Minulé dva týdny se nesly ve znamení mezinárodní občanské neposlušnosti, během níž se ve světových metropolích uskutečnila pod záštitou hnutí Extinction Rebellion řada akcí a blokád. Cílem bylo upozornit na pasivitu světových vlád vůči klimatické krizi. A jako zatím pokaždé vyvolala jejich apokalyptická rétorika a (melo)dramatická prezentace nadšené i rozhořčené reakce. Proč nás představa konce světa tak rozděluje? A jaký užitek může mít vizuálně působivá apokalyptická imaginace pro změnu (environmentální) politiky?
Klimatický kult
Generalizovat projevy Extinction Rebellion (XR) je poněkud problematické, protože funguje vesměs horizontálně, nehierarchizovaně a v každé zemi trochu odlišně. Jeho základní východiska jsou však komunikována jednoznačně: „bouřit se proti vyhynutí“, a to radikálním, politicky nestranným a nenásilným způsobem. Právě vize pravděpodobného blízkého konce světa, nebo přinejmenším toho lidského, kterou přináší už samotný název, tak představuje ústřední inspirační bod, ze kterého hnutí čerpá značnou vizuální a performativní sílu. Zároveň je však i snadným a oblíbeným terčem odpůrců.
„Včera v Londýně jsem zažil děsivý, mrazivý pohled: Viděl jsem obřad kultu smrti odehrávající se na veřejnosti,“ uvedl ve svém komentáři editor magazínu Spiked Brendan O’Neill. Ve svém rozhořčení, že toto „nové náboženství“ káže o „konci věků“, označil protestující za fanatiky, kteří nás chtějí vrátit do doby kamenné a jejich „strašidelnou apokalyptickou ceremonii“ za zábavu „vyšší střední třídy“, která chce „narušit život tvrdě pracujících lidí“ (výtku týkající se rasové a třídní homogenity dostává hnutí poměrně často).
„Musí se jednat o kulturní protest. Když to bude vypadat jako Woodstock, přijdou tisíce dalších lidí.“
Podobné výkřiky lze těžko považovat za relevantní kritiku, ale v jádru odkrývají cosi pravdivého o atmosféře, kterou hnutí dokáže navodit. XR totiž často operuje s apokalyptickým slovníkem i symbolikou, jejichž prostřednictvím skutečně vyvolává pocity paniky nebo blízkého konce. Spiegel online uvádí, že za „kult“ označila hnutí také německá strana AfD a dodává, že určitá slova, jež XR užívá („procitnutí, apokalypsa, smysl“), skutečně pocházejí z náboženského výrazového rejstříku.
Heslo XR „povstání, nebo vyhynutí“ tak skutečně navozuje pocit, že skrze občanskou neposlušnost lze vysvobodit planetu z jisté záhuby. Například v Paříži provedlo hnutí ještě před začátkem dvou týdnů neposlušnosti blokádu obchodního centra Italie 2 přímo pod názvem „poslední okupace před koncem světa“. A s (post)apokalyptickou vizualitou a symbolikou pracuje nejen ve sloganech a akcích, ale i v populárně-kulturním smyslu – připravovaná „Post-apocalyptic Rebellion Afterparty“ protestů londýnské frakce proběhne ve stylu kultovní série Mad Max. Na svých britských stránkách XR píše: „Budeme si představovat postapokalyptickou budoucnost, kolaps společnosti a zničenou zemi, kterým se Povstání snaží zabránit. Takže si na Halloween vezměte svůj strašidelný rebelský kostým z budoucnosti: pouštního záškodníka, krví potřísněného zběsilce nebo steampukového banditu.“
Stručná historie konce světa
Představa konce světa je pochopitelně stará jako lidstvo samo a odjakživa nás děsila i přitahovala zároveň. Její přeměna v předtuchu apokalypsy zaviněné lidskou činností a technologickým vývojem se nejsilněji zformovala pravděpodobně v době jaderného zbrojení za studené války. Podle mnoha teoretiků změnila právě nová možnost masivní, náhlé a ničivé nukleární apokalypsy naše uvažování nad samozřejmostí lidské existence na planetě. Hrozba nukleární zimy, tedy změny klimatu přivozené masivním atomovým výbuchem, tehdy vyvolala odpor řady občanů i aktivistů vůči výrobě a využívání atomových zbraní. Dala člověku pocítit křehkost jeho dosavadního světa a změnila navždy i to, s jakou samozřejmostí vůbec (ne)přemýšlíme o budoucnosti jako o prostoru otevřených možností.
Apokalypsa z našeho povědomí už nikdy nezmizela. Průběžně na sebe ovšem brala různé podoby, z nichž mnohé díky řadě kultovních filmů získaly zásadní místo v (populární) kultuře. V průběhu devadesátých let se tak například propojily abstraktní obavy z jejího příchodu s konkrétním milníkem konce tisíciletí, kdy po mladé internetové síti kolovaly konspirační teorie a Y2K kulty (tzv. problém roku 2000 měl spočívat v tom, že programátoři kvůli šetření paměti používali k zápisu roku pouze dvoumístné číslo, a řada lidí tak věřila, že s příchodem roku 2000 nastane v sítích chaos s rozsáhlými společenskými dopady).
Hnutí XR jako by v tomto ohledu usilovalo o převzetí vizuální a kulturní přitažlivosti apokalypsy. Konec světa, s nímž nás konfrontuje, však přináší něco drasticky nového. Dnes už totiž nečekáme na svržení bomby nebo na příchod konkrétního roku – z apokalypsy zmizel moment náhlé katastrofy. Místo upínání se ke zlomové události nás tak apokalyptické proklamace XR nutí si uvědomit, že konec světa už dávno uskutečňujeme, všichni dohromady, s každým nákupem a každou cestou do práce – po malých krocích, ale jistě.
Pochopit a přijmout takovou skutečnost je v mnoha ohledech náročné, a proto pravděpodobně klimatická změna nedokázala dlouho vyvolat dostatečnou paniku. Právě tím, že mobilizuje silnou a kulturně bohatou apokalyptickou imaginaci, aby skrze ni upozornilo na jinak spíš plíživé klimatické změny, se tak XR zasluhuje o zviditelnění jinak velmi špatně uchopitelného problému. Možná že některé jeho praktiky jsou skutečně na hraně – ale když se nedokážeme vyznat v záplavě čísel a protikladných výroků, není silný spojující kult vlastně přesně to, co potřebujeme?
Rudá jako krev, černá jako smrt, zelená jako jed. Vizuální apokalypsa, již XR zvěstuje, sice někdy vypadá jako pásmo ukázek z céčkových hororů, její jednoznačnost však dokázala zviditelnit klimatickou krizi velmi efektivně.
Kult přitom nemusí znamenat tmářství, konspiraci nebo demagogii, ale spíše možnosti komunikovat složité problémy a vědecké analýzy skrze něco srozumitelného všem, a to i napříč oborovými nebo jazykovými bariérami: skrze emoce, afekt a jednoduchou, ale zřejmou symboliku. Zdá se, že XR si je dobře vědomo emotivního potenciálu katastrofy i nutnosti oslovovat svět i jinak než slovními projevy a otevřenými dopisy, jež nikdo nemá čas číst. Sám zakladatel hnutí Roger Hallam tento moment vyzdvihuje: „Musí se jednat o kulturní protest. Když to bude vypadat jako Woodstock, přijdou tisíce dalších lidí.“ Právě performativní aspekt je pro většinu velkých akcí hnutí zásadní a často tak hraničí s uměleckým happeningem.
Hodiny posledního soudu a krev, kterou sdílíme
Hnutí do jisté míry převzalo z apokalyptického registru znaků i motiv tzv. hodin posledního soudu (doomsday clock), když použilo pro své logo zjednodušený tvar přesýpacích hodin (zároveň opisujících tvar písmene X), aby tak upozornilo na vymírání živočišných druhů a na ubývající čas. Dalším výrazným vizuálním prvkem akcí XR je také tzv. rudá brigáda (red brigade). Skupina lidí v krvavě červených kostýmech a s bílým make-upem se vyskytuje na většině protestů a objevila se už i na českých demonstracích. Za jejím vznikem stojí skupina performerů z Bristolu pod názvem Invisible Circus, která se prvně politicky angažovala v protestech proti válce v Iráku v roce 2001. Rudé postavy se však začaly volně šířit i do dalších zemí a protestů a staly se součástí vizuální identity hnutí.
Červené kostýmy performerů mají symbolizovat krev, kterou společně sdílejí všechny živé bytosti na světě. Na akcích se většinou slovně neprojevují, jen se pomalu, až meditativně pohybují a tančí. Jejich expresivní výrazy skryté za silným bílým nánosem líčidla prý také odkazují na archetypy z řecké mytologie. Vystupující se tak pokoušejí podtrhnout tragický rozměr ekologických problémů a skrze afektivní působení na přihlížející zesílit efekt protestů a vyvolat silnější odezvu. „Chceme, aby to bylo emotivní a aby byl význam vyjádřen bez vysvětlování; naší snahou je vyvolat empatické cítění a pochopení situace, protože právě v tom spočívá síla umění. Chtěli jsme znázornit tento étos a sdělit naši nenásilnost emotivně.“ Estetika Invisible Circus se rychle ujala a například při rudém pochodu v Německu nebo v USA navíc rozšířily jejich řady i kostýmy smrtek.
Společně s XR se rudá brigáda také zúčastnila protestního smutečního pochodu proti Londýnskému Fashion Weeku (LFW). Pětidenní protest upozorňoval na ekologické dopady „rychlé módy“ (fast fashion) a na to, jak módní průmysl přispívá ke klimatické změně. Aktivisté mimo jiné donesli na Trafalgar square dvě černé rakve s nápisy „RIP LFW 1983-2019“ a „Our Future“.
XR má však kromě manifestací, blokád a pochodů na svědomí i řadu akcí, které spíš připomínají performance nebo umělecké intervence. Minulý měsíc například švýcarská frakce zbravila řeku Limmat v Curychu fluorescentní zelenou barvou. Někteří aktivisté poté naskákali do vody a v tričkách s logem přesýpacích hodin se nechali bezvládně unášet po hladině a předstírali, že jsou mrtví. Akce měla upozornit na „hrozící kolaps ekosystému a toxický systém, ve kterém žijeme“, a nabourat tak samozřejmost, s níž očekáváme nekončící příjem našich každodenních jistot, mezi něž patří například i pitná voda.
Limmat River in Zurich, Switzerland, dyed green by activists of @ExtinctionR. They want to raise awareness about the climate crisis. pic.twitter.com/KzoeUosbP3
— Fabian Eberhard (@FabianEberhard) September 10, 2019
Před pár dny bylo také v Londýně zadrženo osm lidí, kteří ze starého hasičského auta stříkali hadicí umělou krev na britské ministerstvo financí ve Westminsteru. Aktivisté ve smutečních šatech na střeše vozu sice nedokázali udržet hadici cákající 1800 litrů tekuté řepové směsi déle než pár sekund a performance se tak trochu zvrtla, ale jejich záměry zůstávají stále zřejmé. „Rozhodnutí, která probíhají v této budově, vedou k ne-budoucnosti. Musíme zvážit miliardové dotace, jež vynakládáme na fosilní paliva a projekty, které intenzivně produkují oxid uhličitý, a pokud vše zásadně nepřehodnotíme, jsme ve vážném nebezpečí,“ uvedl jeden z protestujících.
I když je XR striktně nenásilný projekt, na druhé straně barikády často vzbuzuje poměrně prudké reakce. Například nedávný protest v londýnském metru, kdy aktivisté zablokovali soupravu v dopravní špičce a tím znemožnili celý provoz, rozzuřil bezpočet cestujících. Dav, který křičel a házel věci na protestující s cedulemi „Business as usual = death“, nakonec strhnul jednoho z členů XR z vlaku a začal ho bít a kopat do něj. Cestující se prý pak také vrhli na novináře, který zpovzdálí celou akci natáčel. Podobné incidenty sice poukazují na schopnost hnutí skutečně vyvolat silnou emocionální odezvu, ale pochopitelně nás nutí se ptát, zda se mu podaří ji využít a namířit správným směrem.
Kdo smí tančit na troskách
Protesty XR tedy často provází nejen transparenty, ale i až eschatologické výjevy – aktivisté ležící bezvládně v kalužích krve nebo stojící na kostkách ledu s oprátkami na krku (jak jsme mohli vidět i u nás na Staroměstském náměstí). Chytré zapojení performativní složky, jež z akcí hnutí někdy činí happening na pomezí aktivismu a pouličního divadla, skutečně oslovuje přihlížející (a to na místě i online) způsobem, jež sahá za slova k čemusi mnohem jednoduššímu, ale možná silnějšímu a více sdělnému. Rudá jako krev, černá jako smrt, zelená jako jed. Vizuální apokalypsa, již XR zvěstuje, sice někdy vypadá jako pásmo ukázek z céčkových hororů, její jednoznačnost však za roční existenci dokázala zviditelnit klimatickou krizi velmi efektivně a rozšířit řady hnutí s nečekanou rychlostí.
Propojení aktivismu s antickým divadlem či lidovým masopustem se tak navzdory mnoha odpůrcům z řad „seriózní“ levice i pravice jeví jako poměrně účinná strategie. A pokud do mixu přidáme i hudbu a tanec, které protesty rovněž často oživují, ocitneme se skutečně na určité kultické oslavě – ať už posledních dnů starého světa nebo prvních dnů toho nového. Představa, že povstání může být zároveň zábava, kterou hnutí ostatně samo propaguje, se zdá být trnem v oku celé řadě odpůrců útočících často i na privilegovanou pozici protestujících, kteří si mohou dovolit „vzít si dva týdny volna z práce“. Možná že na oslavě konce světa však můžou, navzdory kritice, nejvíc tančit právě ti, kteří se podle mnohých podíleli na bourání: (vyšší) střední městská třída. Protože v době, kdy bují kulty posledních dnů, si nemůžeme vybírat, kdo (ne)smí bojovat proti zkáze planety, ani jakými prostředky.
Autoři jsou studenti FF UK a členové audiovizuálního kolektivu BCAA.