Deník z karantény: Jsem OSVČ a na zázraky nevěřím

Protlouct se během protipandemických opatření je pro mnohé OSVČ takřka nemožná věc. Vládní pomoc nemusí vůbec stačit. 

Říct v této době, že jsem OSVČ, znamená, že už se mnozí spoluobčané chystají vrhnout pomyslné kameny zášti. Pracuji totiž jako lektorka ve školách a v knihovnách a vedle toho občas napíšu nějakou knihu. Patřím tedy mezi profese, které by podle některých měly přestat skuhrat a jít pěkně makat do továrny. Neboť prý netušíme, co je to opravdová práce. Vysvětlovat přitom někomu, že jsem si jako šestnáctiletá studentka přivydělávala úklidem v Rudolfinu, postrádá smysl.

Nechci ale rozhodně fňukat, protože to nesnáším a vždy jsem si na sebe nějak vydělala. Nicméně nastalou situaci snáším pocitově o dost hůře, protože teprve loni jsem se po smrti bývalého partnera vyhrabala z emočního, finančního a zdravotního dna. Letos se mi začalo konečně trochu dařit i vzhledem k výročí Boženy Němcové, o které píšu. A teď se mi holt dařit opět přestalo.

Vládní opatření mě potkala přímo v terénu

Postupující vládní opatření mě zastihla na pracovní cestě. Začalo to v úterý 10. března – poté co jsem jedněm školákům odvyprávěla příběh Karla Hynka Máchy, jsem se přímo ve třídě dozvěděla, že se školy ve středu zavírají. Ve čtvrtek mě pak potkalo nezapomenutelné hlášení městského rozhlasu: „Z důvodu opatření vlády se ruší přednáška Martiny Bittnerové…“ A tím se zrušilo rázem úplně vše.

Zdraví je důležitější, ale složenky za mě nikdo nezaplatí. Jsem na tom ještě relativně dobře, protože na ně zatím mám, což spousta lidí bohužel říct nemůže.

Cestou ve vlaku jsem přemýšlela, čím se budu živit. A musela jsem sebekriticky připustit, že v kanceláři jsem pořádně seděla naposledy před jedenácti lety a po téměř čtvrtstoletí mimo obor nedokážu zaúčtovat ani materiál na skladě. Prostě jsem v tomto směru úplně (s odpuštěním) dutá a dostávala bych se do problematiky minimálně pár měsíců.

Vlivem předchozí tragédie jsem se navíc odstěhovala dost daleko od Prahy. Žiju v kraji plném sociálních problémů, který rozhodně nekopíruje nabídku možností hlavního města. A i když mě na okamžik zahřála naděje, že bych někam mohla dojíždět, České dráhy omezily spoje a Arriva své dálkové autobusy zrušila. Vznikl mi z toho chumel problémů, z něhož se mi těžko hledalo okamžité východisko.

Proč řeším jen úřady?

Spočítala jsem si své finanční rezervy, zhodnotila své zdravotní limity a s vizí brzkého návratu ke své milované práci jsem po týdnu nouzového režimu přerušila živnost do konce dubna s tím, že do té doby se snad opatření zmírní a najdu si brigádu. Pak jsem se přihlásila na úřad práce, protože mi to přišlo jako rychlé řešení. Udělala jsem to hlavně kvůli dubnové záloze na sociální pojištění.

Během krátkého času jsem však narazila na mnohé překážky. Na podporu nedosáhnu, dokud neodevzdám za loňský rok daňové přiznání, a vůbec se celá záležitost komplikovala.

Mezitím vláda vyhlásila pardon na sociální a pak i na zdravotní pojištění. Já už měla březen samozřejmě uhrazený.

Podporu jsem žádnou nedostala a dokonce mi o tom úřad práce poslal vyrozumění. Mimochodem na poštovném jsem jen za doporučené dopisy utratila nejméně 400 Kč, přestože jsem si zřídila datovou schránku.

Zatím tedy poctivě platím. A přitom do konce dubna jsem přišla v důsledku vládních opatření o téměř třicet akcí.

Navíc došlo i k posunu dvojího natáčení rozhlasového cyklu Osudové ženy na neurčito, stejně jako u knihovnické konference, na níž jsem měla vystoupit. Přestala jsem existovat, protože se veřejně prezentuji výhradně svou prací.

Zdraví je důležitější, ale složenky za mě nikdo nezaplatí. Ovšemže jsem na tom ještě relativně dobře, protože na ně zatím mám, což spousta lidí bohužel říct nemůže.

Úskalí knižního trhu

Před nedávnem mě vyděsilo prohlášení nejmenovaného knižního distributora, který vyhrožuje, že přestane nakladatelům platit za prodané (a tedy již zákazníky uhrazené) knihy. Tím může velice snadno zlikvidovat hlavně ty nejmenší nakladatele. A ráda bych dodala, že právě díky nim se ještě zachovává určitá pestrost, neboť jejich velcí konkurenti zakládají svou produkci spíše na známých a nejlépe zahraničních titulech.

Bohužel současnému trhu vládnou firmy, které z větší části jen převážejí knihy z jednoho místa na druhé. Nakonec i na mnohé knihovny je vyvíjen nátlak, aby odebíraly knihy pouze od jednoho distributora, čímž se jeho vliv posiluje. Systému by výrazně pomohlo, kdyby alespoň knihovny nakupovaly nové knihy přímo od nakladatelů. Tím by se jim zajistil alespoň nějaký příjem.

Nemá teď význam hořekovat, proč zrovna distributoři získali takovou moc. Přesto se netěším na stav, až jejich touha po úplné dominanci začne pokládat jednotlivá nakladatelství. Já totiž na zázraky v tomto státě nevěřím. Platí tu už dlouhá léta, že distributor rozhodně nepřijde zkrátka. Nakladatelům vyplácí za knihy zpětně a několikrát jsem si rovněž ověřila, že samotní koncoví prodejci umí s prodanými kusy slušně čarovat.

Čtenáři ale obecně pořád žijí v domnění, že knihy jsou krásné předměty, a tak i knižní zákulisí musí být krásné. Já v něm ale objevila dost špíny a během krátké doby ztratila veškeré iluze. V tomto ohledu stále tápeme v bahně a nejspíš do něj zapadneme ještě hlouběji.

Paradoxně právě v nouzovém režimu spousta lidí tráví čas čtením knih, posloucháním hudby a sledováním filmů. Čili tvůrci jsou opravdu docela užiteční, přestože je někteří spoluobčané posílají coby zapřísáhlá nemakačenka do výroby.

Jaká je moje aktuální situace?

Chtělo by se mi napsat, že hořkosladká. Vycídila jsem celý byt, napsala článek k významnému výročí turnovské knihovny a uspořádala si papíry, na které jsem neměla moc času. Zatímco bych teď jezdila za čtenáři, sedím doma s oteklou a bolavou nohou. Zřejmě se jedná o žilní problém, který půjdu k doktorovi řešit, až opadne vlna pacientů s virovým onemocněním. Zatím totiž na nohu došlápnu.

Napsala jsem také na Ministerstvo financí, jestli na kompenzaci dosáhnou i ti, kteří jsou na úřadě práce bez podpory. Dostalo se mi odpovědi, jež mi nic konkrétního nesdělila. Zřejmě zase vláda tápe, anebo já se neorientuji v tom jejich úředním jazyce.

Intenzivně se rozhlížím po brigádách. Měla jsem v plánu jít pracovat od května na pole, chmelnici nebo do lesa. Tuto činnost považuji za důležitou, protože jíst musíme a lesy nám pomáhají dýchat. Navíc bych teď asi těžko sehnala něco jiného. Potřebuji překlenout období do konce června, protože v létě tradičně realizuji příměstské tábory. A od září doufám v návrat ke své lektorské práci. Ale to je pro mě zatím v nedohlednu.

Když se nad celou situací zamyslím, připadá mi až tragikomické, že v roce významného výročí tolik zkoušené spisovatelky Boženy Němcové prožíváme virovou pandemii, která kosí nejen životy, ale ohrožuje i ekonomickou existenci člověka. Jde o strasti, jež Němcová důvěrně znala.

Autorka je lektorka a OSVČ.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies