Billie Eilish nezná Van Halen. Můžeme jí jenom závidět

Sedmnáctiletá zpěvačka Billie Eilish se přiznala, že nezná hardrockovou kapelu Van Halen, a na sociálních sítích se strhla bouře.

„Asi začnu brečet,“ vysoukal ze sebe naoko dotčeně moderátor Jimmy Kimmel, když se v jeho show zpěvačka Billie Eilish přiznala, že vůbec netuší, kdo jsou Van Halen. Američanka, která letos vyprodala pražskou O₂ arenu a jejíž klipy mívají stovky milionů views, jednou větou nabourala utkvělou představu moderátora o tom, co je v populární hudbě důležité. Jak je vůbec možné, že někdo nezná tak slavnou kapelu, jako je Van Halen? Kimmel jako by úplně zapomněl na to, že když tahle hardrocková skupina ze sedmdesátých let v roce 2012 vydala svou zatím poslední řadovku, Eilish bylo teprve jedenáct. Asi by ji ale album nezajímalo, ani kdyby byla starší. Možná už prostě tihle staří bílí rockeři nejsou dostatečně zajímaví. A možná nebyli zajímaví nikdy, i když nám rockový kánon tvrdil něco jiného.

Čím víc teenagerů nebude znát Van Halen, tím lepší budoucnost hudbu čeká.

Hned po odvysílání pořadu následoval klasický backlash na Twitteru. Spousta lidí se přitom Eilish zastávala. „Je to stejné, jako kdyby se mě někdo v roce 1993 zeptal, kdo je to Richard Tauber,“ napsal britský spisovatel Benjamin Myers. Pokud se vám nechce googlovat: Richard Tauber je rakouský tenorista z dvacátých let. S odkazem na současného rappera a britskou folkrockovou kapelu ze sedmdesátých let pokračoval dalším tweetem: „Nechápu, že Tekashi 6ix9ine nezná Steeleye Span.“ Publicista a spoluzakladatel serveru The Quietus Luke Turner zase napsal, že sedmnáctiletí jsou samozřejmě posedlí hudbou ze své současnosti a nikdo nemůže očekávat, že budou poslouchat něco starého. Uživatelka jménem Mack, která za svůj tweet s videem Billie Eilish v talkshow dostala třicet tisíc lajků, se pro změnu přiklonila na druhou stranu. Oznámila, že Van Halen poslouchala se svým otcem už od dětství a že nechápe, jak někdo může tuhle kapelu neznat. Mnozí jí přitakali. „Jsem vděčný, že jsem se narodil v době, kdy vyšlo první album Van Halen. Dnes si děti pouštějí hudbu z YouTube, ale to už není ono. Je to jenom náhražka,“ zní jeden z nostalgických tweetů.

Beatles, Stouni a Floydi

Podobné poznámky zaznívají ze světa, ve kterém vyrůstala spousta současných hudebních fanoušků. I já. Když mi otec v dětství obřadně pouštěl Abbey Road, nikdy neopomněl zdůraznit, ať jsem na tuhle desku zvlášť opatrný, že je to nejlepší album v historii a žádné lepší už nikdy nevznikne. Když se v roce 1994 vydal svou škodovkou do Prahy, aby viděl první porevoluční koncert Pink Floyd na Strahově, vyprávěl o tom jako o svaté pouti. Obrovský plakát Johna Lennona na dveřích do obýváku je jednou z mých prvních vizuálních vzpomínek, a když mi v půlce devadesátek otec přinesl videokazety Waynova světa, dozvěděl jsem se i o The Doors, Hendrixovi a (pozor) Van Halen. Česká mutace Rolling Stoneu, která začala vycházet v dubnu 1999, pak jela ve stejných kolejích: šéfredaktor Josef Rauvolf, skvělý překladatel beatnické literatury a celoživotní hipík, zkrátka pokračoval v tom, co mu bylo blízké. V prvním čísle se psalo o Woodstocku, později možná ještě o Nirvaně nebo Red Hot Chili Peppers.

Ale tím to haslo. Nikde žádný soul nebo jazz, nikde R&B nebo funk a o rapu se zásadně mluvilo jako o destruktivní síle, kterou kdosi přivedl na zem s cílem zničit slušnou hudbu. Elektronická hudba zde byla jenom v podobě Kraftwerk a dál už nic. Šedesátá a sedmdesátá léta byla kanonizována – v příběhu populární hudby se přitom vždy upřednostňuje hudba od mužů, nejčastěji těch bílých a těch s kytarami. Stačí se podívat na asi nejcitovanější žebříček nejlepších desek všech dob, který v roce 2003 sestavil časopis Rolling Stone: 37 procent z pěti stovek desek pochází ze sedmdesátých let, dalších 21 procent z šedesátých a pouhé 0,4 procenta z minulé dekády. Rolling Stone se stal terčem kritiky, která mu vyčítala orientaci na testosteronový rock, když ale v roce 2012 vydal časopis revidovanou verzi žebříčku, moc se toho nezměnilo. Především první desítka dnes působí vyloženě směšně: jsou v ní hned čtyři desky od Beatles, dvě alba Boba Dylana a jedni Rolling Stones, The Beach Boys, The Clash a Marvin Gaye. Nejnovějším albem je London Calling z roku 1979, ani jedna deska není od ženy a jenom jednu z deseti nahrávek natočil hudebník jiné než bílé barvy pleti. Pokud jde o ženy, v první třicítce je jenom jedna – na třicátém místě se krčí album Blue od Joni Mitchell.

Jak je vůbec možné, že někdo nezná tak slavnou kapelu, jako je Van Halen?

Přepsat hudební dějiny

Dvaapadesátiletý Jimmy Kimmel, který za svou přestřelku s Billie Eilish samozřejmě schytal i několik reakcí „Ok, boomer“, je přesně tím typem člověka, kterému celý život vtloukali do hlavy, že nejlepší deska všech dob je Pet Sounds, nejlepší kytarista Hendrix a nejlepší zpěvák John Lennon. Nemůžeme se asi divit, že posuzuje mladé současné zpěvačky podle toho, kolik znají kytarových riffů. Jenom je na to zvědavých čím dál tím méně lidí. Americký server Pitchfork před dvěma lety vydal úplně nový žebříček nejlepších desek šedesátých let, z něhož je patrná snaha přepsat kánon a upozornit mladé čtenáře i na jiná jména, než je Elvis nebo The Clash. The Beatles, The Beach Boys a další zásadní kapely v něm samozřejmě nemůžou chybět – tyhle skupiny byly pro historii popové hudby naprosto zásadní. Kromě toho ale Pitchfork vyzdvihuje průkopnickou práci experimentálního zvukového studia BBC Radiophonic Workshop, na třetím místě najdeme legendárního saxofonistu Johna Coltranea, pátá je jazzová zpěvačka Nina Simone, devátý Miles Davis a desátá Aretha Franklin. Jde se zkrátka po jiných stezkách, žebříček je plný jazzu a černé hudby, mezi Dylan a Hendrixem je freejazzový saxofonista Eric Dolphy, dívčí popová kapela The Ronettes, kultovní písničkářka Karen Dalton nebo brazilští psychedelici Os Mutantes. Pitchfork neubírá zásluhy ikonickým kapelám šedesátých let, zároveň se ale netváří, že bez bílých chlapců s kytarou by žádná populární hudba neexistovala.

I díky podobným žebříčkům, kterých v poslední době přibývá, je ovšem čím dál tím těžší shodnout se na tom, které desky byly v minulosti nejdůležitější. A to je jenom dobře. Králičí díry na YouTube, streamovací služby a větší diverzita v psaní o hudbě umožňují každému uchopit minulost vlastním způsobem a najít si desky, které jsou pro něj relevantní a které opravdu odpovídají jeho vkusu. S možnostmi, které přinášejí nové distribuční kanály, se jenom těžko někdo může divit, že sedmnáctiletá zpěvačka neposlouchá zastydlé rockery. Co jí říkají o jejím vlastním životě? Nejspíš nic. Čím víc teenagerů nebude znát Van Halen, tím lepší budoucnost hudbu čeká.

Autor je publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies