Další hráz nezávislých institucí padá. Stanislav Křeček se stal ombudsmanem

Volba ombudsmana ukázala, jak daleko jsme pokročili nejen na cestě k autoritářství a konzervativnímu nacionalismu, ale i k otevřenému rasismu.

Veřejným ochráncem práv se stal člověk, který – soudě podle většiny jeho veřejných vystoupení – nedokáže pochopit základní účel této instituce. Tleská tomu (kromě jiných) třeba i Tomáš Vandas: „I když považuji institut ombudsmana za zbytečný, v tomto případě jsem rád, že byl pan Křeček zvolen a gratuluji. Chci věřit tomu, že jeho zvolením se úřad z aktivistického hnízda na podporu migrantů, parazitů a nepřizpůsobivých vrátí k původnímu účelu,“ uvedla na Twitteru někdejší hvězda českého neonacismu.

Vandas, jehož roli už dávno převzali významnější politici, třeba z řad poslanců, se určitě neraduje sám. Pokračuje tak Zemanův vliv na institucionální rozklad republiky, k němuž mu dopomáhají vládní strany pravděpodobně za účasti SPD nebo Trikolóry (volba veřejného ochránce práv je tajná). Babišovo ANO i ČSSD už zase ustoupily tlaku prezidenta a úřad ombudsmana vyměnily za Zemanovu přízeň. Ombudsmanem se tak stal člověk, který je prokazatelně rasista, šiřitel hoaxů a záměrný rozdmýchávač smyšlených konfliktů mezi „většinou“ a „menšinou“. Další hráz nezávislosti padá.

O Křečkovi už dlouhodobě pochvalně mluví Okamurova SPD a slovy úcty na jeho adresu nešetřil ani Václav Klaus mladší, pro kterého je samotný úřad Veřejného ochránce práv zbytečností. V neposlední řadě jde o člověka, který se od oznámení kandidatury netěší mezi experty ani pracovníky úřadu absolutně žádné úctě a proti němuž opakovaně vystupovali zástupci různých lidskoprávních organizací a varovali před nebezpečím, které by jeho případné zvolení mohlo pro Českou republiku znamenat. Marně.

Úřad, kterým se pohrdá

Už samotné debaty kolem nástupce Anny Šabatové dávaly tušit, že se kancelář veřejného ochránce práv nachází pod tvrdou palbou. Částečně za to mohly klasické české kulturní války, které ovládly naši debatu se stejnou silou jako v jiných zemích. Fakt, že se z lidských práv už dávno udělala jen platforma pro falešný spor, který proti sobě staví základní úctu k rovnosti lidí před zákonem a konzervativní výsměch všem, kdo se o něco podobného pokoušejí, vyhřezl ve své krystalické podobě právě v boji o nového ombudsmana.

Všichni věděli, co je Stanislav Křeček zač. Údajná podpora Křečka ze strany jakési imaginární většiny je jen dalším projevem vyprázdněnosti české politiky – ti, kterým jsou práva obyčejných lidí úplně jedno, se znovu staví do pozice jejich obránců. Svým způsobem za to může i fatální neschopnost opozice, která – podobně jako v případě mediálních rad – nedokáže konzervativní kontrarevoluci efektivně čelit. Částečně proto, že půdu pro její pučení pomáhala v minulosti budovat právě česká pravice, která se velmi často chovala tak, jak se dnes chovají lidé jako Klaus mladší nebo Okamura: bezohledně, útočně, bez respektu k institucím, které jsou pro dobře fungující zemi klíčové.

Jana Černochová se dnes cítí pohoršená výroky Jaroslava Foldyny, na bedně s islamofobem Konvičkou ale stála kdysi ona. Jako jedna z prvních. Byly to přitom právě útoky islamofobního hnutí, které do veřejné diskuze protlačily pojmy jako „sluníčkář“, „vítač“, „islamofil“ a jež nejčastěji mířily právě na Annu Šabatovou a celý úřad veřejného ochránce práv. Islamofobům se podařilo veřejný diskurz posunout výrazně doprava a byla to i česká parlamentní pravice, kdo jí v tom pomáhal. Ti samí lidé, kteří nenávistnou rétoriku proti lidským právům pomáhali etablovat, se dnes diví, že vládnoucí strany za pomoci SPD nebo Trikolóry plivou do tváře konceptu ombudsmana. Možná by pro příště stačilo, kdyby dokázali podobné institucionální výdobytky chovat v úctě i ve chvíli, kdy se jim to zrovna politicky nehodí.

Křečkovi je to jedno

Je to přitom paradoxní: ta samá Šabatová, která se pro autoritáře a konzervativní nacionalisty stala symbolem jakési „kolaborace“, dokázala za poslední roky zvýšit prestiž úřadu i důvěru, kterou do něj lidé vkládali. Představa, že se za jejího úřadování věnovala pozornost jen nějakým „menšinám“, je pohádka, kterou vyprávějí lidé jako Stanislav Křeček. S realitou má pramálo společného. Třeba už jen proto, že veřejný ochránce práv má v popisu práce především řešení podnětů, které přicházejí zvenčí. Čas na vlastní agendu tu sice zbývá, ale zdaleka ho není tolik, jak si ve svých halucinogenních projevech vybájili ti, kterým vadí samotná idea ombudsmana, a proto se ji snaží všemožně zničit. Teď se jim to částečně podařilo – za asistence vládních stran, které ještě před pěti lety volily Annu Šabatovou.

Je to „jen“ další sešup. Žádné náhody a dokonce ani mocenské machinace v tom ale nehledejme. Úřad veřejného ochránce práv je u nás úřadem, kterým velká část politické elity pohrdá. I proto, že pohrdá právy těch, které má hájit: obyčejných lidí, kterým se dějí různé nespravedlnosti a v moři ústrků hledají zastání. I když se Stanislav Křeček snaží tvářit opačně, jsou mu lidé a jejich problémy víceméně jedno. Své touze po ovládnutí úřadu podřídil skoro všechno. Vedl lživou kampaň proti své nadřízené, vypouštěl do světa otevřeně rasistické výroky a ochotně se nechal zvolit hlasy xenofobů. Škoda, že na rozdíl od Heleny Válkové nejde na Stanislava Křečka „vyhrabat“ nějaký ten antikomunistický bič. Zdá se totiž, že to jediné dnes může společný postup konzervativců a nacionalistů se Zemanem v čele zmařit. I to je svým způsobem další tragická zpráva skrytá za jeho zvolením.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies