Foto Michael Clesle, Flickr, CC BY-NC 2.0 DEED
Že odpočívat můžeme v hrobě, jsme slyšeli asi všichni. Uvědomujeme si ale, do jaké míry jsme si to v dnešní hyperproduktivní době internalizovali? Když zrovna práci nemáme, musíme si ji hledat. Když ji máme, bojíme se, že ji ztratíme, srovnáváme ji s prací lidí kolem nás, přemýšlíme, jak za ni dostat víc peněz, děláme ji při nemoci, někdy po nocích. Čím víc pracujeme, tím větší morální kredit v očích ostatních získáváme, ačkoliv kvůli tomu hůře spíme, špatně jíme a s velkou pravděpodobností dříve zemřeme. Mimo reprodukci, postižení nebo stáří v našem systému prakticky neexistuje přijatelný modus lidského bytí mimo pracovní trh. To je univerzální pravda, která jako jedna z mála platí i napříč socioekonomickými skupinami.
V Česku s fetišizací práce bojujeme obzvlášť. Bodejť by ne, když naše povědomí o kolektivní prosperitě a chodu společnosti formuje ekonomický étos zamrzlý v minulém století.
Pracovat musíme všichni a pořád. Ani ti bohatí, co by pracovat nemuseli, se při absenci produktivní činnosti nevyhnou kritickému oku společnosti, které je zvyklé pozitivně korelovat něčí pracovitost či produktivitu s kvalitou jeho charakteru. Vždyť i osoby s diskutabilním morálním kompasem, ať už Bezos, nebo Babiš, jsou za svůj workoholismus chváleny, a ne litovány. Na jedné straně příjmové distribuce je přepracování existenční nutnost, na té druhé zase lifestyle. Při přemýšlení nad rolí práce v životě člověka si nemůžeme nevzpomenout na Davida Graebera a jeho přelomové texty o hodnotě práce. I ty jsou ale samy o sobě emblémem problematiky práce v dnešním světě, jelikož je při povaze práce na akademické půdě Graeber s nejvyšší pravděpodobností sepsal nejspíše o víkendu nebo po večerech. S nadprůměrným počtem „burnoutů“ patří učitelství k jednomu z nejhorších odvětví co do toxické pracovní kultury, přičemž není náhodou, že se jedná o obor, ve kterém se kloubí podprůměrné pracovní podmínky s vysokým procentem lidí se silnou vnitřní motivací pro povolání. Podobně jako v profesích zdravotnické a sociální péče.
Permanentní oslava
Svátek práce nemáme jen 1. května, nýbrž každý všední den, který trávíme v kanceláři, před počítačem, s lejstry, za barem, v továrně, ve škole nebo na stavbě. Ani přes materiální saturaci a průlomové pokroky ve vývoji umělé inteligence se nedokážeme jako společnost zamyslet nad tím, jestli není načase přestat klást rovnítko mezi hodnotu člověka a jeho ekonomickou přidanou hodnotu, o které už stejně dlouho víme, že neodpovídá přidané hodnotě společenské. A to navzdory hlasům antropologů nebo historiček, kteří přesvědčivě argumentují, že práce „nedělá člověka“ od nepaměti, nýbrž pouze během posledních pár stovek let, a nabádají nás se nad svým vztahem k práci kolektivně zamyslet. Antropolog James Suzman ve své nedávné knize ilustruje, že po drtivou většinu historie lidstva měla práce radikálně jiný význam než ten dnešní. A že na rozdíl od současnosti nefigurovala tak prominentně jako ukazatel sociální hierarchie ani jako forma tvarující naše morální hodnoty.
Supervýkonný národ
V Česku s fetišizací práce bojujeme obzvlášť. Bodejť by ne, když naše povědomí o kolektivní prosperitě a chodu společnosti formuje ekonomický étos zamrzlý v minulém století a donekonečna živený mluvícími hlavami pánů z Hospodářské komory a investičních firem. Díky němu naše zákonodárství stále zarytě ignoruje pokrok, který obor ekonomie za posledních čtyřicet let urazil, a necháváme si za hlasitého výsměchu obchodníků v přímém přenosu snižovat kvalitu života, zatímco nám politici s vážnou tváří opakují, že pokud nám to, co máme, nestačí, musíme máknout ještě víc. Zatím se v jiných zemích experimentuje se zkracováním pracovního týdne nebo se zrychleně vytvářejí mechanismy revize minimálních příjmů…
Víc máknout ale můžeme už sotva. Podle nedávného výzkumu Institutu plánování a rozvoje (IPR), srovnávajícího Prahu s podobnými evropskými městy, odpracuje její obyvatelstvo dokonce něco málo přes čtyřicet hodin týdně, tedy nejvíce ze všech. Na tuhle nelichotivou statistiku bychom mohli být pyšní možná, kdyby se odrážela ve velikosti a kvalitě našeho nákupního koše. Jenže to se samozřejmě neděje. Ani před inflační krizí neměli Pražané a Pražanky navzdory svému upracovanému prvenství kupní sílu srovnatelnou s většinou srovnávaných měst. Natož dnes, po dvou letech neuvěřitelného zdražování, kdy nás nákup v supermarketu vyjde dráž než v Berlíně a nájem dráž než v Bruselu.
Doufám, že jste si včera odpočali. Práci totiž slavíme prací celý náš život.
Autorka je ekonomka se specializací na pracovní trh.