Promrhaný čas na zvládnutí pandemie se projevil. Na návrat k normálu zapomeňme

Česko ztratilo šanci, že druhu vlnou koronavirové pandemie projde s minimálními ztrátami. Strategii a přísná opatření potřebujeme o to více.

V Česku doteď neexistuje jasně definovaný cíl zvládnutí pandemie covid-19, a tím pádem ani konkrétní a konzistentní strategie. Čas, který jsme získali v jarních měsících, byl naprosto promarněn. V té době měla být formulována jasná národní pandemická strategie, jejíž absence stojí za masivní druhou vlnou, která nás čeká. To ale neznamená, že je na její stanovení pozdě: jenom s robustním, detailním, epidemiologicky rozumným a empaticky tvořeným i komunikovaným plánem máme šanci zachránit tisíce životů a předejít celospolečenské katastrofě.

Nemocných budou desetitisíce

Během jarních měsíců se Česko pyšnilo nízkým počtem nakažených koronavirem i lidí, kteří na něj zemřeli. Je pravděpodobné, že rychlé zavedení nekompromisní celostátní karantény sehrálo v přibrzdění epidemie svou roli. Důležité ale bylo i to, že do Česka přišel covid oproti západní Evropě později a ne tak masově. Do konce března se pak uzavřela celá Evropa, a do Česka se tak neměli odkud dostat další případy covidu. Někomu, kdo nemyslí ani půlrok do budoucna a nevidí za vlastní obzor, se tou dobou mohlo zdát, že je po epidemii – a v červnu už v Česku po razantních plošných opatřeních nebylo ani památky.

Omezení, která ministr zdravotnictví Prymula konečně zavádí, jsou sice mnohonásobně lepší než ta dosavadní, ale není důvod se domnívat, že za čtrnáct dní bude výrazně lépe nebo že snad bude epidemie zažehnána.

Současné katastrofické šíření covidu v Česku je výsledkem absence jakýchkoli opatření během letních měsíců. Již v polovině srpna byl vidět jasný, nicméně ničím nebržděný vzestup případů covidu a začal komunitní přenos. Dokonce i po většinu září, kdy už nárůst infekcí byl masivní a hygienické stanice nestíhaly trasovat nakažené, byly reakce v podobě nezbytných opatření minimální. Výsledky začínáme vidět teď: nových infekcí na počet obyvatel máme za poslední dva týdny z celé Evropy suverénně nejvíc a počtem úmrtí se ke špičce řítíme taky. Bohužel bude hůř. Ze závratného podílu pozitivních testů – v průměru 18 procent za poslední týden – je jasné, že velkou část onemocnění ani „nevidíme“, a reálné počty nakažených jsou tedy o dost vyšší, než ukazují oficiální čísla. Zároveň nám kvůli inkubační době čísla dnešních pozitivních testů reálně ukazují situaci před čtrnácti dny. Nakažených tedy v příštích týdnech přibydou desetitisíce. S tím se pojí smutná realita, že virus oproti létu proniká a bude pronikat ke starší a zranitelnější populaci. Rychlý nárůst úmrtí vidíme již dnes a další vzestup počtu hospitalizací a lidí umírajících na covid se ještě projeví. I kdyby se náhodou dostatečná opatření zavedla hned teď, než se situace vylepší, bude hůř.

Malá řešení nestačí

K tomu všemu by nedošlo, pokud by vláda a celá země neusnuly na vavřínech relativního zvládnutí prvních případů koronaviru, a místo toho přemýšlely pragmaticky do budoucna. Oslavy „konce koronakrize“ a léto v podobě naprosto neregulované party – přestože ve světě stále ještě řádila pandemie a v Česku doutnaly stovky případů nákazy – se nedají vysvětlit jinak než naprostou nezodpovědností a úplnou absencí racionální perspektivy. Chlácholení se asymptomatickými infekcemi a ještě v září běžná prohlášení, že „kolaps zdravotní péče nehrozí“, neměla jakýkoli reálný základ v epidemiologické situaci ani ve zkušenosti z jiných zemí.

