Zaplať pánbůh za každou facku těm hajzlíkům. Nebo ne?

Nenásilí je jednou z podmínek pro novinářskou práci. Oslavovat facku novinářky Petry Procházkové je proto scestné.

Dá se pochopit, že člověku ujedou nervy, když o něm někdo lže a záměrně šíří pomluvy. A dá se i pochopit, když to ve vyhroceném případě skončí fackou. Na druhou stranu záplava solidarity s redaktorkou Deníku N Petrou Procházkovou v otázce útoku na pracovníka ruského dezinformačního webu Sputnik je naprosto scestná a do budoucna i docela nebezpečná v tom, jaké chování novinářů legitimizuje.

Nejen dezinformační a propagandistická média jako Sputnik nebo Raptor TV, kterých se tato kauza týká, ale i všechna ostatní média včetně Deníku N ze své podstaty způsobují, že se jimi čas od času cítí někteří lidé ukřivděni. Média často dávají události do jiného kontextu, než v jakém by je jejich účastníci chtěli vidět. Jindy se zveřejněná informace časem ukáže jako nepřesná nebo dokonce nepravdivá, a to přesto, že novináři v danou chvíli dělali všechno, co mohli. V médiích jde někdy i o to zveřejnit tu nejlepší možnou informaci, která je momentálně dostupná. Čas hraje roli. Média nenalézají zjevenou, čistou pravdu, protože ta často není k mání, ale snaží se podat co nejlepší obraz situace na základě dostupných informací.

Chápu, jak je nepříjemné slyšet o sobě lži. Ale nechat se unést a zaútočit je u novináře obrovské selhání, které se může rychle vrátit jako bumerang. Právě v případě provokatérů je přece nejdůležitější se udržet.

Udržet chladnou hlavu v případě Sputniku, Raptoru a dalších podobných dezinformátorů je extrémně těžké. Lhaní a překrucování není v jejich případě ve většině případů způsobeno nějakým omylem, nedostatkem času a špatnou dostupností informací, ale jde prostě o jejich způsob práce. Našli si mezeru na trhu a peníze od těch, kterým se podobný způsob informování o světě hodí.

Řešit takové záležitosti fyzickým útokem přesto není nikdy správně a vyjádřit tomuto útoku veřejně podporu lze maximálně mlčením. Rozhodně není správné z novinářky, která neudržela nervy, dělat celebritu. Tohle pravidlo platí u novinářů dvojnásob. Jsme totiž ti, pro které je důsledné lpění na nepoužívání násilí jedinou cestou, jak vůbec udržet základní podmínky pro naši práci. Zároveň platí, že novináři mají na rozdíl od většiny lidí také možnost v podobné situaci útok nenásilně vrátit. Můžou se například ve své práci na pár týdnů zaměřit na praktiky a pozadí webů, jako je Sputnik nebo Raptor TV, osobní zkušenost vložit do širší analýzy nebo se pokusit rozkrýt, jak jsou dezinformační média vzájemně propojená. Jak může Žarko Raptor Jovanovič s několikamilionovými dluhy vést poměrně rozsáhlý a stále aktualizovaný web a vyjíždět i s týmem lidí pokrývat události za hranice republiky? Možností, jak elegantně zareagovat, je hodně, ale násilí mezi ně nepatří.

Chápu, jak je nepříjemné slyšet o sobě lži. Ale nechat se unést a zaútočit, byť – jak se teď s oblibou říká – jen „výchovnou fackou“, je u novináře obrovské selhání, které se může velice rychle vrátit jako bumerang. Jsme to totiž především my novináři, kdo je legitimizací násilí ohrožen.

Říkat, že v této situaci to je něco jiného, protože šlo o provokatéry, není na místě. Právě v případě provokatérů je přece nejdůležitější se udržet. Jedna část společnosti teď prožívá chvíli nadšeného opojení ze „spravedlivého trestu“, ale to velice rychle opadne – a ve druhé části společnosti zůstane dlouhodobě pocit, že u „vtipu“ s kalašnikovem na novináře jsou sice liberální média vzteky bez sebe, ale když na to přijde, jsou to právě oni, kdo nejde pro násilí daleko.

Autor je šéfredaktor reportážního kanálu Voxpot.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies