Živíš se jako programátor – nebo mám říct programátorka…?
To opravdu neřeším. Viděl snad někdo někdy někoho programovat pohlavím? Moderní feministické směry se vyjadřují v tom smyslu, že v běžných situacích není podstatné, jestli jsem muž nebo žena nebo kdokoliv jiný. V drtivé většině případů jsou genderové role, které zastáváme, k ničemu. Gender by měl smysl například v menší populaci, kde je výhodné se rychle zorientovat a zjistit, s kým je možné se pářit (a proto také typicky odpovídá fyzickému vzhledu pohlavních orgánů). Jinak do toho nikomu nic není, jaké mám pohlavní ústrojí. Sukni nosím proto, že je mi to příjemné. Ale žena budu i v kalhotách, sukně ženu nedělá. Lidé mají navíc potřebu vnímat gender duálně a každého si zařadit do kategorie muž nebo žena. Přitom existuje i na fyzické úrovni celé spektrum mezi tím.
Můžeš to vysvětlit blíž?
Přinejmenším jedno z dvou tisíc dětí se narodí s pohlavními orgány, které jsou fyziologicky něco mezi. Takoví si obyčejně říkají intersex. Na rodiče těchto dětí je ovšem činěn nátlak, aby je nechali brzy po narození operovat, takže se to řada dětí ani nedozví, případně až v dospělosti. V kultuře původních obyvatel Ameriky se počítá s existencí intersex i trans lidí a nemají jen dvě kategorie pohlaví jako naše civilizace. Nicméně už římské právo o intersex lidech aspoň vědělo a stanovovalo pravidla, jak dotyčné zařadit mezi muže nebo ženy. Statistiky uvádějí, že jeden ze tří tisíc lidí je trans. Myslím, že to ještě poroste, stejně jako roste počet homosexuálů s tím, jak se homosexualita destigmatizuje.
Je to asi dva a půl roku, kdy jsem zjistila, že jsem žena. Část mého okolí to dodnes neví a já nemám potřebu jim to říkat, je to moje soukromá věc.
S jakými se setkáváš reakcemi?
Lidi jako já obvykle vzbuzují silné emoce, i když zrovna já je vzbuzuju odjakživa bez ohledu na gender. Běžní lidé jsou každopádně zvyklí vědět, s kým se můžou pářit a s kým ne, a jejich podvědomí se vzpouzí, když vidí někoho, kdo nezapadá do škatulek. Nic horšího než polohlasné pohoršené poznámky jsem ale nikdy nezaregistrovala – kromě jednoho otravného opilce. Většinu lidí, které náhodně potkám, ovšem vidím poprvé a naposled, když nepočítám ty, se kterými jezdím autobusem do práce. Mým cílem není mít z devadesáti procent lidí přátele, stačí mi jich několik. Ne že bych si cíleně dělala nepřátele, jen nemusím mít přátele ze všech. A pokud jde o můj gender, společnost se může jít bodnout.
Jaké jsou nejčastější předsudky vůči translidem?
Že si to vymýšlíme, abychom byli zajímaví a protože nemáme nic lepšího na práci, že jde o narcistní poruchu, voyeurismus, a tedy metodu, jak se dostávat do prostor určených ženám, srovnávají nás se sexuálními násilníky a kontakt translidí s dětmi se také občas považuje za poškozující. Ještě nedávno byla transsexualita řazena mezi psychiatrické diagnózy. Pokud někdo řekne přátelům nebo rodičům, že jeho partner je trans, jako první uslyší: „A kdy se budete rozvádět? Už má hormony? A nechce si to rozmyslet? Translidi jsou oškliví.“
Můžeš popsat, co je pro příběhy translidí společné?
Já si vzpomínám na první myšlenky, že je něco se mnou jinak, ze školky. V pubertě pak přichází období zmatku. Uvědomění, že je člověk někým jiným, než jaké má tělo, přichází asi nejčastěji při tělocviku ve škole. Typicky si ale takový člověk nejdřív myslí, že je homosexuální. Pak může třeba i celá léta trpět, než si všechno uvědomí naplno a řekne to nahlas. Pokud si přeje nějaký lékařský zásah, čeká ho kolečko vyšetření sexuologem, psychologem, endokrinologem, znovu sexuologem, pak typicky nastoupí hormonální léčbu a případné operaci ještě předchází rozhodnutí sedmičlenné komise, před kterou musí obhájit svou motivaci.
