Foto Saša Uhlová
Ve společnosti přežívá mnoho stereotypů a předsudků, s nimiž se potýkáme. V emancipačním a feministickém hnutí se zaměřujeme na práva marginalizovaných a ohrožených skupin a samozřejmě na práva žen. Rovnost pohlaví, anebo spíš nerovnost pohlaví (ve všech podobách genderové identity), jde totiž napříč všemi zranitelnými skupinami.
Bohužel jsme se dostali do fáze, kdy se začaly kumulovat předsudky a hierarchicko-autoritářské praktiky i uvnitř emancipačního hnutí. Prvním prostředkem je jazyk, ve kterém se vyrojilo tolik nových slov, že i běžná debata je otevřená jen pro zasvěcence. Nesprávné použití termínu pak vede často k ostrakizaci, výsměchu, či přímo osobním útokům.
Tak jako se v rozvojové politice stále více zaměřujeme na podporu obchodu místo spolupráce s místními komunitami, ve feminismu a posilování etnických minorit se objevuje teorie prokapávající emancipace. Tento neoliberální emancipační model tvrdí, že pokud budeme podporovat ženy či minority ve vysokých funkcích například ve firmách a v armádě, zlepší se tím i život ostatních. Oba tyto koncepty mají společné to, že jsou programem elit pro elity a údajné prokapávání se nikdy neuskuteční. Je totiž úplně jedno, jestli daňové úniky schvalují ve správních radách na sausage party, nebo si k tomu pozvou nějakou ženu, a je stejně odporné, když nějaké chudáky bombarduje chlap nebo ženská. Mnozí z těchto lidí pak nakonec podpůrné akce či feminismus stejně odmítnou s tím, že se vypracovali sami.
Mezi nejhorší stereotypy patří ten, který ze všech bílých mužů dělá privilegovanou skupinu, jako by se nepotýkali se žádnými problémy. Ale potýkají. Sebevraždy patří mezi největší ohrožení života mužů především na Západě. Nejenže muži působí více násilí – často také proto, že to od nich systém vyžaduje –, ale jsou také častějšími oběťmi násilí. A o věku dožití netřeba mluvit.
Privilegium bílého chlapa na mizerně placenou práci
Spousta postarších bílých heterosexuálů si prošla nezaměstnaností. Stejně jako Romové a Romky, Ukrajinci a Ukrajinky nebo ženy obecně. Mnozí prošli desítkami pohovorů a nechutnými praktikami náborových kanceláří. Většinou dělají něco jiného, než by chtěli. Nicméně stále zůstávají privilegovaní. A to údajně proto, že právě jejich kolegyně či kolegové z národnostních či etnických menšin si museli projít ještě horším martyriem. Tolik teorie, z níž jasně vyplývá, že všichni bílí heteráci jsou na tom líp než všechny ženy.
I ten obtloustlý strejda u pásu, co není queer, na polyamorii nemá ani pomyšlení a jen se snaží uživit rodinu, kterou kvůli šichtám skoro nevidí, potřebuje spíš emancipaci než další masáž aktivistickou hantýrkou.
Teorie o privilegovaných bílých mužích má ale několik vad. Tou největší je generalizace a obviňování. Skutečně není moc produktivní obviňovat někoho, kdo stojí po prsa ve výkalech, že je privilegovaný před těmi, kteří jsou v nich po krk. A je obzvlášť nedobré tak činit z kanceláří nevládek či akademických pracovišť.
Ale je tu i zásadní analytická vada. Ti, co dostanou v boji o přežití přednost od svých chlebodárců, ji nedostanou proto, že jsou privilegovaní. Dostanou ji proto, že pro lidi řídící systém je jednodušší vybrat si nástroj předvídatelný a manipulovatelný, spíš než takový, u kterého tato „jistota“ není. Muži jsou pro zaměstnavatele na mnoha pozicích lépe ovladatelní i proto, že mnohem spíš z práce neodejdou a naopak budou motivováni vydržet cokoliv, aby uživili rodinu – a potvrdili tak společenský stereotyp.
A nakonec ani není pravda, že by muži získali jakékoli zaměstnání mnohem snáz než ženy. Když se starší muž bude hlásit jako pečovatel o malá děvčátka nebo bude chtít uklízet v domácnosti, budou se na něj koukat jako na úchyla nebo tipaře. A co teprve kdyby byl z Ukrajiny…
Drž hubu a makej
Jako sociální pracovník v Mostě v devadesátých letech jsem se setkal se zvláštním fenoménem. Žil jsem po léta v domnění, že tamní společnost je celkem emancipovaná. K rovnosti to samozřejmě mělo daleko, ale ženám nechybělo sebevědomí, vyžadovaly od mužů zapojení v domácnosti i hlídání dětí, když si chtěly někam vyrazit. Nějakým způsobem se mohly realizovat i v zaměstnání, anebo mohly být doma, protože hodně mužů pracovalo v těžkém průmyslu s dobrými platy. A v průmyslu se také našlo uplatnění pro ženy, které tak mohly vydělat podstatně víc než ve službách.
Situace se začala měnit s rostoucí nezaměstnaností. Restrukturalizace a privatizace dopadla na Mostecko opravdu tvrdě a rychle. A za mnou začali chodit muži, kteří se potýkali se ztrátou identity i ztrátou opory v rodině. Některé ženy, do té doby celkem emancipované, se v době ekonomického tlaku uchýlily zpět do bezpečí ideálu patriarchální rodiny. To znamená, že začaly požadovat po mužích, aby plnili tradiční roli živitele a ochránce rodiny.
Pro některé muže byla nová situace v době rostoucího nedostatku práce dost stresující. Pamatuji se dodnes na jednoho, který se potýkal se sebevražednými myšlenkami. Byl nezaměstnaný a snažil se dělat aspoň načerno, ale manželka i děti jím vlastně opovrhovaly, protože nebyl schopen „zabezpečit rodinu“. Situaci nezlepšovalo ani to, že on to cítil stejně a říkal: „Přece jsem chlap a měl bych se dokázat o rodinu postarat.“
Podobné příklady ukazují, že emancipaci a respekt je třeba budovat společně a napříč. Abychom měli emancipovanou společnost, nelze emancipovat jen ženy. Potřebujeme, aby se od paternalistického systému a hierarchického společenského konsensu emancipovali i muži. A věřte mi: i ten obtloustlý strejda u pásu, co není queer, na polyamorii nemá ani pomyšlení a jen se snaží uživit rodinu, kterou kvůli šichtám skoro nevidí, potřebuje spíš emancipaci než další masáž aktivistickou hantýrkou.
Chci se kamarádit s holčičkama a nosit růžovou
Muži a chlapci mají také právo na emancipaci, protože pokud bude určena jen pro ženy, nikdy nebude úplná. Heterosexuální kluk, který chce chodit na balet či akvabely a rád si obléká růžovou, to nemá jednoduché ani ve velkém městě, natožpak v nějakém průmyslovém ghettu.
Musíte být silní rodiče, abyste vzali na dětské hřiště chlapečka s kočárkem a panenkou. Když se kluk nechce prát, být agresivní nebo aspoň soutěžit, není považován za slabocha jen v chlapeckém kolektivu. Když se rád učí a radši si čte, než aby hrál fotbal, říká si už o šikanu. A to ještě musí poslouchat, že kluci nepláčou a neprojevují emoce, což je může poškodit na celý život. Mnohé z těchto stereotypů udržují při životě učitelky mateřských, základních či středních škol – ruku v ruce se svými mužskými kolegy, pokud je mají.
Často se objevuje i zpochybňování mužů v pečovatelské roli. Možná jste zaslechli, jak rodiče i před dětmi říkají, že je sice fajn, že mají kluka, ale že ten se o ně ve stáří nepostará. Přitom je samozřejmě mnoho mužů, kteří se o své rodiče starají i při náročných onemocněních a umírání.
Ani rodičovská dovolená není čistě jen otázka toho, zda by muž chtěl či ne. A mnohdy to není ani finanční problém. Ale společenský tlak na otce na rodičovské je stále mnohde velmi nepříjemný. Silácké řeči o pořádné práci, flákání a neschopnosti se pořádně uživit – s tím vším se muži v domácnosti musejí nadále vyrovnávat.
Mezinárodní den mužů
To, co tu píšu, jsou jen střípky z mého profesního a aktivistického života. Směřují ale k tomu, abych podpořil myšlenku Mezinárodního dne mužů, kdy bychom se o těchto věcech mohli společně bavit. Beru to jako takový den smíření, kdy si můžeme vyprávět i o bolístkách, které mají muži i ženy. A mohli bychom tyto bolesti spíše léčit než je nechávat vyrůst do nějakých identitářských frustrací vrcholících v příklonu k autoritářům a kryptofašistům (a pak se jim nadřazeně posmívat anebo se zlobit, že nejednají tak, jak chceme my).
Mezinárodní den mužů (MDM) vzešel z podpůrných mužských skupin a podporuje ho i část feminismu středního proudu. Slaví se ve více než čtyřiceti zemích světa a připadá na 19. listopad, tedy den před Mezinárodním dnem dětí (který u nás slavíme 1. června na Den ochrany dětí). Je s ním spojeno také hnutí Movember, jehož cílem je shromažďovat prostředky na léčbu rakoviny prostaty a varlat. Podle jednoho ze zakladatelů se aktivisté tohoto hnutí snaží o rovnost mužů a žen a trpělivě se pokoušejí překonat negativní obraz mužů v naší společnosti. MDM je postaven na šesti pilířích:
Propagovat pozitivní mužské role; nejen filmové hvězdy a sportovce, ale všechny, včetně dělníků a zaměstnanců, kteří žijí slušně a čestně.
Oslavovat pozitivní příspěvky mužů pro společnost, komunitu, rodinu, péči o děti a životní prostředí.
Zaměřit se na zdravý a kvalitní život mužů; sociální, emoční, fyzický a duchovní.
Zdůraznit diskriminaci mužů; v oblasti sociálních služeb, sociálních postojů i společenských očekávání a práva.
Zlepšit vztahy mezi pohlavími a podporovat rovnost žen a mužů.
Vytvářet bezpečnější a lepší svět, kde lidé mohou v bezpečí žít a růst, aby dosáhli svého plného potenciálu.
Žádný mezinárodní den nezlepší automaticky život žen či mužů nebo ohrožených skupin a životního prostředí. Ale pokud chceme žít v soudržné, svobodné a otevřené společnosti, je na čase si uvědomit, že patriarchální systém a jeho hrabivý a šovinistický establishment nás drží pod krkem všechny.
Autor postavil a vedl chráněné bydlení pro ženy s dětmi v Mostě.