Foto Mieczysław Dołęga / Státní archiv ve Vratislavi
Když na jaře minulého roku propukla pandemie koronaviru, nejeden polský pamětník si při zavedení přísných protiepidemických opatření vzpomněl na epidemii pravých neštovic ve Vratislavi v létě roku 1963. Až do příchodu koronaviru se jednalo o největší evropskou epidemii druhé poloviny dvacátého století. Podobně jako čínský Wu-chan byla Vratislav během šíření nákazy naprosto izolována od zbytku země. Tato historická zkušenost neunikla ani polským médiím, která průběh epidemie a rychlý zásah polského socialistického státu často porovnávají se současným ne vždy zvládnutým bojem s nemocí covid-19.
Pokud se osoba, která unikala očkování, nakazila, a ohrozila tak veřejné zdraví, hrozilo jí stíhání podle trestního práva a až patnáct let vězení.
Jak ale uvádí historička z Vratislavské univerzity Małgorzata Skotnicka-Palka, „polská lidová republika a současné Polsko jsou dva velmi různé systémy, které nelze srovnávat. Když propukla epidemie neštovic, v zemi už byly k dispozici vakcíny a zbytek byl dokoupen od sousedů. Vakcínu na covid-19 bylo potřeba teprve vypracovat a je po ní globální poptávka“.
Virus z Dillí
Pravé neštovice (lat. variola vera) jsou vysoce nakažlivou a smrtelnou chorobou, která jen ve dvacátém století stála život stovky milionů lidí. Na počátku osmdesátých let minulého století se díky rozsáhlému vakcinačnímu programu Světové zdravotnické organizace podařilo tuto nemoc zcela vymýtit. Dnes je tento virus přechováván pouze ve dvou laboratořích pro vědecké účely.
Vakcína proti pravým neštovicím přitom existovala už od konce 18. století. V Polsku bylo zavedeno povinné očkování již v roce 1919¨, a tak se nemoc podařilo vymýtit už v roce 1937. V pozdějších letech se ohniska nákazy vyskytovala pouze v lokalitách, do nichž byl virus přivezen ze zahraničí. Nejinak tomu bylo i v roce 1963 ve Vratislavi. Do Polska virus přivezl muž, který se v květnu roku 1963 vrátil ze služebního pobytu v indickém Dillí. Po návratu domů se necítil dobře, byl hospitalizován, lékaři se ale domnívali, že se jedná o malárii. Mezitím nakazil ošetřující sestru. Ta ale měla štěstí: nemoc se u ní projevila v mírné podobě a byla mylně diagnostikována jako plané neštovice. Takové štěstí už ale neměla její dcera, syn ani lékař, který ji ošetřoval. Všichni viru podlehli. Teprve v polovině července lékařům došlo, že se jedná o pravé neštovice. Tehdy se totiž objevila charakteristická vyrážka u chlapce, který krátce před tím prodělal plané neštovice. To je přitom nemoc, kterou zpravidla člověk onemocní jen jednou za život.
Mezi návratem „pacienta nula“ a potvrzením výskytu pravých neštovic tedy uplynul měsíc a půl, kdy se virus nekontrolovaně šířil. V polovině července proto hlavní hygienik města Vratislav okamžitě uvalil karanténu na několik institucí, ve kterých se vyskytovaly osoby, které měly kontakt s prvními pacienty.
Očkování 24 hodin denně
Následná reakce byla rychlá. Sešla se epidemická rada, která okamžitě vytvořila deset týmů pro boj s epidemií. Každý měl na starosti jinou oblast: karanténní opatření, dezinfekci, očkování, finanční záležitosti… Již 17. července bylo rozhodnuto o očkování obyvatel Vratislavi a přilehlých oblastí. Zároveň byla zavedena protiepidemická opatření, jako zákaz podávání rukou či omotání klik na veřejných budovách kousky látky namočené v silném dezinfekčním prostředku.
Oproti boji s dnešním koronavirem mělo Polsko značnou výhodu v tom, že vakcína proti neštovicím už existovala, a dokonce byla skladem. Zásoby v Polsku sice nestačily na očkování celé populace Vratislavi a okolí, socialistický stát ale okamžitě začal produkovat nové dávky. Okolo milionu dávek bylo přivezeno také ze Sovětského svazu a Maďarska. Masová očkovací akce trvala dva měsíce. Ačkoli nejprve očkování povinné nebylo, od 1. srpna se k vakcinaci museli dostavit všichni obyvatelé Vratislavi a okolí. Očkovalo se nejen v ordinacích lékařů, ale také na pracovištích a na veřejných očkovacích místech. Jedno takové bylo zřízeno i na vratislavském hlavním nádraží, kde byli lékař a sestra přítomni 24 hodin denně. Přitom v porovnání s dneškem byly ochranné pomůcky opravdu primitivní – lékaři měli rukavice, brýle a látkové roušky, to bylo vše.
Oficiálně byla epidemie vyhlášena za ukončenou 19. září 1963. Za tu dobu stihli Poláci naočkovat 8,5 milionu lidí. Pravými neštovicemi se nakazilo 99 lidí, sedm jich zemřelo.
Proti lékařům s vidlemi
Pochopitelně i tehdy byli lidé, kteří se očkovat odmítali. V autoritářském státě bylo ale značně těžší na svém rozhodnutí nedostavit se k očkování trvat. I tak jsou ale dochovaná svědectví, že do některých vesnic nechtěli obyvatelé ozbrojení vidlemi pustit sanitku s lékaři. Za odmítání povinného očkování hrozily významné peněžité pokuty. Pokud se osoba, která unikala očkování, nakazila, a ohrozila tak veřejné zdraví, hrozilo jí stíhání podle trestního práva a až patnáct let vězení. Na rozdíl od dnešní situace byly tyto tresty skutečně vymáhány a jména lidí, kterým byla vyměřena pokuta, byla zveřejňována v místním tisku. Karanténa probíhala povinně v „izolatóriích“, tedy v budovách, které pro tento účel místní samospráva vyčlenila a jež byly přísně střeženy. I tak se ale řada obyvatel snažila povinné izolaci uniknout. Snažili se utéct přes plot anebo se bouřili proti nevyhovující stravě, dokonce ozbrojeni noži.
Pro vstup do města i pro cesty ven pak bylo potřebné potvrzení o očkování, stejně jako pro vstup do veřejné dopravy. Jelikož se jednalo o opatření značně omezující volný pohyb, velmi rychle se vyvinul černý trh s těmito doklady. Traduje se, že je prodávaly například zaměstnankyně veřejných toalet. Navzdory tomu se ale podařilo nad epidemií zvítězit velmi rychle. Světová zdravotnická organizace přitom předpovídala, že epidemie potrvá dva roky a podlehne jí dva tisíce osob. Tento černý scénář se ale díky pohotové reakci polských lékařů a hygieniků i vlivem tvrdých postihů nenaplnil.
Autorka je redaktorka Alarmu.