Foto Laibach, Wikimedia, CC BY-SA 3.0
Zpěvák Milan Fras stojí uprostřed lesa majestátně rozkročený v uniformě a do militaristického rytmu rozmáchlými gesty oslavuje nádheru přírody a lidského spojenectví: „Když všichni spojíme síly, když všichni vydáme to nejlepší,/ když každý dá všechno, pak se všechno vydaří,“ zpívá anglicky svým barytonem a zbylí členové slovinské skupiny Laibach mu sborem odpovídají: „Život je život. To je pocit přírody. To je pocit lidu.“ Když pak pětice ve vysokých kožených botách a pumpkách pochoduje v šiku horskou krajinou, evokuje to estetiku vznešenosti romantického nacionalismu, kterou tak svůdně vytěžuje fašismus.
Ve skutečnosti je ale píseň Opus Dei z roku 1987 předělávkou tehdy dva rok staré odrhovačky Live Is Life rakouské synthpopové skupiny Opus, která s ní dosáhla na číslo jedna v evropských hitparádách. Vlastně stačilo málo: Laibach přidali vnější estetické prvky (přírodu, ambivalentní symboliku a patos), a aniž by změnili v textu jediné slovo, udělali z písně hypotetickou hymnu nějakého fašistického režimu.
Když v roce 2005 vyfotil bulvár na večírku britského prince Harryho v uniformě se svastikou, nazi chic tím nejspíš definitivně skončil.
Laibach v osmdesátých letech vzali fašismus jako svatý grál umělecké provokace a aplikovali ho na populární hudbu. Dělali to rafinovaně, nechávali si otevřená dvířka ironického odstupu, zároveň ale nikdy neodložili svoji kamennou tvář. Kdo znal pravidla, hrál s nimi, kdo ne, mohl propadnout jejich svádění, anebo být naopak smrtelně pohoršen. Ať už tak či onak, vtáhli Laibach skrze tabuizované symboly posluchače do své performance, a když se něco takového hudebníkům podaří, mají obvykle vyhráno.
Symboly nebo odkazy na totalitní režimy mají svůdnou magnetičnost, tabu míchají s historickou pamětí a nenechávají nikoho chladným. Když se v padesátých letech chtěli surfaři v Kalifornii situovat do role rebelů stojících proti maloměšťácké morálce, stačilo jim nakreslit na dodávku hákový kříž (o tři dekády později ožívá obskurní subkultura v „naziploitation“ filmu Surfařští náckové musí zemřít). Přesně podle hesla: „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.“
Hitler byl rocková hvězda
Ve Velké Británii byli od čtyřicátých let popletení náckové součástí humoristické tradice – takoví vystupují třeba ve skečích komediální skupiny Monty Python’s Flying Circus. Odkazy na druhou světovou válku se používají jako vtip na první dobrou – jako když se ve filmu Perný den Ringo Starr loučí s Paulovým dědečkem a při odchodu zvedne pravici v gestu, které používali nacisté. (Beatles údajně hajlování používali na koncertech jako komický prvek.) Když se ale Brian Jones z The Rolling Stones nechá o pár let později vyfotit v nacistické uniformě, už je to nejspíš řízená provokace, která má stvrdit pověst kapely coby zlých hochů britského rocku surfujících na generačním konfliktu.
„Nemáme tušení, co děláme,“ prohlásí basák Steve Priest uprostřed písně Block Buster!, s níž jeho skupina Sweet vystoupila v roce 1973 ve vánočním vydání televizní hitparády Top of the Pops na BBC. Má na sobě nacistickou uniformu se svastikou na rameni, na hlavě přilbu německé armády z první světové války, k tomu černý hitlerovský knírek a co řekne, platí doslova. Kapela z první vlny glam rocku si mohla v rekvizitáři BBC vybrat libovolný oděv a Priest zvolil jeden trochu netradiční. V roce 2010 pak prohlásil: „Je vtipné, jak i po letech všichni pořád mluví o mé nacistické uniformě. Gay Hitler? Ale, no tak.“
Sweet nejen způsobili mediální poprask, ale také ustanovili základy „nazi chic“ – módy spojené s nacistickými artefakty, která bude mít v sedmdesátých letech několik podob. Prvním exponentem byl jejich žánrový kolega David Bowie, který se v polovině dekády přetransformoval do postavy jménem Thin White Duke. „Šílený aristokrat“, „amorální zombie“ nebo „árijský superman“ – tak mluvil Bowie o své nové identitě vyhublého nihilisty s peroxidovým přelivem, který vystupuje třeba na desce Station to Station. Bylo za tím kromě umělecké stylizace nejspíš i nemalé množství kokainu, které Bowieho v provokacích pohánělo. Skandály vyvrcholily v roce 1976 kontroverzním projevem, ve kterém prohlásil: „Británie je připravená na fašistického lídra a určitě by z něj i profitovala (…) Velmi silně věřím ve fašismus, lidé vždy reagují velmi efektivně, když jsou vystaveni disciplíně.“ Ve stejném projevu Bowie mluvil i o tom, že Adolf Hitler byl první rocková hvězda.
Británie se v polovině sedmdesátých let potýkala s největší krizí od druhé světové války. Elektřina byla na příděl a vláda dokonce musela zavést třídenní pracovní týden. Nespokojenost ve společnosti se chystala zúročit otevřeně fašistická National Front, ale na vlně národovectví se vezl třeba i konzervativní poslanec Enoch Powell vystupující otevřeně proti přistěhovalcům. Za něj se postavila jedna z tehdejších největších popových hvězd – kytarista a zpěvák Eric Clapton. Byly to právě Bowieho a Claptonovy fašistické tendence, které vyburcovaly část rockové komunity k založení hnutí Rock Against Fascism, pod nímž se scéna sešikovala a dala jasně najevo, že mladá kultura musí zůstat antifašistická.
Svůdnost fašismu
„Nikdy předtím nebyl vztah pánů a otroků tak vědomě estetizován. Sade si musel vymyslet své divadlo trestu a slasti od nuly, improvizovat s výzdobou, kostýmy a rouhačskými obřady. Teď tu ale máme scénář, který je dostupný každému. Barva je černá, materiál je kůže, svůdností je krása, ospravedlněním upřímnost, cílem extáze a fantazií smrt.“ Tak končí esej Susan Sontag Fascinating Fascism, otištěný roku 1975 v New York Review of Books. Americká teoretička fotografie si všímá svůdné síly fašistických symbolů, které nás napojují na sadomasochistické fantazie dominance a submisivity, primordiální sexuální síly a osvobozují nás od racionality, kterou je modernita posedlá.
Sontag nejprve analyzuje dílo nacistické filmařky Leni Riefenstahl, ale pak si všímá i pronikání prvků fašistické estetiky do vizuálního umění poloviny sedmé dekády. Těžko říct, jestli členové kapely Throbbing Gristle rekrutující se z uměleckého kolektivu COUM Transmissions tehdy Sontag četli, ale je to celkem pravděpodobné. Když v roce 1976 vstoupili na scénu výstavou Prostitution a následně i debutovým singlem United/Zyklon B Zombie, byl už fašismus součástí jejich výbavy transgresivních šokových taktik. Jejich logo se odkazovalo k logu British Union of Fascists, politické strany Oswalda Mosleyho, a své studio nazvali Death Factory v referenci na holokaust.
Throbbing Gristle se považují za zakladatele industriální hudby jako svébytného žánru. Jeho součástí je kromě náklonnosti k agresivním, nepříjemným zvukům i transgresivní pohrávání si se symboly totalitarismu. Boyd Rice v čele projektu NON používá logo tzv. vlčího háku, které má kořeny ve středověku, ale hojně ho používal nacistický režim. Death in June pro změnu přijali logo smrtihlava, pod nímž za války páchala četné zločiny 3. tanková divize SS, tzv. Totenkopf. A příkladů osmdesátkových industriálních kapel flirtujících s problematickou ikonografií je samozřejmě víc.
Pořád jsme tak trochu v kategorii nazi chic. Jenže zatímco trička s hákovým křížem z butiku Vivienne Westwood a Malcolma McLarena, které nosili členové Sex Pistols nebo Siouxie and the Banshees, byly zjevné (a trochu dětinské) provokace, u kapel z industriální scény už jsou fašistické symboly často zapletené v komplikovaném předivu odkazů na ideologie, do nichž patří novopohanství či odinismus a na ně napojené myšlenky nadřazenosti bílé rasy. Některé kapely fungující v rámci industrial music se k fašismu hlásí celkem otevřeně, další se záměrně pohybují v ideologické mlze, která jim dovoluje schovávat se za alibi transgrese. A nepochybně existuje i spousta umělců, kteří o ideologii vůbec nepřemýšlejí.
Symboly vysvlečené do naha
Diskuze o nebezpečí nacistické symboliky v popu se vede nejpozději od osmdesátých let a později do ní byli zahrnuti i hudebníci z blackmetalové scény, která v následném desetiletí prošla rychlým vývojem od pouhé provokace k plnohodnotnému fašismu některých svých členů. Kapely občas čelí rušení koncertů nebo vyhazovu z labelu, pokud se prokáže jejich napojení na neonacistickou scénu, která je dnes naštěstí slušně zmapovaná.
„Co se stane, až se symboly roztříští?“ ptají se Death in June v názvu desky z roku 1992 a poukazují tak na iluzi strážců morálky přesvědčených, že když zmizí problematické symboly, vypaří se i myšlenky, které jsou za nimi. Susan Sontag ve výše zmíněném eseji nicméně tvrdí, že nacistická symbolika je nebezpečná i sama o sobě, protože fašismus s estetikou pracoval vědomě, a právě ta je součástí jeho svůdnosti pro masy.
Subverzivními taktikami industrialu stejně jako souběžnými uměleckými provokacemi se na začátku osmdesátých let inspirovali i Laibach, zasadili je ale do kontextu jugoslávského socialismu. Provokovali už svým jménem, německým názvem pro Lublaň, používaným za okupace během druhé světové války. Ve svých manifestech citovali Hitlera i Stalina a operovali se symboly nápadně podobnými těm nacistickým.
„Laibach nemají funkci odpovědi, ale otázky,“ píše v jednom z několika textů věnovaných svým krajanům filosof Slavoj Žižek. Se Susan Sontag nesouhlasí, podle něj rocková skupina používáním totalitních symbolů rozmělňuje jejich významy a rozrušuje posvátnost, která kolem nich panuje. Tím, že nás nutí rozkrývat své ironické hry, žádají po nás Laibach odmítnutí cynismu stávající hegemonní ideologie (ať už je to socialismus, nebo liberalismus) a chtějí, abychom zaujali jasné stanovisko. Podobně Žižek později píše i o německých Rammstein, kteří z Laibach vycházejí a vypůjčili si od nich i některé provokativní taktiky. Když jejich zpěvák Till Lindemann napodobuje exaltované hitlerovské „r“, je to podle Žižeka proces odmaskování posvátnosti.
Sexy Gagarin
V roce 1993 chtěla televizní stanice MTV odstartovat své vysílání v Rusku ve velkém stylu a pozvala si k tomu britské synthpopové duo Pet Shop Boys. Neil Tennant a Chris Lowe dostali nápad natočit u té příležitosti na Rudém náměstí klip k singlu Go West. Protože nakonec měli méně času, než se čekalo, zůstalo z něj jen pár záběrů, v nichž se dvojice prochází po náměstí. Zbytek klipu vznikl v počítači a v divokém 3D mumraji ožívá něco, co bychom klidně mohli označit spojením „communist chic“. Poletující rudé hvězdy, kordóny pochodujících námořníků a Gagarinův památník z centra Moskvy se nicméně v klipu potkávají s oživlou Sochou svobody.
Bizarní prolnutí vizuálů komunismu a kapitalismu mělo být nejspíše oslavou konce bipolárního světa. Pet Shop Boys ho navíc naroubovali na píseň, která byla původně sedmdesátkovým disko hitem. V originále vzkazují „jděte na západ“ newyorským gayům, kteří měli na západě, tj. ve volnomyšlenkářské Kalifornii, najít vysněný ráj, kde je nečeká žádná diskriminace. Verze Pet Shop Boys ze začátku devadesátých let má i díky klipu trochu jiný podtext – zemí zaslíbenou je tady Západ. V bývalé východní Evropě nicméně vzbudila apropriace socialistických symbolů kontroverzi. Jsou zaznamenané reakce maďarských diváků, kteří video naopak chápali jako vzkaz pro ruské vojáky, aby znovu vyrazili směrem na západ, jako to udělali v roce 1956.
Communist chic na Západě zastupují třeba trička s portréty Che Guevary nebo Karla Marxe. V popu moc odkazů na východoevropský socialismus nenajdeme – pokud nepočítáme občasnou rudou hvězdu ve výbavě Rage Against the Machine. Jedinou výjimkou je debutové EP skupiny The Human League, britských pionýrů synth popu a nové vlny. Vyšlo v roce 1979, jmenovalo se The Dignity of Labour (Důstojnost práce) a obsahuje koncepční pásmo čtyř skladeb zachycujících sovětské dobývání kosmu završené letem Jurije Gagarina v lodi Vostok-1. Gagarin kráčející po přistání po Rudém náměstí je také na obalu EP. The Human League pocházeli z industriálního Sheffielfu, který na konci sedmdesátých let zasáhla krize a následně i thatcherovská deindustrializace, a tak se ohlíželi spíše do východního bloku.
Provokace je mrtvá
V euforii po pádu železné opony to chvíli vypadalo, že všechny problémy civilizace jsou vyřešeny a dějiny skončily. Nic samozřejmě nemohlo být dál od pravdy. Nejpozději 11. září 2001 jsme zjistili, že dějiny běží dál a s nimi nové výzvy. Fašismus je pořád stejně svůdný, jen už si k tomu jeho přívrženci nepotřebují vypůjčovat osmdesát let staré symboly, které už beztak působí trochu otřepaně. Některá témata neonacismu (národ, čistota rasy, uzavírání hranic) se navíc po migrační krizi v roce 2015 stala součástí politického mainstreamu.
Když v roce 2005 vyfotil bulvár na večírku britského prince Harryho v uniformě se svastikou, nazi chic tím nejspíš definitivně skončil. Co může být na hákovém kříži ještě provokativního, když ho nosí privilegovaný synáček z královské rodiny? Někdejší tabu bylo přesunuto do kategorie směšnosti. Dnešní neonacisté dávno nenosí hnědé košile ani runy, oblékají se jako kdokoliv z nás, o to jsou však nebezpečnější. A jejich myšlenky svůdnější pro lidi, kteří mají ještě pořád strach z extremismu všeho druhu.
Vůbec se zdá, že staré dobré umění provokace pomalu umírá s tím, jak mizí mediální střed, z něhož by šlo kontroverze šířit. Neznamená to, že by pořád nebylo dost pohoršených lidí, ale už za to rozhodně nemůžou hákové kříže na tričkách.
Laibach to nicméně pořád nevzdali. V roce 2015 odehráli koncert v Severní Koreji jako jedna z prvních západních kapel a naposledy se o nich mluvilo v souvislosti se zrušeným únorovým koncertem v Ukrajině. Pozvánka byla stažena z ukrajinské strany poté, co se ukázalo, že Laibach po začátku války prohlásili, že konflikt je jen „cynickou zástupnou válkou za geostrategické zájmy velmocí“. Což je tedy samozřejmě názor, který může kdokoliv lehce najít na libovolné sociální síti za pár vteřin.
Autor je redaktor Alarmu.
Text byl přednesen 13. 9. 2023 v rámci doprovodného programu k výstavě Dragoljuba Raši Todosijeviće Was Ist Kunst? v Galerii hlavního města Prahy.