují legalizaci marihuany, odpověděl: „Ještě mně nikdo nevysvětlil, v čem je joint škodlivější než panák. Když se dívám, kolik vypijeme – včetně mě – panáků, tak proč bychom těm, kterým to chutná, nedopřáli jointa?“
Jeho prostořekost a skutečnost, že si „říká, co chce“, zahrnovaly samozřejmě i některá témata, kde bylo jasně patrné, že je příslušníkem starší generace a že jsou věci, které už úplně nepobírá. Přesto jsem přesvědčena, že kdyby nebyl už zesláblý a nemocný, dokázal by pochopit i ty. Ale nejsem samozřejmě objektivní, protože moje poslední setkání s ním se událo někde mezi nebem a zemí.
Než zemřu, musím pomoct
Osobně jsem se s Karlem Schwarzenbergem téměř neznala, když pominu pár setkání, kdy jsme prostě jen byli na stejném místě. Byl to pro mě pravicový politik, který reprezentuje ideový směr, jež je mi opravdu cizí. Před lety se ale dostali jedni moji romští kamarádi do prekérní situace a bylo potřeba sehnat peníze na dluh na nájmu. A protože už jsem o pomoc pro požádala asi všechny lidi, co znám, obrátila jsem se tehdy na Karla Schwarzenberga s tím, jestli by nepomohl. Věděla jsem, že pomáhá mnoha lidem, platí školné různým chudým dětem a že je to člověk hluboce soucitný. A taky jsem věděla, že má Romy opravdu rád, že to u něj není žádná póza.
Okamžitě odpověděl, že pomůže, a sešli jsme se v jedné kavárně. Peníze mi předal a bylo vidět, že ze všeho nejvíc nechce, abych mu za to byla vděčná. Ptal se, jak vyřešit situaci mých přátel nadobro a jestli by v tom nemohl nějak pomoct, a pak jsme mluvili o dalších tématech.
Letos v létě se dostali tito moji přátelé opět do problémů, tentokrát kvůli vážné nemoci živitele rodiny. Uspořádala jsem na ně malou sbírku, ale i když jsem si vzpomněla i na Karla Schwarzenberga, nezavolala jsem mu, protože jsem věděla, že je v nemocnici a není na tom dobře. Sbírka sice pomohla k uhrazení většiny dluhu, městská část Praha 10 jim ale přesto neprodloužila smlouvu, a tím pádem se oddálila možnost pobírat příspěvek na bydlení, který by rodina potřebovala, aby o byt nepřišla. Někdy v září mi najednou zazvonil telefon, volal Karel Schwarzenberg a říkal, že na tom není dobře, že je v nemocnici, ale že mi slíbil, že pomůže té romské rodině, a co má tedy udělat. Nechápala jsem, jak se to mohl dozvědět, a řekla jsem mu, ať to neřeší a je v klidu, když je nemocný. Pár týdnů nato jsem své kamarádce, která v tu chvíli už měla platit další nájem, říkala: „Pohnu s nebesy a něco vymyslím.“ A další den mi zavolala nějaká paní od Karla Schwarzenberga s tím, že je na tom už opravdu hodně špatně, ale že ho trápí, že musí pomoct ještě „té romské rodině od Saši Uhlové“. Ptala jsem se té paní, odkud to ví, a ona vyloučila, že by se to dozvěděl z facebooku. A tak jsme na to, proč si právě teď vzpomněl na mě a rodinu, která je v nouzi, nepřišly.
Peníze poslal a já jsem byla domluvená s jeho lidmi, že až se mu uleví, dají mi vědět a já ho navštívím. Teď už ho nenavštívím a asi se nikdy nedozvíme, jak to, že si na nás vzpomněl, když jsme to tolik potřebovali.
Autorka je redaktorka Alarmu.