Ze seriálu Fauda. Foto Netflix
Na kulturu člověk v izolaci přece jenom víc času má, a tak jsem od začátku řešil problém, zda hltat novinky, nebo naopak starší věci, které jsem dřív odkládal. Nakonec zvítězila ta druhá varianta. Protože je ale starších věcí, které jsem neviděl, neslyšel, nečetl a chystal se na ně, hromada, rozhodl jsem se je rozřadit do tematických bloků, kterým jsem začal říkat kulturní „dočasná autonomní zóna“. A zalíbilo se mi to natolik, že v podobném způsobu konzumace popkultury budu pokračovat určitě i po karanténě. Moji zónu bychom mohli nazvat Blízký východ.
Palestinský taneční underground a egyptský pop
Album Sindibad El Ward palestinského producenta Al Nathera a rappera Shabjdeeda mám stažené už víc než rok, poslechnul jsem si ho však až teď a jen tak ho ze sluchátek nepustím. Členové nejznámějšího palestinského nezávislého labelu BLTNM na něm ukazují, že taneční underground existuje i v dočasném hlavním městě Palestiny Ramaláhu. V první fázi vás uchvátí přepálené syntetické glitche a nakřáplý rapový beat kombinovaný s naštvaným vokálem, zdůrazňujícím arabský přízvuk. A pokud se začnete zajímat o čem Shabjdeed směsicí arabštiny a angličtiny zpívá, zjistíte, že jde o širokou oblast od mapování pocitu zmaru z izraelského apartheidu přes kritiku zneužívání náboženství k potlačení skutečných pocitů mladé palestinské generace až po zesměšňovaní klišé, podle nějž Arabové žijí v Palestině v permanentním válečném stavu.
Francouzský hudební projekt Acid Arab jsem objevil nedávno mezi vystupujícími na bohužel zrušeném brněnském festivalu Pop Messe. Stálí členové, hudebníci Guido Minisky a Hervé Carvalho, si podle vlastních slov dávají za úkol „prohloubení dialogu mezi severním, jižním a východním břehem Středozemního moře“, a tak si zvou vokalisty a spolupracovníky ze Severní Afriky a Blízkého Východu, od Sýrie a Turecka přes Tunisko až po Niger. Jejich zatím poslední album Jdid je strhující fúze elektronické hudby s arabskými modálními melodiemi, ve zkratce nezávislý elektropop, který usazuje orientální hudbu do současného evropského kontextu.
https://youtu.be/abYqLfAGX8E
A k vaření, u kterého hudbu taky rád, často a nahlas poslouchám, jsem v této dočasné zóně zvolil matadory egyptského popu kapelu Al Massrieen, konkrétně album jejich hitů Modern Music. Skupina působí na egyptské scéně od sedmdesátých let a do tradičních arabských popěvků míchá vlivy diska, funku, soulu i jazzu. Al Massrieen jsou považováni za průkopníky modernizace egyptské i obecně arabské hudby. Jejich albu, které je plné pro Evropana značně bizarního středního proudu, říkám familiárně Na egyptské svatbě.
Our Boys a Fauda
Nedávno jsem viděl seriál Our Boys, který část českých publicistů označovala za zaujatý a protiizraelský (seriál popisuje utrpení rodiny Palestince, kterého upálili izraelští extremisté v reakci na smrt tří Izraelců, zavražděných extremisty z palestinského Hamásu). Proto jsem se teď rozhodl podívat se na Netflixu na izraelský seriálový megahit Fauda. Ten je obviňován z opačného extrému – nadržování izraelským speciálním jednotkám a glorifikování izraelské okupace. V obou případech považuju odsudky za nesmysl. Fauda (hebrejský výraz pro chaos) je skvěle natočený seriál s pohlcujícím tempem a skvělými hereckými výkony. Pochopitelně je vyprávěná z izraelského pohledu a jejími hrdiny jsou členové speciálních protiteroristických jednotek, kteří často překračují nejen legislativu, ale také morální normy. Scenáristé přesto ponechávají prostor pro uvažování nad jejich kroky, a i když je sami neodsuzují, rozhodně jejich kroky neglorifikují.
Poměrně plasticky popisují také Palestince a jejich motivace k odporu proti izraelské armádě a administrativě. Pokud k seriálu divák přistupuje bez předem utvořeného závěru, pravděpodobně se jen utvrdí v tom, že zdejší konflikt nešel nikdy nazírat černobíle a že přerušit sérii odplat obou stran budou muset jen velmi odvážní politici na obou stranách. Za pozornost stojí především první dvě série. Třetí už podle mě vzniknout nemusela, její začátek prakticky postrádá napětí a zobrazuje řadu schematických stereotypů, později místo nových pohledů na daný problém jen přidává na akčnosti. Bavit bude jen hardcore fanoušky dvou předchozích sezón nebo Izraele un block.
Magicko-realistická love story a Boží pařát
Spousta lidí mi říká, že může číst jenom po probuzení, kdy mají čistou hlavu a ještě nezabředli do pracovních povinností. V mém případě je tohle nemožné, protože jsem nedisciplinovaný, a kdybych se začetl, k práci bych se už nikdy nedostal. A tak s knížkami usínám někdy až k ránu. Pro četbu v „dočasné autonomní zóně“ Blízký východ, můžu určitě doporučit drobnou novelu Exit West Mohsina Hamida. Koupil jsem si ji proto, že autor pochází z pákistánského Lahauru, kde jsem v roce 2007 strávil několik týdnů na asi nejzajímavějším výletu svého života. Kniha samotná ale Lahaur nepřipomíná.
Je to love story z nejmenované arabské země, kterou si ale každý, kdo čte noviny, nutně spojí s válečným konfliktem v Sýrii a s ním spojenou uprchlickou krizí. Vyprávěná je magicko-realisticky. Nechci příliš prozrazovat z děje, protože jen nepřipravený čtenář zažije to, co asi autor zamýšlel, ale jde tu mimo jiné také o střet konzervativního pojetí života (představovaného hlavním mužským hrdinou) a progresivního přístupu (který zosobňuje hlavní hrdinka). Není dramatický ani násilný, jde spíš o ukázku toho, že tyto neslučitelné přístupy mohou při vzájemném respektu koexistovat, jakkoli ne tak, jak si na začátku oba protagonisté představovali.
Další knihou, kterou bych zařadil do své zóny Blízký východ, je román Alif Neviditelný americké muslimky Gwendolyn Willow Wilson. Ta píše také komiksy; s její hrdinkou Kamalou Khan, muslimskou teenagerkou z New Jersey, se můžete seznámit v komiksech Ms. Marvel: (Ne)normální a Ms. Marvel 2: Generace proč. Ve svém románovém debutu nás však Gwendolyn Willow Wilson zavádí do nejmenované arabské diktatury, a i když je tu v hlavní roli hacker a počítačová síť, a svádí tak k označení kyberpunk, kniha je opět šmrncnutá něčím, co bychom mohli označit za magický realismus, i když v tomto případě je namístě spíš přesnější termín městská fantasy.
Napínavý boj o osobní svobodu i svobodu celé společnosti svádí hacker Alif se šéfem tajné služby vystupujícím pod pseudonymem Boží pařát a celým románem prostupuje i napínavá love story, učení džinů a odkazy na dílo nejznámějšího britského autora fantasy Neila Gaimana. Kniha se zároveň dotýká vážných náboženských témat a v nejsilnějších momentech se snaží vysvětlit rozdíl mezi islámem a jeho radikálními odnožemi. V knihkupectví ji asi najdete v oddělení young adult, a můžete ji tak koupit třeba svému potomkovi. Pokud do ní ale nakouknete, určitě ji dočtete i vy sami.
Nejistí detektivové
Do třetice patří do mojí „dočasné autonomní zóny“ Blízký východ dvojice detektivních románů izraelského spisovatele Drora Mišániho. Knihy Případ pohřešovaného a Možné násilí spojuje nejen příběh, ale především postava policejního vyšetřovatele Avrahama Avrahama. Ten zaujme tím, že nepřipomíná americké ani britské superdetektivy ve stylu Sherlocka Holmese, ale spíš nejisté, omylné detektivy české, o kterých jsme blíž hovořili třeba v zatím posledním podcastu POP. V románech se řeší obyčejné případy, jaké bychom mohli najít třeba v černé kronice, nikoli sofistikovaní masoví vrazi, kterých jsem osobně díky současným severským detektivkám značně přejeden.
Mišániho styl připomíná spíš romány Maj Sjöwallové a Pera Wahlööa o detektivu Martinu Beckovi: autor dopodrobna popisuje zdlouhavou cestu za pravdou, obsahující spoustu slepých či pro případ irelevatních vedlejších cestiček, jež vypovídají spíš o osobním životě detektiva než o případu samotném. Přesto však jsou oba romány velmi čtivé a patří mezi nemnoho detektivek, u nichž se těším, až si je někdy přečtu podruhé.
Jak už jsem psal, ve vytváření dočasných „autonomních zón“ při konzumaci kultury hodlám pokračovat i nadále. Zjistil jsem totiž, že se mi takhle mnohem líp uvažuje o věcech, které jednotlivé autory i artefakty spojují, a mimo jiné si je taky díky tomu snadněji pamatuju, stačí se nahodit na danou „vlnu“. Namixujete si taky nějakou vlastní kulturní „dočasnou autonomní zónu“?
Autor je pacifista.