Foto Marcel Ruf
„Ukažte mi vaše vězení a já vám řeknu, jaká je vaše společnost,“ řekl Winston Churchill. Věznice je komplex budov sloužící k výkonu trestu odnětí svobody. Trest odnětí svobody je ve všech zemích Evropy definován samostatným zákonem o výkonu trestu a na základě reforem vězeňství v druhé polovině 19. století je přitom kladen důraz na snižování recidivy. I český zákon o výkonu trestu obsahuje předpoklad, že odnětí svobody má působit na odsouzené tak, aby se snižovalo nebezpečí recidivy jejich kriminálního chování a aby po propuštění vedli soběstačný život v souladu se zákonem. Kromě toho mají věznice chránit společnost před pachateli trestných činů. Jako jeden z vězeňských paradoxů je přitom znám fenomén, že člověk, který je na svobodě nebezpečný, může být ve věznici „ideálním bezproblémovým vězněm“.
Vězeňství ode zdi ke zdi
Po staletí trestní politika podléhá jednou represivnějším teoriím, pak opět humánnějším přístupům. Střídání těchto dvou extrémů a architektonické dědictví vězeňských staveb vedlo k tomu, že v současné době máme v Evropě velmi různorodé věznice, a přitom od sebe vzdálené jen pár desítek kilometrů.
Existují i vězni, kteří si propuštění vyloženě nepřejí, protože nemají na svobodě zajištěné podmínky, které by jim umožnily život v souladu se zákonem, a často nemají ani práci a ubytování.
Bezpečnostní koncepty věznice jsou v zemích EU převážně děleny do tří do sebe zapadajících kategorií: stavebně technické (stavba samotná, perimetr, technické vybavení, IT a kamerové systémy), administrativní (zákony, vnitřní řády, počty zaměstnanců) a sociální (pravidla a kultura chování a komunikace zaměstnanců i vězňů). Úspěšnost vězeňství se obecně prokazuje nízkou recidivou, ale ani zde, stejně jako při výpočtu zemřelých v době pandemie, neexistuje v Evropě jednotná metodika. Jsou věznice, které vedou samostatnou agendu, sledují recidivu propuštěných vězňů a analyzují, zda a v čem pochybily, a jsou věznice, které tuto problematiku zcela přenechávají nadřízeným orgánům či vědě. Tyto věznice mají často jen negativní zpětnou vazbu. Evidují pouze to, když se jim vězeň vrátí. Naopak věznice, které vnímají svou práci jako hlavní podíl na úspěšnosti propuštěného vězně, poznáte podle toho, že jsou v nich nástěnky s pohledy propuštěných, často s poděkováním a informacemi o úspěchu na svobodě.
Věznice v karanténě
Koronavirová krize a následná karanténa ve svobodné společnosti vedly státy dvojím směrem: na straně jedné ignorace problému a následně velký počet nakažených, na straně druhé rychlá opatření ve formě roušek, dezinfekce a karantény. První týden jsem si říkala, že když se odnětím svobody profesně zabývám dvacet let, karanténa mě nepřekvapí – že bude čas na čtení, vaření, úklid a lelkování. Třetí týden jsem si říkala, že jakožto OSVČ jsem na nejistou budoucnost připravena. Jako většina mých kamarádů jsem karanténu považovala za jakési čisté bílé plátno, na které si můžeme malovat ideální život po konci epidemie. Také odsouzení přistupují k výkonu trestu odnětí svobody s více či méně realistickou představou. Zříct se mylných kroků a přesvědčení z minulosti, zbavit se falešných přátel a špatných návyků vyžaduje odvahu, sílu, disciplínu a i štěstí.
My na svobodě jsme na koronu reagovali z hlediska bezpečnosti tím, že jsme zůstali doma, a komunikovali přes sociální sítě, Skype a Zoom. Přijali jsme nařízení vlády, podali si žádosti a omezili kontakty (často i ty, které nám stejně nevyhovují). A věznice? V Itálii bylo k 16. březnu 2020 nahlášeno 27 vzpour se šesti mrtvými na základě přeplněnosti věznic a zákazu návštěv. Ve Francii přeplněnost věznic dosáhla již v únoru takové míry, že zaměstnanci stávkovali. Na celách pro jednoho byly umístěny tři osoby, a když se na celu nevešla postel, dostal vězeň jen matraci. Ty pak při vzpourách hořely na střechách několika věznic. K 16. březnu byl ve Francii hlášen první vězeň zemřelý na covid 19. V Německu odbory žádaly transparentnost komunikace, zveřejnění pandemických plánů a možností lékařské péče ve vězeňských nemocnicích, posílení vybavenosti IT, ponechání platů odsouzeným, kteří nemohou na základě nových opatření pracovat, a dostatečný počet rychlotestů.
Korona jako příležitost
Stejně jako ve všech dalších institucích se i ve věznicích ukázalo, že jsou závislé na schopnostech vedoucích pracovníků a přístupu nadřízených orgánů. Zatímco v jedné věznici čekají na příručku, která jim byla slíbena ministerstvem již v roce 2015, v jiné věznici (a jiné zemi) vymýšlejí, jak na novou situaci adaptovat vězeňský režim co nejbezpečněji a zároveň co nejpříjemněji pro všechny dotčené osoby (vězně, zaměstnance i jejich rodiny). Obzvlášť kreativní přístup měla věznice Lenzburg ve Švýcarsku, vybudovaná v roce 1864 a přestavěná a rozšířená v roce 2011. Ukázalo se, že analýza situace, jasné pojmenování jednotlivých možností a konečně názorná a transparentní komunikace mezi všemi dotčenými osobami je ideální cesta k zvládnutí tak zátěžové situace, jakou je pandemie.