Při pandemii jsou potřeba přinejmenším dvě věci: předvídání a strategie. Ač je SARS-CoV-2 nový patogen, zkoumá se takovým tempem jako žádný jiný před ním. V lednu a únoru panovala spousta nejistot okolo přenosu, smrtnosti i dopadu na různé demografické skupiny a poznatky o léčbě a klinickém zvládání nemoci získávali zdravotníci a výzkumníci za běhu. Z epidemiologického hlediska je ale daný virus rozumně předvídatelný, zejména s poznatky, které jsme nabyli během jarních a letních měsíců. Víme s celkem slušnou jistotou, co funguje, a co ne, za jakých okolností se covid bude dál šířit, i jaké to bude mít následky. Přes veškeré tyto vědomosti však byla všechna opatření v Česku reaktivní, a ne proaktivní. Krizovou a pandemickou připravenost ovšem nelze stavět na chaotických opatřeních až po tom, co čísla infekcí „vybuchnou“. Některým státům se podařilo udržet počet infekcí pod velice nízkou hranicí, jiné začaly při náznacích vzrůstu případů zavádět protiepidemická opatření, aby zabránily ještě většímu nárůstu. Ani v Česku nebylo nutné nechat epidemii dospět k současnému katastrofickému scénáři. Bývalo by ale bylo potřeba zvolit konstruktivní, holistický přístup ke zvládání epidemie od začátku. A do tohoto stádia Česko ani po sedmi měsících od vyhlášení pandemie nedospělo. Po prvotních plošných opatřeních ve formě roušek a lockdownu se veškerá zodpovědnost za zvládnutí epidemie přesunula na krajské hygienické stanice a trasování. I když systém národní epidemiologické bdělosti hraje při zvládání pandemie významnou roli všude na světě, ten český nebyl a stále není na skutečnou epidemii koronaviru připraven. Ani během „klidných“ jarních a letních měsíců nedošlo k dostatečnému navýšení kapacity trasování a testování. Nyní se podle dat Chytré karantény nestíhá provádět epidemické šetření u tisíců pozitivních případů, o tisících nakažených, kteří nejsou testy odhaleni, ani nemluvě.

Stejně tak nestačí malá „řešení“ dílčích problémů – eRouškou počínaje a diskuzí o zpěvu ve třídách konče. Mohou tvořit důležité části celku, potíž je ale v tom, že epidemická situace v Česku a vládní reakce se většinou odehrává právě na úrovni dohadování se o opatřeních bez jakékoli koheze. To pak vede k opatřením, která jsou naprosto nedostačující. Zkrácení otevírací doby hospod o dvě hodiny v současné epidemiologické situaci v Česku je jako vyrazit proti požárům v Amazonském pralese s hasicím přístrojem.

Co dělat?

Klíčová je ve všech zemích, které epidemii covidu zvládají podle možností dobře (například Nový Zéland, Jižní Korea, Německo) celostní a dlouhodobá strategie, k jejímuž naplňování přispívají vládní orgány a která je konzistentně a empaticky komunikována občanům. Ač různé země čelí různému šíření nemoci a přistupují k jejímu potlačení různými způsoby, funkční krizová strategie vždy definuje cíl nebo stav, ke kterému chce země směřovat, popisuje postup a nařízení pro všechny základní složky společnosti a služeb a má v sobě zabudované mechanismy reakcí podle vyvíjející se situace. Nejde tedy o dvoutýdenní restrikce s příslibem následného „rozvolňování“. A rozhodně nejde o tahanice mezi představiteli státní moci. Jedná se o dlouhodobý proces, během něhož stát na základě spolehlivých dat a jejich odborné interpretace komunikuje potřebná protiepidemická nařízení lidem, a to konzistentně a srozumitelně. Potřebné jsou například skutečně detailní instrukce pro majitele restauračních zařízení, školy, obchody, sportovní kluby, kadeřnictví, veřejnou dopravu atd. Stejně důležitá je ale konzistentní komunikace epidemické situace jako takové: co se děje, proč musíme dělat to, co děláme, jaké jsou potenciální vyhlídky a jakým způsobem dosáhneme co nejlepšího výsledku. Bez takového přístupu si nemůže vláda získat důvěru, a ani si ji nezaslouží.

Ucelený přístup sice měl vzniknout na jaře, ale lepší pozdě než vůbec. Současný stav ukazuje, že vyhodit na nějakou dobu všechna opatření z okna vede k nekontrolovanému šíření covidu. Omezení, která ministr zdravotnictví Prymula konečně zavádí, jsou sice mnohonásobně lepší než ta dosavadní, ale není důvod se domnívat, že za čtrnáct dní bude výrazně lépe nebo že snad bude epidemie zažehnána. Jaká strategie v takové chvíli zafunguje? Těžko říct. Mohla by jí ale být „cesta k nule“ neboli #ZeroCovid. Největší šanci na celkem snesitelný život bez závažného narušení výuky, zdravotní péče, základní socializace a koneckonců i té vzývané ekonomiky máme ve chvíli, kdy nemáme žádné nebo skoro žádné nové případy covidu. V takové chvíli můžeme – v rouškách, s umytýma rukama a v rozumné vzájemné vzdálenosti – dělat většinu z věcí, které dělat chceme a potřebujeme. Je to běh na dlouhou trať a nelze si během něj dát pár měsíců pauzu, jako by se nechumelilo, ale čím víc zemí začne sledovat strategii eliminace covidu, tím větší máme kolektivní šanci pandemii zvládnout.

V dohledné době neexistuje nic jako „návrat k normálu“. Zapomeňte na rok 2019. Dokud nebudeme mít funkční vakcínu a dostatek dávek pro vytvoření kolektivní imunity, stav „normálního“ života nenastane. To je sice smutná realita, ale nemusí být až tak černá. Musíme ale konečně mít jasnou strategii – jasná opatření, jasná očekávání a o něco jasnější výsledek.

Autorka vystudovala historii vědy a medicíny na Yale University a epidemiologii na Yale School of Public Health.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies