„Už když jsem se sem stěhovala, tak to tady bylo všechno hrozné. Podlaha špatná, vana padala na stranu. Kotel nebyl funkční. Vždycky jsem si musela opravy vybojovat, ale tenkrát to ještě šlo, když jsem na ně zatlačila,“ vzpomíná Lenka Miškovičová (56 let) na své začátky v domku, kde dodnes bydlí. Když se do něj před patnácti lety stěhovala, patřil firmě RPG a už tehdy bylo obtížné komunikovat se správcovskou firmou. Pak společnost změnila vlastníka a pro paní Lenku se ze života v nájmu stalo peklo. Dnes byty a domy, které v minulosti patřily státním Ostravsko-karvinským dolům (OKD), spravuje společnost Residomo a podle paní Lenky jde zatím o nejhoršího správce.
Když se do finského domku s partnerem nastěhovali, řadu věcí si museli zařídit sami a do zařízení investovali spoustu peněz. Před dvěma a půl lety začalo do domku zatékat a bylo potřeba položit novou plechovou střechu. Na opakované žádosti o opravu Residomo ale zareagovalo provizorním zakrytím střechy plachtami. Oproti jiným nájemníkům v okolí měla paní Lenka štěstí. Měla totiž smlouvu na dobu neurčitou, což ji zajišťovalo lepší vyjednávací pozici než jiným nájemníkům. Ti měli při podobných problémech dvě možnosti: odstěhovat se, anebo si opravy zaplatit sami.
Paní Lenka se s přístupem Residoma nehodlala smířit a začala se dovolávat svých práv. Nejdříve volala na klientské centrum, tam ale podle ní pouze krčili rameny, že o rozhodování vedení nic nevědí. Lenka Miškovičová svůj příběh nabídla médiím. Residomo pro Českou televizi uvedlo, že pokud vůbec k rekonstrukci střechy přistoupí, udělá to „z kapacitních důvodů a z důvodů jiných prioritních investic“ až v roce 2018. Nakonec Residomo přislíbilo opravu snad na jaře 2018, ale po zimě strávené pod plachtou se kolotoč opakoval. Po dalších urgencích dostala paní Miškovičová dopis, že si může, spolu se sousedkou, která žije v druhé půlce finského dvojdomku, chátrající dům odkoupit. Nabídku drahého odkupu, který by navíc musela řešit se svojí sousedkou, paní Lenka neakceptovala a začala se s Residomem soudit na základě paragrafu tzv. žaloby z rušené držby, kterým lze dosáhnout rychlé ochrany nájemníka. Havířovský soud žalobě vyhověl, ale krajský soud na základě odvolání Residoma jeho rozhodnutí změnil a žalobu zamítl s tím, že dotyčný právní institut nelze na tento případ aplikovat. Nicméně soud paní Lence neuložil povinnost platit náklady řízení Residomu s odůvodněním, že chování firmy vůči ní má povahu šikany. Podle soudu nešlo v jednání Residoma „spatřovat jiný úmysl, než najít důvod k výpovědi z nájmu a dosáhnout vyklizení žalobkyně z tohoto domku, když jiný výpovědní důvod zde není dán“. Soud dále viděl jako podstatné, že Residomo vystupovalo v pozici silnějšího subjektu, a to nejen ekonomicky, ale také z titulu svého postavení vlastníka a pronajímatele.
Když spor začal být osobní
Paní Miškovičová tvrdí, že se z jejího sporu s Residomem stal osobní konflikt. Podle ní se určití lidé v Residomu rozhodli ji jakožto nepohodlnou, bojující nájemnici vystrnadit za každou cenu. „Ta střecha stojí sto tisíc. Oni mi sem postupně dali čtyři nové plachty po osmi tisících, a to mi to pětkrát vyměňovali, takže si vemte, kolik už utratili. Do toho peníze za právníky. Ale oni nechtějí ustoupit. Prostě si řekli: My tam tu Miškovičovou nechceme a prostě se jí zbavíme,“ uvádí paní Lenka. Svou roli mohlo sehrát i to, že se ve stejné situaci nacházeli další lidé a hrozilo by, že se začnou ozývat a dožadovat oprav, stejně jako to udělala ona. Vzhledem ke smlouvě na dobu neurčitou, nemohli paní Lenku a jejího partnera jen tak vyhodit, jako to udělali předchůdci v RPG s jinými vzpurnými nájemníky, například v Ostravě-Kunčičkách. Manažeři Residoma na situaci zareagovali způsobem, který měl oběma znepříjemnit život. Například tím, že Residomo naschvál opravilo střechu domu jen v sousedčině části dvojdomku. Následně Lence zakázali v květnu 2019 topit v kamnech, protože nebyla provedena povinná kontrola a čištění komínu. Kominík ale přijít nemohl, protože nebyla funkční střecha, a nemohl se tedy ke komínu dostat. Když se paní Lenky nemohli zbavit soustavným tlakem, požádalo v prosinci 2018 Residomo stavební úřad o povolení k demolici. Posléze jí poslali výpověď z nájmu bez náhrady s odůvodněním, že její dům se nachází v havarijním stavu, zejména z důvodu nefunkční střechy. Bez náhrady prý proto, že odmítla nabídky na přestěhování do jiných bytů Residoma. Podle Lenky Miškovičové se jednalo o byty v jiných chátrajících lokalitách, kam společnost umisťovala nájemníky, kteří pro ni nebyli finančně perspektivní. Navíc v jiných městech a čtvrtích, ke kterým rodina paní Lenky neměl žádný vztah a kde by si prokazatelně pohoršila.
Paní Lenka nadále odolávala. Výpověď z nájmu rozporovala u soudu. Mezitím stavební úřad v Horní Suché zjistil, že majetek Residoma je v zástavě u banky v Anglii, a požádal firmu, aby dodala další dokumenty. V mezidobí však firma posílala k domu různé techniky, kteří vyměřovali demolici, aniž by věděli, že v domě bydlí lidé. Tak se jednou málem stalo, že se paní Lence do domu vloupal člověk, který měl od Residoma informaci, že se dům bude bourat. Když společnost dodala chybějící dokumenty, stavební úřad povolení k odstranění stavby vydal.
Soustavná šikana ze strany Residoma se výrazně podepsala na Lenčině psychickém zdraví. „Musím chodit k psychiatrovi, dostala jsem plno léků na uklidnění. Protože už je toho za ty dva roky na mě hodně,“ přiznává nájemnice.
Stavební úřad zasahuje
Na podzim 2019 vešla anabáze se vzpurnou nájemnicí do další etapy. Stavební úřad vydal poměrně podrobné rozhodnutí, podle kterého povolení k demolici nevyvazuje vlastníka nemovitosti z povinnosti zajišťovat údržbu domu. Zároveň se paní Lenka obrátila na soud s žádostí o předběžné opatření. Chtěla, aby soud Residomu uložil zajistit vyčištění komínu a vytápění v domě s ohledem na blížící se zimu. Soud návrhu obratem vyhověl a společnost se nečekaně podvolila a začala dům urychleně opravovat. Ještě chvíli to nicméně vypadalo, že kauza může stále pro paní Lenku skončit špatně. I když se podařilo Residomo dotlačit k tomu, aby dům opravilo, firma pořád disponovala povolením k demolici a paní Lence zůstával spor o výpovědi z nájmu. „Nedivil bych se, kdyby se nakonec snažili se zatnutými zuby paní Lenku vyhodit a opravený dům zbourat, aby jejím případem nevznikl precedens,“ obával se tehdy starosta obce, kde paní Lenka bydlí. Tyto obavy se však naštěstí nepotvrdily. Residomo nakonec v soudním řízení uznalo, že výpověď z nájmu byla neoprávněná, soud to svým rozsudkem potvrdil a uložil společnosti nahradit paní Lence náklady řízení.
Jak poznamenává Lenka Miškovičová i lidé z jejího okolí, nebýt jejího odhodlání a nechuti poddat se zjevné zlovůli Residoma, už dávno by odešla jako mnoho jejích sousedů. V tom ji podpořili její spojenci – sociální pracovnice Pavla Majzlíková a místní starosta Jan Lipner (STAN), který se nezalekl nadnárodní korporace a pomohl se zajištěním právní podpory. Podle právničky Věry Novákové, jež paní Lenku zastupuje, důležitou roli sehrál i místní stavební úřad, který „perfektně zjistil a popsal skutkový stav, který posloužil při předkládání důkazů soudu“. A tak i díky tomu, že stavební úřad plnil svou funkci, došlo k zásadnímu obratu a po dvou letech šikany paní Lenka dosáhla toho, na co měla vždy právo a co si ostatně mnoho let předplácela vklady do fondu oprav. Firma byla donucena zajistit důstojný technický stav nemovitosti, především pak opravu střechy. Na dotaz Alarmu, proč nechtěla střechu opravit, společnost prostřednictvím tiskové mluvčí Kateřiny Piechowicz uvedla, že se nebude do médií ke konkrétnímu případu vyjadřovat.
Až jim to spadne na hlavu
Pro pochopení příběhu paní Lenky je třeba podívat se do obce Horní Suchá, v níž Residomo vlastní celé čtvrti tzv. finských domků. Ty v minulosti vznikaly jako bydlení pro tehdejší horníky a následně připadly skrze společnost OKD Zdeňku Bakalovi a později současnému vlastníkovi. V dnešní době tyto domy se zahrádkou představují alternativu k bydlení v bytových domech, protože poskytují relativní soukromí. Lidé v nich bydlí rádi a málokdo se chce stěhovat jinam i přes jejich často žalostný technický stav. Jelikož mají domy dřevěnou konstrukci, vyžadují pravidelnou údržbu a péči. Tu nicméně Residomo, podobně jako v jiných lokalitách na Ostravsku a Karvinsku, deleguje na své nájemníky, kterými jsou v Horní Suché často lidé s nižšími příjmy. Pavla Majzlíková, která v Horní Suché pracovala jako sociální pracovnice v občanské poradně, tvrdí, že Residomo sestěhovává lidi z chátrajících lokalit právě do jejich obce. „Domy ale vyžadují mnohdy nákladnou opravu. Residomo slíbí nájemníkům slevu na nájmu na pár měsíců, ta však zdaleka nepokryje desetitisícové náklady, které do oprav vložili,“ vysvětluje postup firmy sociální pracovnice. Zná nejeden případ, kdy se lidé zadlužili, aby v domech mohli bydlet, a skončili v insolvenci, kvůli které pak nemohli platit nájem a pronajímatel jim jako neplatičům hrozí vystěhováním. Residomo velmi často operuje s pojmem „problémoví nájemníci“, jak ale problémy nájemníků vznikají, už často opomíjí zmínit. Firmě pak zůstávají domy a bytové jednotky, v nichž nájemníci na své náklady zvýšili standard bydlení, ale kvůli krátkodobým a nevýhodným smlouvám neměli nárok na následné kompenzace. Jako výhradní vlastník a správce společnost následně za zvýšený standard požaduje vyšší nájmy, ať už od původních nájemníků nebo od nově příchozích.
Drsné praktiky firmy, které většina lidí ve Slezsku nemůže přijít na jméno, potvrzuje i starosta Horní Suché Jan Lipner, který stojí na straně obyvatel obce a s Residomem v rámci svých možností bojuje. Podle jeho slov v jednu chvíli dokonce obec chtěla domy od společnosti odkoupit, aby se o ně mohla starat a zajistit svým obyvatelům důstojné podmínky k životu. Částky, které Residomo požadovalo, byly ale nepřiměřeně vysoké vzhledem ke stavu domků a lokalitě, v nichž se nacházejí „Tenkrát mi přímo řekli: My se o to nebudeme starat, protože než jim to spadne na hlavu, vyděláme na tom víc, než kdybychom vám to prodali,“ říká starosta. Jedním dechem dodává, že firmě jde pragmaticky pouze o zisk, kdežto s OKD se kdysi šlo jakžtakž domluvit. Podle něj RPG a následně Residomo zničily funkční mezičlánky v podobě lokálních správců, kteří se v daných lokalitách o stav nemovitostí starali. Místo toho noví majitelé otevřeli takzvaná klientská centra, která už neslouží zájmům nájemníků, ale spíše k odrážení jejich oprávněných požadavků. Podle Pavly Majzlíkové se zajatci obchodní strategie firmy stávají i její řadoví zaměstnanci, kteří se často v rámci svých možností snaží některým nájemníkům vyjít vstříc.
Nájemníci ohrožení velkým kapitálem
Jak ukazuje kauza Lenky Miškovičové, ale i další případy, firma Residomo se řídí především heslem „levně nakoupit, co nejvíc vyždímat a pak draze prodat“. Byty a domy jsou často zchátralé a jejich správa je liknavá. Odpovědnost za starost o majetek firma přenáší na nájemníky, kteří si často nemohou být jisti, jestli například na opravu plynové přípojky budou čekat dva dni nebo dva měsíce. Nebo zda další měsíc nedostanou výpověď, případně pokyn k přesunu jinam. Faktický odliv obyvatel ze severní Moravy a Slezska hraje postupu firmy do karet. Mohou totiž přesouvat lidi z lokality do lokality podle toho, kde se ještě se v domech dá bydlet, aniž by do nich jakkoli investovali. Pokud něco opravují, děje se tak především v reprezentativních čtvrtích s potenciálem budoucí zpeněžitelnosti, zejména v centrech velkých měst, nebo z veřejných peněz. Celý tento proces obchodní stratégové někdy eufemisticky nazývají „optimalizací bytového fondu“. Za bezútěšný stav chátrajících domů jsou pak výhradně obviňováni tzv. problémoví obyvatelé a neplatiči, nikoli vlastník.
Zeptáte-li se sociálních pracovníků, ať už na úřadech nebo v neziskových organizacích, mnoho z nich vám mimo záznam potvrdí, že Residomo cíleně utváří ghetta, do nichž sestěhovává chudé a Romy. Firma má tak podíl na zvyšování rasové segregace a tím pádem i na nárůstu nenávisti vůči chudým, která se projevuje v lepším případě pohoršováním majority nad zdejšími „vyloučenými lokalitami“, v horším případě snahou o pogromy.
Příběh Lenky Miškovičové a její čtvrti ukazuje, jak důležité je odhodlání obyčejných lidí nenechat se sebou zametat. Když se k odhodlání přidá i podpora od lokální samosprávy nebo sociálních pracovníků, je možné se úspěšně postavit i takovému gigantu, jakým je Residomo. Pořád ovšem platí, že působení spekulantů s lidskými potřebami Ostravsku více škodí, než prospívá. Jde především o následky na zdraví a spokojenosti obyčejných lidí i celých komunit. I když situaci za žádných okolností nelze omezovat jen na její ekonomickou stránku, už sekundární náklady, vznikající v důsledku dlouhodobého stresu, vykořenění a žalostného technického stavu domů a hrazené ze zdravotního či sociálního pojištění, budou pravděpodobně značné.
Dochází tak k typickému modelu: zisky jdou do rukou úzké skupiny lidí, zatímco na ztráty doplácí celá společnost a v první řadě ti nejchudší. Společnost Residomo tyto skutečnosti dokáže zdařile zakrývat, pozornější pohled ovšem odhalí, že čtvrti s takzvanými problémovými obyvateli, o nichž firma tak ráda mluví, jsou důsledkem i jejich politiky. Je tedy otázka, zda by se za problémové obyvatele nedali označit spíš lidé jako Jan Rafaj (obchodní ředitel Residoma a viceprezident Svazu průmyslu a obchodu) nebo Martin Tuček (finanční ředitel Residoma, který přešel z Kellnerova PPF), kteří jsou zodpovědní za současnou strategii firmy. Pokud stále vedeme debatu o privatizaci bytového fondu OKD, mělo by se jedním dechem dodávat, že firma Residomo pokračuje v odkazu Zdeňka Bakaly jako hrobníka důstojného bydlení na Ostravsku a že současnost zasluhuje stejně detailní pozornost jako divoké devadesátky.
Jakub Černý je psycholog a sociální pracovník. Saša Uhlová je redaktorka Alarmu.