Omezení provozu věznice Lenzburg se dotklo všech oblastí. Krátkodobě musela být uzavřena potravinářská část externího obchodu nabízejícího sortiment kvalitních rukodělných výrobků jak z věznice, tak z podniků bývalých vězňů. Uvnitř věznice došlo dočasně k omezení výrobní činnosti v patnácti provozech (tiskárna, knihvazačství, lakýrna atd.), zatímco kuchyň, prádelna, část truhlárny a zahradnictví pracovaly v redukovaném provozu. Oříškem bylo vymyslet, jak se mají vězni pohybovat po věznici, aby dodržovali dvoumetrový odstup. Kreativně naplánovaný systém jednosměrek pak například umožnil vězňům dále nakupovat v interním obchodě.
Na rozdíl od jiných věznic, které zjistily, že je jednodušší vězně nechat zavřené na cele, věznice Lenzburg vyrobila názorné piktogramy, které dokumentují snahu adaptovat provoz na aktuální situaci. Ředitel věznice Marcel Ruf zdůrazňuje, že zaměstnanci musí pracovat na místě, to znamená v blízkosti vězňů. Dále se ve věznici osvědčila digitalizace úseku zdravotní péče. Věznice navíc všechna opatření dokumentuje fotograficky i na videu a po vyhodnocení opatření zváží, zda po pandemii nezachovat některá opatření, která by mohla prospívat chodu věznice i nadále.
Kreativní ředitelé
Při pohledu na věznice v sousedních zemích se ukazuje, že jedna část se domáhá jasných a detailních pokynů shora, kdežto druhá si vede dobře sama. Takové věznice jsou například vybavené ochrannými pomůckami z doby eboly, již před lety zavedly možnost telefonování vězňů přes Skype nebo dokonce mají telefony na celách. Odsouzený tak může volat člověku, který k tomu dal písemný souhlas a zavázal se, že nebude zprostředkovávat kontakt s třetími osobami. Návštěvní místnosti pro jednu osobu, které byly vybudovány pro styk s právníky či policií, jsou nyní využívány pro komunikaci přes Skype s rodinnými příslušníky.
Protože vězni žijí v zásadě v karanténě, ohrožení vychází především od zaměstnanců. Vytváří se proto pevný systém směn a někde je nedostatek zaměstnanců. V Německu ředitelé věznic situaci řeší tím, že povolávají zpět bývalé zaměstnance, kteří jsou již v důchodu. Ve Švýcarsku existuje platforma Züri hilft – jetzt braucht es uns alle (Curych pomáhá – teď je zapotřebí nás všech), skrze niž zaměstnanci kantonální správy nabízejí svou pomoc. Pokud se zaměstnanec necítí zdravý, může nastoupit do čtrnáctidenní karantény, přičemž bere plný plat. Zvětšuje se tím jak pracovní spokojenost, tak i solidarita s vedením věznice. Pracovat v současné době ve věznici je náročné, zejména pokud jsou vězni po více osobách na cele, nemohou chodit do práce, nemají volnočasové aktivity a mají omezené vycházky. Ale i zde jsou možnosti, jak situaci zlepšit. Klíčovým faktorem je redukce vězňů, a to hlavně kvůli dodržení hygienických doporučení. Věznice nesou odpovědnost za podmínky, které vězňům poskytují, a snadno by se mohly dostat do nepříjemné situace, kdyby je někdo žaloval.
Redukce vězňů spočívá v odložení nástupu trestu, přerušení výkonu trestu i propuštění mladistvých. Existují ale i vězni, kteří si propuštění vyloženě nepřejí, protože nemají na svobodě zajištěné podmínky, které by jim umožnily život v souladu se zákonem, a často nemají ani práci a ubytování.
Uvolněné prostorové kapacity mohou být nyní využívány k práci na oddělení či na cele. Ubytování po jednom je nejen dlouhodobým cílem a v mnoha zemích už i standardem, ale v současné době je ideální i z hlediska hygieny. Moderní věznice mají na celách stavebně oddělená WC i sprchy a vězni jedí na odděleních – tím je eliminována možnost nákazy ve společných sprchách či jídelnách. Dalším opatřením je omezení velkokapacitních transportů odsouzených, takzvané eskorty.
Nuda v karanténě
Ve věznici Zeithein v Německu se ptali zaměstnanci vězňů, jak překonat nudu v karanténě. Doporučení vězňů byla: ruční práce a pěstování rostlin (věznice povolila pěstování bylinek a rajčat na parapetu). Dále vězni doporučují přípravu na budoucnost – konkrétně trénink zvládání zátěžových životních situací. Šok po propuštění bude možná srovnatelný se šokem po ukončení karantény. Je to zatěžkávací zkouška dovedností a možností zpět na svobodě.
Všechna zde uvedená opatření a informace jsou z veřejných médií, z webových stránek ministerstev. Oslovila jsem několik ředitelů a zaměstnanců věznic v Německu, Švýcarsku a Rakousku a zeptala se jich, která opatření si chtějí ponechat do budoucnosti. Osvědčila se jim transparentnost komunikace, home office, dovoz potravin přes dovážkové firmy, Skype a telefony na celách. Jedna věznice zavedla již před deseti lety interní TV vysílání, přes které je možné promlouvat ke všem vězňům najednou.
Ředitelům věznic, kteří se snaží prostředí humanizovat nejen pro vězně, ale i pro své zaměstnance, patří obdiv, protože jedině tak může být vězeňství „úspěšné“, tedy jedině tak se může snižovat recidiva. A snížená recidiva znamená i snížení počtu obětí trestných činů, což znamená zvýšenou bezpečnost nás všech.
Autorka je architektka a kriminoložka, odbornice na vězeňskou architekturu.