Z miláčka levice antisystémovým renegátem. Komik Russell Brand čelí obvinění ze sexuálního zneužívání

Na začátku týdne obvinily čtyři ženy komika a internetovou hvězdu Russella Branda ze znásilnění, sexuálních útoků a citového zneužívání. Podle týdeníku The Sunday Times, jehož novináři vedli společné vyšetřování s týmem The Times a stanicí Channel 4, mělo k útokům dojít v čase Brandovy největší mediální slávy, tedy mezi lety 2006 a 2013.

Jednu z obětí Brand údajně znásilnil ve svém domě v Los Angeles. Druhou napadl, když jí bylo teprve šestnáct let. Třetí ženu zneužil, když s ním pracovala v Los Angeles, a následně jí vyhrožoval právními kroky, pokud o tom řekne někomu dalšímu. Brand nicméně na svém YouTube kanálu všechna obvinění odmítl. Přiznal sice, že v inkriminované době byl „velmi promiskuitní“, ale všechny vztahy, které měl, byly prý „zcela dobrovolné“. Brand také uvedl, že je předmětem „koordinovaného útoku“.

Pokud se obvinění potvrdí, půjde o další bizarní zvrat v životě muže, který se po kariéře stand-up komika a hollywoodského herce stal nečekaným přímluvcem britské levice. Podporoval Labour Party, mluvil otevřeně o sociální nespravedlnosti nebo destrukci klimatu, ale následně sklouzl k alt-right publiku a během pandemie se stal neoficiálním mluvčím antivaxerů.

Příběh politické neřízené střely Russella Branda je varováním všem naivkům, kteří si myslí, že celebrity mají odpovědi na palčivé otázky současnosti. Je ale také smutným důkazem zoufalství britské levice, která se v krizi identity chytá i sebebizarnějšího stébla naděje i kdyby to byl třebas narcis a tlučhuba s drogovou minulostí a přiznanou závislostí na sexu.

Zrození revolucionáře

Dodnes je to druhé nejsledovanější video zpravodajského pořadu BBC Newsnight na YouTube. Píše se říjen 2013 a herec a komik Russell Brand ve vestě a bizarní rozhalence před televizní kamerou entuziasticky vysvětluje moderátoru Jeremymu Paxmanovi, že je potřeba vytvořit nový politický systém, který by byl alternativou k tomu stávajícímu. Byl by to podle Branda systém, který by „neničil planetu, nevytvářel obrovské nerovnosti a neignoroval potřeby lidí“. Komik divoce rozhazuje rukama, vykřikuje, že to mikrofony sotva stíhají zaznamenávat, a o čtvrtstoletí staršího moderátora tituluje „drahý Jeremy“. Svůj široký úsměvy střídá s plamennými proklamacemi typu: „Proč chodit k volbám, když se stejně nic nezmění“ nebo „Revoluce je na spadnutí“.

Stejně jako každou celebritu Branda nakonec víc zajímala jeho vlastní sláva než nějaká revoluce nebo osud planety.

Russell se ve videu zjevně stylizuje do revolucionáře, který přišel z nejnižších pater společnosti, a proto má právo mluvit o beznaději lidí žijících s pocitem, že je nezastupuje žádná politická síla. Zamíchá do toho i svoji medializovanou drogovou závislost, mluví o nebezpečí ekonomické nerovnosti, ekologického kolapsu a nekoordinované moci korporací. „Voláte po revoluci?“ zeptá se ho v jednu chvíli Paxman a Russell přitaká: „Ano, rozhodně. Volám po změně. Po skutečné alternativě.“

Po krachu manželství se zpěvačkou Katy Perry a pěti letech v Hollywoodu se Russell v létě 2013 vrátil do Londýna a byl připraven vstoupit do nové role politického agitátora. Sešel se s vedením deníku The Guardian a stal se jeho pravidelným sloupkařem. Hostoval ale také jako editor jednoho čísla levicového britského týdeníku The New Statesman, do něhož mu přispěli jeho slavní známí Naomi Klein nebo Noel Gallagher z Oasis.

Až ve zmíněném televizním rozhovoru z října 2013 se ale skutečně zrodil nový mediální hrdina britské levice. „Co tvrdíte? Že není žádná alternativa?“ přeruší v jednu chvíli Brand rázně moderátora citátem z podtitulu knihy Kapitalistický realismus filosofa Marka Fishera, která se v depresivní éře masivních škrtů stala na britské levici povinnou četbou.

Sám Fisher o měsíc později píše o Brandovi obdivně ve slavném eseji Odchod z upířího hradu. Popisuje svůj zážitek z návštěvy jeho stand-upu Messiah Complex. „Celá show byla jednoznačně proimigrační, prokomunistická, antihomofobní, prosycená dělnickou inteligencí, za kterou se nestyděla, a byla queer tak, jak lidová kultura dřív bývala (…) Malcolm X, Che Guevara, politika jako psychedelický rozklad existující reality: tohle byl komunismus jako cool, sexy proletářská věc, ne jako kázání s varovně vztyčeným prstem.“

Bylo vlastně celkem snadné propadnout kouzlu kluka z dělnických poměrů, který porazil závislost na drogách a stal se úspěšným komikem, uspěl v zámoří, ale místo večírků na jachtách na Floridě se rozhodl vmést systému do tváře všechny jeho nepravosti. Navíc v době, kdy se Labour Party snažila povstat z popela po ztrátě premiérského křesla.

Brand se na pár následujících let stal hlavním advokátem progresivních témat z řad celebrit – kritizoval škrty pravicové vlády, válku proti drogám, chodil na antikapitalistické demonstrace, podporoval environmentální politiku a postavil se brexitu. Před parlamentními volbami v roce 2015 udělal rozhovor s Edem Milibandem, předsedou labouristů. „Russell Brand podpořil Labour Party, toryové by se měli začít bát,“ hlásal titulek v Guardianu.

Labouristi nicméně tehdy volby prohráli, Miliband odstoupil a nahradil ho Jeremy Corbyn. I za ním Russell Brand stál, a to ve volbách v letech 2017 a 2019, přestože zarytě tvrdil, že sám volit nechodí. „Má kvality, které vyžaduji od silného a stabilního vůdce,“ řekl o Corbynovi. Ještě vloni se spolu objevili v lidském řetězu na podporu uvězněného Juliana Assange a Brand měl mít básně ve sbírce Poetry for the Many, kterou sestavili právě bývalý předseda Labour Party a odborový vůdce Len McCluskey (po zveřejnění obvinění Corbynův mluvčí potvrdil, že Brandovy básně v knize nakonec nebudou).

Strůjce chaosu

Brand se narodil v Essexu, jeho rodiče se rozvedli, když byl ještě nemluvně, a vychovávala ho matka. Když jí v chlapcově osmi letech diagnostikovali rakovinu, musel žít s příbuznými. Velmi mladý začal s drogami, zachránilo ho ale divadlo. V roce 1991 dostal stipendium na herecké škole Italia Conti Academy, byl ale vyloučen kvůli absenci a drogám, které u něj našli.

Na začátku tisíciletí zkusil štěstí na londýnské a edinburské scéně stand-up komiků a po pár letech uspěl. Stal se moderátorem klubové hitparády MTV a jeho celostátní mediální kariéra vystřelila, když v roce 2004 začal uvádět reality show Big Brother’s Big Mouth. V druhé polovině dekády slavil velké úspěchy svými stand-up výstupy, v nichž otevřeně mluvil o své závislosti na heroinu. Souběžně se mu podařil průlom v Hollywoodu, kde se objevil v úspěšných filmech Kopačky nebo Dostaň ho tam. Uváděl také předávání cen MTV. V roce 2007 vystupoval jako součást Royal Variety Performance pro královský pár. Uhlazený mainstream ale nikdy nebyl místem, kde by se cítil doma.

Když mu v roce 2014 zrušili show na MTV, rozhodl se Brand pro cestu nezávislosti. Odstěhoval se na venkov, postavil si tam studio a začal natáčet videa pro svůj YouTube kanál The Trews (tedy „true news“). Zde nabízel názorově vyhrocené komentáře k aktuálnímu politickému dění. Dělal to stylem, který chytře přepínal mezi naivním nadšenectvím a ironizací názorových odpůrců. Jeho témata byla zhruba stejná jako v roce 2013, dál brojil proti elitám, kapitalismu a mainstreamovým médiím, čím dál víc se ale přibližoval k alt-right skupinám, dával prostor konspiračním teoriím a vezl se na vlně celkové frustrace. Postupně nasbíral přes třináct milionů odběratelů napříč sociálními sítěmi.

Všechno ještě vyhrotila pandemie. Brand se prohlásil za antivaxera, a když začal šířit podivné teorie o očkování, platforma YouTube mu kanál zrušila. Přesunul se na Rumble, kde našli domov i další kontroverzní mediální postavy jako třeba Andrew Tate. Brand měl problém i na TikToku, kde musel stáhnout video s tvrzením, že ivermektin léčí covid. Častým terčem jeho útoků byl Bill Gates, o němž šířil konspirační teorie.

„Ztratili jsme Russella Branda,“ napsal New Statesman letos v březnu, necelých deset let po zmíněném editorském hostování komika. „Vyměnil své tradiční socialistické názory za podezíravost a fobie nové americké pravice,“ píše se v článku. Kdo se ale dokázal probudit z oblouznění, mohl vidět zárodky něčeho podezřelého už dříve. V knize Revolution z roku 2014 třeba Brand tvrdí, že 11. září 2001 zosnovala americká vláda. Se stejnou vážností teď mluví ve svých videích o tom, že Spojené státy odstartovaly válku na Ukrajině.

Brand miluje chaos a jeho komika se vyžívá v různých provokacích. Jako když v roce 2008 zavolal v přímém přenosu herci Andrewovi Sachsovi a tvrdil mu, že měl sex s jeho vnučkou. Další kontroverze jsou spojené s alkoholismem, Wikipedie tvrdí, že byl celkem dvanáctkrát zatčen policií. Ještě o něco hůře ale působí zvěsti o jeho sexuálním predátorství. Už v nulté dekádě o něm takto mluvily zpěvačky a herečky Dannii Minogue nebo Jordan Martin. Četnými sexuálními eskapádami se Brand chlubil ve svých stand-upech, kde přiznal i závislost na sexu. Že ne všechny vztahy byly konsensuální, však vychází najevo teprve teď.

Konspirátor a provokatér

Možná, že Russell Brand vzal vážně svůj přerod do Aldouse Snowa, fiktivní rockové hvězdy bojující s alkoholismem, kterou hrál ve filmech Kopačky a Dostaň ho tam. Se svými bujnými vlasy a outfity se tehdy stal hrdinou estetiky „indie sleaze“ – módního stylu rozervaných rockových hédonistů v oblečení ze secondhandu, který v první dekádě nového tisíciletí updatoval tradiční rockový étos bohémství. Starému dobrému rockovému chlapáctví dal punc autenticity mladé generace, jinak se ale zase tak moc nezměnilo.

Nejspíš v tom byla i vědomá snaha utéct z bídných poměrů, v nichž vyrůstal, za přerodem v levicového spasitele ale určitě byla i nemalá dávka narcismu, k němuž se ostatně sám přiznává. Třeba v názvu svého nejpopulárnějšího stand-upu Mesiášský komplex. Není ale tak důležité, jak se Brand stal slavným, jako spíše to, proč britská levice tak ochotně podlehla jeho kouzlu.

Filosof Matt Colquhoun to analyzuje v textu, který vyšel tento týden v deníku New Statesman hned po zveřejnění zmíněných obvinění. Píše konkrétně o zmíněném Marku Fisherovi, který byl Colquhounovými blízkým přítelem, než v roce 2017 spáchal sebevraždu. „Fisher byl celý svůj život fascinován lidmi, kteří v té či oné době (a vůbec ne konzistentně) překonali propast mezi mainstreamem a undergroundem,“ konstatuje Colquhoun a zmiňuje jména jako Kanye West nebo rocková skupina The Jam. Bylo za tím Fisherovo nadšení z „politizujícího potenciálu“ takového průlomu, průrvy v nudné zatuchlosti klasické politiky, od níž už nemůžeme čekat změnu.

Fisher – stejně jako tehdejší mladá britská levice – byl už unavený věčným žehráním politiků z Labour Party, že jim mizí tradiční voliči, odmítal se ponořit do „levicové melancholie“ a hledal nové způsoby mobilizace frustrovaných společenských skupin. V roce 2013 mohla celebrita z dělnické třídy s pořádně prořízlou pusou a „našimi“ tématy skutečně působit věrohodně – jako přímluvce potenciálně nového typu politiky. Stejně jako každou celebritu ale Branda nakonec víc zajímala jeho vlastní sláva než nějaká revoluce nebo osud planety. Miláček britské levice se utrhl z řetězu, a když vycítil nová sexy témata spojená s konspiračními teoriemi, ochotně se k nim přimknul. Tady se totiž koncentroval nový buřičský étos politiky, který se víc hodil k jeho rockerské image.

Bez ohledu na aktuální obvinění ze sexuálního zneužívání (jakkoliv jsou samozřejmě závažná) ukazuje Brandův příběh, jak lehké je sklouznout od politiky levicové nedůvěry vůči statu quo ke konspiracím, které navíc vyvolávají vzpomínky na ty nejděsivější momenty lidské historie.

Brand měl ale v zmíněném rozhovoru pro Newslight pravdu, když zmiňoval naštvání lidí, kteří mají pocit, že je současná politika nereprezentuje. Po roce 2015 tyto potenciální voliče dokázala nečekaně lehce mobilizovat radikální pravice trpělivě čekající na svůj návrat na výsluní. Byli to nakonec Trump nebo Meloni, kdo této frustrace využili, ne levice. Jí k tomu nepomohlo ani bratříčkování se s kontroverzní celebritou.

Autor je redaktor Alarmu.