V Česku se touto oblastí navíc zabývá asi pouhých šest sexuologů a mají několikaměsíční čekací lhůty. Mezi rozhodnutím a operací tak může uplynout třeba i několik let. Hormonální léčba je pak doživotní, není bez rizik, mívá vedlejší účinky, a přeoperování pohlaví je mimořádně složitý proces, který se nemusí stoprocentně podařit. I když všechno dobře dopadne bez trvalých potíží s močovým ústrojím, výsledek může být vizuálně odpudivý a necitlivý. Navíc běžnou metodou je doslova obrátit kůži penisu naruby a z toho se vytvoří nová vagína. To znamená asi takovou citlivost uvnitř vagíny, jako je na vnějších stydkých pyscích. Celoživotní je také riziko srůstu neovagíny, takže v rámci prevence je nutné zavádět si denně dilatátor. U nás se tyto operace provádějí přinejmenším v Praze v Motole a v Brně v Bohunicích. Lepší výsledky včetně použití správných tkání a zachování topologie nervových zakončení mají prý na dvou klinikách v Thajsku, operace tam stojí stovky tisíc až milion korun a vím o několika lidech z Česka, kteří si to zaplatili a obešli český systém. Ale také to není žádná výhra, všechna rizika zůstávají.
Jak je to u tebe?
Je to asi dva a půl roku, kdy jsem zjistila, že jsem žena. Část mého okolí to dodnes neví a já nemám potřebu jim to říkat, je to moje soukromá věc. Je každého volba, co s tím chce dělat, pro mne ale hormonální léčba a operativní řešení není cesta, kterou chci jít. Odmítám se bavit s psychologem a sexuologem o svých sexuálních fantaziích, mám fóbii z lékařských zákroků včetně braní krve a odborníci ani příliš nepočítají s variantou, že by trans-ženu mohly přitahovat (i) jiné ženy. Pro mnoho lidí je navíc sex především zásun penisu do vagíny, já však dokážu dojít k celotělesnému orgasmu i bez toho. Ti, kteří změnou úspěšně projdou, jsou často spokojení hlavně v porovnání s tím, jaké peklo zažívali předtím. Já to ke svému štěstí nepotřebuji.
Jaká jsou další kritéria a povinnosti pro někoho, kdo chce docílit operativní změny pohlaví?
Před odborníky je potřeba vyjádřit mimořádné zoufalství ze života ve špatném těle. Po internetu dokonce kolují návody, jaké divadýlko zahrát, co přesně chtějí slyšet, jak člověk v jiném těle trpí, jak moc nedokáže mít sex v současné roli, jak to rozbíjí vztahy a jak opravdu nutně, nejlépe hned teď, potřebuje operaci. Já mám fungující rodinu, vlastní děti, a považuji za naprosto zbytečné tohle rozbíjet. Součástí přeměny pohlaví je také totiž povinnost se rozvést; pak záleží na soudci, jak rozhodne o péči o děti, a to i když se dohodnete. Dále je podmínkou sterilizace (aby trans lidi nemohli mít náhodou další děti). Stát také dohlíží nad tím, jaké nové jméno si člověk zvolí – musí to být nejprve neutrální jméno, a aby to šlo hladce, musí to být jedno z těch pár, která za genderově neutrální prohlásila česká jazykovědkyně Miloslava Knappová. Po změně písmenka (formálního pohlaví) v občance pak člověk typicky chce udělat ještě druhou změnu na typicky ženské jméno a příjmení (až v té chvíli je možné mít příjmení s koncovkou -ová). Proces změny je možné formálně zahájit v jakémkoliv věku, ale běžně se k tomu přistupuje až v období pozdní puberty. Operace je možná ze zákona až od osmnácti let věku.
Jak ses vyrovnala s tím, že jsi žena v mužském těle?
Já mám ženské tělo, protože jsem žena. Tohle téma je vlastně bodyshaming – jako když jiným jejich okolí dává najevo, že musí zhubnout nebo jít na plastiku obličeje, u mě se jedná o tvar mého pohlavního orgánu. Je samozřejmě pravda, že tím mám nějak omezený okruh potenciálních sexuálních partnerů a partnerek, jenže to mají úplně stejně i lidé s nadváhou nebo křivým úsměvem. Naštěstí mám dobrou práci, kde jsem ceněná za to, co dělám, a lidé mě respektují. Bylo by to mnohem těžší, kdybych pracovala v oboru, kde bych přišla do kontaktu s mnoha náhodnými lidmi, třeba v pohostinství. Navíc si cíleně vytvářím síť na sobě nezávislých vztahů, takže si můžu dovolit žít autenticky. Pokud někdo má v jediné osobě lásku, nejlepšího přítele, sexuálního partnera, je závislý na jeho příjmech, rodině a sdílí všechny přátele jako společné a najednou oznámí, že není muž, ale žena, může jednoduše přijít o všechno a zničí mu to život. Mě můžou trápit jenom úřady, kde musím vystupovat pod svou formální identitou. Nechápu, proč stát gender nebo pohlaví vůbec eviduje. Jinak si vlastně můžu dělat (v rámci platné legislativy) co chci. A pokud někoho trápí, že jsem žena s penisem, je to jeho problém, ne můj.