Projekt Život během pandemie přinesl další zjištění. Tentokrát se týkají testování. Čtrnáct procent dotázaných lidí v průzkumu uvedlo, že bylo v posledním měsíci v blízkém kontaktu s nakaženým nebo mělo typické příznaky nemoci covid-19, mezi které patří například ztráta čichu a chuti. Ale jen třetina z nich se nechala otestovat. Důvodem je vysoká cena testů, nesnadná dostupnost testovacích míst, která jsou soustředěna hlavně ve větších městech, a co je možná nejvíc alarmující, někdy chybí i snaha praktických lékařů pacienty s příznaky na testy posílat a vypsat jim žádanku.
Pokud se lidé odmítají nechat testovat, přestávají být hodnověrná čísla nově pozitivních, na kterých vláda staví efektivitu svého protiepidemického systému PES.
Sociolog Daniel Prokop, který výzkum vedl, napsal na svém Twitteru: „Mluvím o tom pořád dokola, ale podle mě prostě potřebujeme motivace k testování a trasování. Vyšší proplácení mzdy v karanténě a stoprocentní refundace zaměstnavatelům v programu Antivirus A či podobném schématu. Plus omezit demotivaci dalekými dojezdy.“ Motivačních strategií existuje celá řada – lidé mohou třeba dostávat zaplaceno za každý den karantény, v Singapuru například vláda vyplácí za pozitivní test lidem v karanténě asi 650 dolarů.
Pokud se lidé odmítají nechat testovat, přestávají být hodnověrná čísla nově pozitivních, na kterých vláda staví efektivitu svého protiepidemického systému PES. Motivovat lidi k testování je tedy v jejím zájmu – minimálně zavedením testů zdarma a jejich větším rozšířením.
V době kolem 24. listopadu přibližně 14 procent respondentů spadalo do rizikové skupiny lidí, kteří byli v posledním měsíci v přímém kontaktu s nakaženým nebo u sebe cítili příznaky nemoci. Tato skupina se rozrůstala už v září a říjnu, ale v druhé polovině listopadu se její zvětšování zastavilo. Zároveň ale lze odhadovat, že testování absolvovala během listopadu jen čtvrtina či třetina rizikových lidí.
V dlouhodobém průměru je vyšší zastoupení takto rizikových osob s příznaky nebo osob, které se setkaly s nakaženým, mezi lidmi, kteří pracovali v režimu home office, než mezi těmi, kteří docházeli na pracoviště. To naznačuje, že home office je využíván jako způsob, jak pokračovat v práci, pokud se objeví podezření na nákazu či byla přímo nařízena karanténa. Zároveň je mezi lidmi plně pracujícími z domova dlouhodobě nejvyšší míra protestovanosti ve srovnání s lidmi, kteří docházejí na pracoviště. Nutnost chodit do práce tak možná částečně odrazuje od testování či v něm lidem brání.