Foto použito se svolením Ondřeje Daniela
Kulturní historik Ondřej Daniel zkoumá v knize Ušima střední třídy (Togga, 2023) českou populární hudbu devadesátých let jako nástroj, skrze nějž se ustanovovala v porevoluční době nová společenská normalita. V jeho studii mají místo raveři, devadesátkoví podnikatelé v hudebním průmyslu, ostrakizovaní fanoušci dechovky i dobové dopisy, které naštvaní posluchači posílali do redakce Českého rozhlasu. Postsocialistická transformace je zde nazírána neobvyklým prizmatem popkultury. Podtitul knihy „Mládež, hudba a třída v českém postsocialismu“ přitom prozrazuje, že Daniel vidí hudbu nejen jako volnočasovou aktivitu, ale připisuje jí důležitou společenskou roli. Pojem třídy mu dovoluje prozkoumat způsob, jakým posluchači – často nevědomě – využívají hudbu k identifikaci se společenskými vrstvami, do nichž by chtěli patřit.
Podobně jako v jeho předchozí knize Násilí proti „novému biedermeieru“ (2016) si i nyní Daniel všímá, jak se skrze konzumaci hudby formují společenské pozice „my vs. oni“. Metoda knihy je přiznaně odvozená ze zakládajícího textu kulturní historie – knihy Středozemní moře a středozemní svět v době Filipa II. (1949) od Fernanda Braudela. Místo lineárního vyprávění volí Daniel strukturu encyklopedické sítě, která čtenáře nenásilně vede k hlubšímu pochopení tématu.
Ondřej Daniel působí na Ústavu světových dějin a je spoluzakladatelem Centra pro studium populární kultury. Křest knihy Ušima střední třídy proběhne 12. října v holešovické Kavárně Liberál.
V Česku mají hlavně poslední dobou devadesátky mytickou auru jakési zlaté éry. Je to opodstatněné?
S kolegy z Centra pro studium populární kultury se devadesátkám věnujeme už skoro patnáct let a pořád přemýšlíme, jak je uchopit. Hodně jsme navazovali na práce Michala Pullmanna, hlavně na jeho knihy o normalizaci. Pullmann ukazuje, že deváté desetiletí mělo spoustu kontinuit s předchozí dekádou. Samozřejmě, že tu máme jasnou dělicí linii, zakládající mýtus souvisí s tím, že si náměstí vzala politickou moc a založila nový režim, ale hodně věcí se až tak nezměnilo. V knize ukazuji, že spousta hudebních aktivit, žánrů nebo způsobů, jak se lidé baví hudbou, mělo kořeny v dřívější době. Od roku 1986 k nám pronikala – byť kontrolovaně – takzvaná přestavba a řada hudebních témat se začala otevírat už tehdy. Na začátku devadesátých let pak zájem o hudbu propukl ve velkém.
Jak je to s tím mýtem?
Myslím, že je opodstatněný. Včera jsem byl na konferenci, kterou pořádali historici a muzeologové na Technické univerzitě v Liberci, a bavili jsme se o tom, jak by mělo vypadat muzeum devadesátých let. Když se na konci debaty skládal registr aktivit, které by tam neměly chybět, byli jsme všichni hodně negativní. Sice je to období mnoha svobod, ale taky vidíte rasismus, drogy, obchod s lidmi, organizovaný zločin. Je potřeba ten mýtus vybalancovat.
Mluvil jste o pokračování, ale jaké byly diskontinuity? Co přinesl přelom osmé a deváté dekády v populární hudbě u nás nového?
Zajímavou změnu vidíme v tom, co se považuje za střední proud. V letech 1987 až 1991 populární hudba, jak ji dnes slyšíme z Radiožurnálu nebo Impulzu, na nějakou dobu zmizela. Ne úplně, ale byla potlačena uměleckým vyjádřením, které mělo být provokativní a klást otázky k současnosti a víc věci problematizovat, než jen být tou pověstnou žvýkačkou. To se pak vrací v druhé polovině devadesátých let.
Česká nebo moravská dechovka se prodávala v Rakousku a Německu. A Master’s Hammer inspirovali vznik norské blackmetalové vlny.
Také se rodí celý nový kreativní průmysl. Kulturní produkce začíná být decentralizovaná. Před rokem 1990 tady byly dvě hlavní vydavatelské stáje a jedna na Slovensku a ty určovaly, co bude vycházet. Licencuje se pár desek, ale to vůbec nestačí, a proto je tady prostor pro šedou ekonomiku, burzy a kopírování kazet. Hned po revoluci vzniká Bonton jako první velké vydavatelství a celá řada dalších, vyloženě komerčních, ale i svépomocných vydavatelství, kdy si to fanoušci dělají na koleně, ale už jim do toho nikdo nemluví. Rozrůzňování hudební produkce je záležitost první třetiny devadesátek, s tím, že od druhé poloviny se vrací ten adornovský pohled na standardizaci – vznikají velké monopoly, které si vybírají své koně, aby měly trh co nejpokrytější.
A v neposlední řadě devadesátky znamenají obrovskou technologickou změnu. Mění se nosiče od vinylů přes kazety až po cédéčka a později MP3. Během dekády museli posluchači průběžně přecházet z jednoho na druhý.
Mezi mládež a hudbu vkládáte ještě pojem třídy. To slovo u nás mělo před rokem 1989 trochu jiné konotace, spojené s formalizovaným marxistickým přístupem. Byl v následující dekádě pojem třídy součástí diskuze? Předpokládám, že lidé ho běžně nepoužívali.
Úpadek uvažování o třídě u nás souvisí s devadesátými léty a pádem východního typu socialismu. Střední třída je na nějakou dobu chápána jako jediná, a proto o ní bylo těžké přemýšlet, nicméně se projevovala v negacích. V knize cituji případové studie, které ukazují, jak u některých posluchačů bylo poukazováno na to, že do střední třídy nepatří. Buď to jsou starší lidi, nebo žijí na periferii, anebo nemají dostatečný kulturní kapitál a vzdělání. S tímto typem posluchačů jsou spojovány žánry jako dechovka nebo metal. A na základě vylučování se pak formuje kánon střední třídy. Ale souhlasím, že je to zanášení termínu, který u nás neexistoval a pořád se moc nepoužívá. Když jsem mluvil s lidmi z Tišnova, trvali na tom, že nejsou ani střední, ani vyšší třída…
Ve vaší předchozí knize Násilím proti „novému biedermeieru“ píšete o procesu vymezování členů subkultur formou „my, kteří nejsme jako oni“. Byla třída přítomná alespoň v jejich přemýšlení? Daly by se najít nějaké stopy pozitivního vymezování třeba u fanoušků hudebních žánrů, kteří poslouchali muzikanty hrdě se hlásící k dělnické třídě?
Dalo by se to najít u rasistických skinheads, i když trochu jinak, než bychom si představovali. Oni si tu třídní rétoriku berou za svou, dělnickou třídu tematizují a mluví o sobě jako o dělnické pravici, která se snaží vypořádat s přistěhovalci, což částečně přebírají z Německa nebo Anglie. A pak jsou tu tendence přemýšlet nad metalem jako nad dělnickou muzikou spjatou s deindustrializací, ale také to stoprocentně neplatí. Mezi metalisty byli studenti, umělci i další.
Dostáváme se k zajímavému motivu přenosu. Čeští posluchači ze Západu přebírali i procesy identifikace, které jim říkaly, kdo jsou a kde je jejich místo ve společnosti. Zároveň ale nutně při přenosu do našeho prostředí musely vznikat deformace – třeba u hudebníků vyloženě levicového zaměření byla jejich politika zamlčována.
Pro řadu lidí, s nimiž jsem mluvil, byla těžko pochopitelná třeba levicová pozice Rock in Opposition (organizace, která od konce 70. let mimo jiné pašovala do Československa západní hudbu – pozn. red.). Oni Chrise Cutlera berou hudebně, ale moc už nerozuměli tomu, proč byl proti Thatcherové a pravicovým vládám. Na druhou stranu třeba Mikoláš Chadima to určitě chápal. U skinheadů je to taky patrné, nicméně ti už v pozdních osmdesátkách přejímají subkulturu, která je hodně politizovaná, už je spojená s Národní frontou a zavíráním továren, takže to už taková ztráta v překladu není. Obecně je kulturní přenos ještě na konci osmdesátých let zpožděný, ale pak už se ta časová ztráta zmenšuje. Když tady kolem roku 1992 začal fungovat acid house, je už minimální a pak je to v reálném čase.
I když hledisko třídy nebylo explicitní, nebyl to jeden ze způsobů, jak se česká společnost učila přijímat diverzitu? Nahlížet, že v rámci dříve zdánlivě jednolité masy jsou skupiny, které chtějí něco jiného.
Kultura rozrůzňuje, což je bourdieuovský způsob uvažování, a ty rozdíly jsou podstatné. Nicméně ani v osmdesátkách stejnost úplně neplatila – socialistická společnost nebyla beztřídní, nebyl to komunismus. Třídní rozvrstvenost nebyla sice tak silná jako v Polsku nebo v Maďarsku, kde se třída ukazovala v přístupu k bydlení, a to už od konce šedesátých let. U nás to neplatí, protože paneláková sídliště jako Petržalka nebo Jižní Město, určená pro statisíce lidí, měla obsáhnout všechny společenské vrstvy. Pomalé rozrůzňování společnosti skrze kulturní statky ale skutečně existovalo. Lidé si začali uvědomovat svou odlišnou pozici. V knize je ilustrovaná výpovědí jedné dívky z Brava, která říká: „My se už nemusíme bát ukazovat, že máme peníze. Máme víc možností, jezdit na koni, hrát golf…“ Ta autentická vzpomínka je úplně krystalická.
Vraťme se k populární hudbě. Mluvil jste o tom, že mainstreamový pop na chvíli vymizel. Když se vrátil v polovině dekády, fungoval také jako způsob pozitivní sebeidentifikace?
To období let 1987 až 1993 je specifické i v tom, že alternativní kultura a různé subkulturní žánry se tehdy stávají středním proudem. Je to specifická kultura přerodu. Neřekl bych, že střední proud zmizel, ale proměnil se. Ale pokud jde o ten střední proud, o kterém se zpívá v písni: „Když si pustím rádio, tak se musím zout, abych mohla přebrodit ten náš střední proud,“ tak ten se do rádií začne vracet velmi záhy. Někdy v polovině devadesátek se něco výrazně mění – a souvisí to s přerodem společnosti. Začínají se zavírat fabriky, jsou vidět sociální problémy, máme tady klausovské utahování opasků i havlovskou blbou náladu. A pop může v tu dobu sloužit k identifikaci s nějakou normálností, třeba i s něčím, co tady bylo před tím, než to divoké období po převratu začalo.
Pop mohl pomáhat posluchačům v období krize udržet si svoji pozici ve společnosti…
Ano, skrze kulturní spotřebu ukázat, že patří tam, kde chtějí být. Ano, je to takové pohrávání si s identitou. Je ale třeba říct, že střední proud a střední třída jsou něco jiného. V tom období se střední třída také často staví proti střednímu proudu. Ukazují to četné odkazy k americkým šedesátým létům, ke kontrakultuře, která nechtěla být součástí normality. Záměrně tím ukazuje svoji světovost.
Tady asi vstupuje do hry další proces – individualizace. Ani ten nebyl na konci osmdesátek ničím úplně novým, ale po pádu režimu mohl definitivně explodovat. V knize zmiňujete posluchače i hudebníky, kteří odkazují k Jimu Morrisonovi a postavám rockového rebelství zosobňujícím étos vyhraněného individualismu.
Potlačení kolektivních identit ve prospěch individua je v té době strašně silné, ale zase je to jen povrch, je to hegemonní pohled, který je spíše snahou, anebo pokusem o vytěsnění něčeho. Ve skutečnosti i v kontaktu s jinakostí vidíme, jak rychle krystalizují skupiny. Když vidíte konfrontaci třeba s dechovkou, mají i největší individuality tendenci se sešikovat za společnou věc.
O hudbě v osmdesátých letech mluvíte jako o „klíčové kulturní aktivitě“. Platí to i v postsocialismu? Bavili jsme se o tom, že síla hudby po revoluci tváří v tvář novým možnostem trochu upadá. Byla i tehdy hudba zásadní součástí sebeidentifikace?
Jde to ve vlnách. Klíčovou kulturní aktivitou je hudba málokdy sama o sobě – je tam móda, výtvarné umění, knihy, celý životní styl, ale hudba z toho vždycky vyčnívá. Typická dobová otázka byla: „Co posloucháš?“ Souvisí s tím, že si to od toho člověka pak můžu nahrát, ale má to i tu rovinu, že skrze hudbu se člověk řadí do nějakého světového názoru. I v pramenech, jako jsou časopisy Filip nebo Mladý svět, se hudba na konci osmdesátých let v tomto smyslu objevuje, žurnalisti o ní takhle přemýšlejí. Hned po změnách v roce 1989 ti stejní novináři pozorují opadnutí zájmu o hudbu. Asi to bylo v důsledku dalších veřejných aktivit, možná i politických. Dále – v polovině dekády – je pak hudba zase velmi podstatná, ale začíná se to měnit s dalšími změnami životního stylu i s tím, jak je hudba dostupná. Na konci devadesátek byly nosiče pořád hodně drahé, pořád se nahrávalo pirátsky, ale definitivní tečku za tímto obdobím udělá internet. Ne, že by pak hudba už nebyla významná, ale je jen jednou z mnoha kulturních aktivit. Není to ale záležitost jen postsocialismu. V letech 2000 až 2010 vznikají různé menšinové niky a nerodí se už nic masového.
A dnes? Přestala být hudba zásadním nástrojem identifikace?
Mám trochu alibi kulturní historie, takže souhlasím… (smích) Na druhou stranu mám dvě dcery na základní škole a bavím se s nimi o hudbě a rozhodně je nebaví to, co mě. Místo mé hudby si raději pustí k-pop. Něco mají, nějak se identifikují v konfrontaci se starým dědkem, kterým jsem pro ně já…
To mi nahrává na otázku po generačním konfliktu. Jak silný byl v devadesátých letech? Nebyl dřív výraznější?
Kulturní konflikty kolem hudby jsou rámované generacemi, ale ne vždy jim odpovídají. Třeba dechovka – na venkovské zábavě je běžné, že hrají tři písničky pro staré a tři pro mladé. V porevoluční dekádě byl i u mladých lidí velký hlad po staré hudbě. V devadesátých letech vyrůstala generace, v níž bylo běžné mít staršího sourozence nebo strýce, kteří ustanovili generační pole, v němž byla zásadní šedesátková a sedmdesátková hudba. Možná i proto ten konflikt chyběl.
Ale pak najednou přichází taneční hudba a mladí lidé se přestávají ohlížet do minulosti. Přichází s rozšířením taneční hudby odříznutí od světa rodičů, kteří jim vnucovali svoji hudbu?
I v té taneční kultuře ale byly četné odkazy na šedesátky. A ta scéna navíc sebe samu viděla jako inkluzivní. Byly to často mladí lidé, ale neměli problém přijímat i starší – a platí to dodnes… Možná to bylo výraznější u extrémních metalových žánrů, to byla muzika, která byla pro starší posluchače vyloženě nepochopitelná. Dneska je to vidět na Obscene Extreme. To je něco, co se starším generacím snad ani nedá vysvětlit.
Taneční hudba sem přichází ze Západu. V polovině dekády přijíždějí raveři z Anglie, které z ostrovů vyhnaly zákony proti tanečním večírkům, a učí u nás mladé ravery. Bylo na této scéně něco specificky českého, anebo je to zase jen kopírování?
Free techno podle mě dobře souzní s českým ideálem v pátek vypadnout a být někde až do neděle, najít si autonomii mimo město. Ten ideál je tady možná už od trampingu. U českého ravu je ještě zajímavé, že se v určitém okamžiku dostává do pozice, kdy není jen přijímačem, ale i vysílačem, a že v rámci Evropy funguje jako jakási převodová páka.
Tím se dostáváme ke scénám, které ve své době lidi považovali za konzervativní a primitivní, a ony ve skutečnosti hrály důležitou roli v exportu české kultury. Tak v knize píšete o metalu a dechovce.
Ano, to byly skvělé vývozní artikly. Česká nebo moravská dechovka se prodávala v Rakousku a Německu. A Master’s Hammer inspirovali vznik norské blackmetalové vlny.
Souvisí devadesátková proměna i s tím, že lidé začali hudbu vnímat jen jako zábavu a vymizel z ní společenský přesah, který měla před rokem 1989?
Na hudbu je vždycky nabalená spousta významů. Nakonec i to, že dělám umění pro umění, vyjadřuje nějakou moji pozici ve společnosti. Třeba to, že jsem z privilegovaných pozic a můžu si to dovolit. Ale to, o čem mluvíte, mi došlo při čtení metalových fanzinů, které jsou plné technicistních popisů, kde je které sólo, a nic z nich o lidech své doby nevyčtete. Často se ale k politice dostávají negací – nechtějí ji řešit, nechtějí se za někoho bít a podivují se nad tím, že to tak někdo má. Třeba když v knize cituju budoucího europoslance Jana Zahradila, který v Uni na začátku devadesátek píše o cestě do Londýna: když vidí na ulici rastafariány, podivuje se, za co vlastně bojují a co jim proboha kdo udělal.
V polovině devátého desetiletí je vidět odtažení od materiálna, přichází manýrismus, superestetizovaná pozice – lidé třeba ve velkém chodí na výstavu Arcimbolda a všechno souvisí s únikem ze společnosti. Ta snaha uniknout někam jinam se objevuje zrovna ve chvíli, kdy ve společnosti začínají být vidět problémy. Nicméně únik sám o sobě je také společensky kritický.
V knize často vystupujete i sám za sebe jako hudební fanoušek a pamětník doby. V devadesátých letech jste byl teenager vyrůstající v Tišnově. Co byl váš formující hudební zážitek?
Ve třetí až páté třídě mě hodně fascinoval punk, ne nutně hudba, ale spíš jeho vizualita. Nejdřív jsem si zamiloval nášivky punkových kapel. Snažil jsem se číst, co se psalo o punku u nás, což bylo zkreslené, ale o to víc mě to posílalo mimo mainstream a do subkultury. V devadesátkách sehrála výraznou roli rádia. Na Brněnsku to bylo Rádio Hády, o kterém v knize také píšu. Bylo hodně eklektické, dalo se tam slyšet cokoliv. Asi by tam patřila i rakouská televize, ale tam víc v negativní rovině. A pak samozřejmě koncerty. Od roku 93 nebo 94 jsem tomu propadl.
Je z hlediska akademické metody problém, když autor vstoupí do kulturní historie jako pamětník?
Kolegové historici to nemají moc rádi, ale já si myslím, že pozicionalita, kterou se učíme od dalších společenských věd, je důležitá. Téma není nikdy neutrální, nějak si k nám muselo najít cestu. A to, jak si klademe otázky, vyplývá z naší zkušenosti. Snažil jsem se zárodky té knihy konzultovat s kolegy na hudební sociologii ve Vídni a ti mi radili, aby tam toho bylo co nejvíc, protože to je cenné a určuje to ráz práce.
Jak se aktuálně daří studiu populární kultury u nás? Podivují se lidé pořád, že se pop objevuje v akademickém kontextu?
Centrum pro studium populární kultury má přístup kulturně-historický. Populární kultura je sama o sobě zajímavá, ale nás zajímá ve vztahu ke společnosti. Vycházíme z britských kulturálních studií. Fungujeme od roku 2009, ale poslední roky se nám daří Centrum generačně obnovovat a s novými lidmi přicházejí nová témata. Můžeme se tak nově věnovat herním studiím nebo třeba houbám.
Pak je tady ještě mediální přístup, který se snaží dívat na ty různé kanály, estetickou hodnotu populární kultury nebo nosiče. To má možná z mého pohledu větší otisk – jde o věci, které se dějí na FSV, kolem Ireny Reifové nebo Miloše Hrocha, částečně i mediální studia. O ta je velký zájem mezi studenty, na rozdíl od kultury a společnosti, kde pořád musíme vysvětlovat rasu a třídu, a studenty to začne rychle nudit… (smích)
Ale jsou to spojené nádoby?
Nejdou proti sobě, spíš se doplňují.
Vaše kniha do velké míry stojí na autentických dobových výpovědích, ať už to jsou hudební publicisté, nebo posluchači různých rádií, kteří se vyjadřují skrze dopisy. Překvapilo vás při výzkumu něco?
Dopisy čtenářů jsou celkem smutné čtení. Dýchne na vás, že si ti lidé nemají s kým povykládat a dopisy jsou pro ně způsobem, jak vypustit ventil. Často jsou hrozně dlouhé, píšou je starší lidé, kteří mají jasný názor na věc, a ten je hodně negativní. Překvapivý byl stupeň jejich frustrace. Možná je to pramen pro pochopení toho, že ne všichni v devadesátkách byli spokojení. Třeba to byl dokonce nějaký předobraz dnešních sociálních sítí.