Foto Jerzy, Flickr, CC BY-NC 2.0 DEED
Současná polská vláda by ráda rozvedla svazek „trůnu a oltáře“, který je v Polsku dlouhodobě velmi pevný. O záměru mluvil lídr Občanské platformy Donald Tusk už před parlamentními volbami a stejně tak Levice. Myšlenku podpořil i šéf lidovců Władysław Kosiniak-Kamysz, podle kterého poškozuje dosavadní spojení především samotnou církev.
Zásadní pro zpřetrhání spojení státu a církve má být zrušení církevního fondu, z něhož se nyní financuje hlavně sociální a zdravotní pojištění duchovních a také se z něj vyplácí část důchodů. Naopak příjmy duchovních pocházejí už dnes částečně z peněz vybraných během mší či za křtiny, svatby a pohřby. Přivydělat si mohou i jako učitelé náboženství nebo v dalších profesích. V tom případě je vyplácí zaměstnavatel.
Katolická církev je s Polskem neochvějně spjata už od časů druhé polské republiky.
Církevní fond vznikl v roce 1950 jako náhrada za majetky zabavené církvi. Teď vláda chce, aby položky, které se z něj platí, pokryli věřící. A ve hře jsou dvě cesty: buď by lidé mohli věnovat vybrané církvi část svých daní, anebo by církve mohly získávat peníze pouze z darů. Jak to nakonec dopadne, zatím není jasné.
O podobnou reformu financování církví a náboženských organizací se Tuskova vláda pokoušela už v roce 2012. Neuspěla, protože ty malé by ani na daních, ani na darech nikdy nevybraly dost peněz k přežití, a tím pádem by stejně nejspíš musely mít svou kapitolu ve státním rozpočtu. Naopak katolická církev, kvůli které řada lidí po rozluce církve a státu volá, proti návrhu vlády nic moc nenamítala a nebrání se mu ani v současné době.
Fond jako hlavní problém?
Otázka tedy je, zda může zrušení církevního fondu vůbec něco změnit. Tradice katolicismu je totiž v zemi velmi silná a státem prorůstá skrz na skrz. Katolická církev je s Polskem neochvějně spjata už od časů druhé polské republiky. A to přesto, že bezprostředně po první světové válce církevní hodnostáři za vznik nového státu vůbec neplédovali. Měli totiž představu, že katolické vyznání získá výsadní postavení. Sekulární stát, v nějž se Polsko v roce 1918 proměnilo, jim po chuti nebyl.
Katolické církvi přiřkl národotvornou funkci národnědemokratický politik a polský nacionalista Roman Dmowski. Americký historik Brian Porter-Szücs uvádí, že si byl jejího vlivu na společnost vědom, a proto se rozhodl udělat si z ní spojence. Změnu názoru lze u Dmowského zaznamenat někdy v polovině 20. let minulého století. Tehdy o katolicismu prohlásil, že je to jediná opravdová víra, a začal pragmaticky propagovat obraz Poláka jako katolíka, přestože byl sám původně nevěřící a spíše antiklerikál. Výsadu jediného národního náboženství katolickému vyznání sice zákonem nezajistil, ale dal mu místo v rámci nacionální ideologie, kterou sám stvořil a propagoval a jež je v Polsku dodnes živá.
Silnou pozicí katolické církve neotřásli ani komunisté. Stala se z ní opozice s morálním kreditem, jíž nikdy nedokázali eliminovat. K církvi se přidávali i lidé, kteří nijak zvlášť nábožensky založení nebyli. Spojovala je s ní často jen společná nechuť ke komunismu. Po jeho konci společný nepřítel zmizel, ale církev se rychle vyhoupla na místo jediného světonázorového arbitra. Postupem let se proměnila v moloch brojící proti ženám, uprchlíkům a LGBTQ+ lidem. Ztratila post ochránkyně slabých a stala se synonymem pro utlačovatele těch, kteří mají jiný názor než ona.
Nechuť ke katolické církvi jako k instituci, která se paktuje s politiky, se sice nejviditelněji projevila v posledních letech za vlády Práva a spravedlnosti, nicméně by se dalo říct, že jde o produkt ve společnosti dlouhodobě přítomných narativů, jež s sebou nese právě všudypřítomný polský katolicismus. Kdybychom toto tvrzení vztáhli k asi nejpalčivějšímu sporu veřejnosti s katolickou církví, tedy potratové politice a vztahu k ženám, pak bychom kořeny tohoto přístupu našli už v názorech Jana Pavla II. nebo oblíbeného polského primase Stefana Wyszyńského, který chtěl svého času ženy dokonce zbavit volebního práva. V jeho představách z nich měly být především poslušné manželky a matky. Podobně se k věci stavěl i zmiňovaný Dmowski.
Dvojí metr
Ke komičtějším momentům poukazujícím na spojenectví katolické církve a státu v posledních letech patří například korunovace Ježíše Krista králem Polska, jež se v roce 2016 konala v Krakově a zúčastnil se jí i prezident Andrzej Duda. Přivřít oči by šlo i nad křížem visícím v Sejmu nebo patetickým zvoláním některých poslanců, kteří ke svému slibu přidávají dovětek „K tomu mi dopomáhej Bůh“.
K smíchu už ale není skutečnost, že je to katolická církev, která zcela ovládá výuku náboženství ve školách. A ačkoliv by žáci a studenti měli mít nárok zvolit si mezi náboženstvím a etikou, v praxi se tak neděje, protože vyučujících je zoufalý nedostatek. Hypoteticky sice školáci nemusí do náboženství chodit vůbec, to ale může být zvlášť pro děti z vesnic nebo malých měst otázkou přežití v kolektivu – tak moc jsou katolicismus a slepá poslušnost vůči kněžím součástí polské společnosti. Přítomnost církve ve školách ale má i jiné následky. Její vliv je patrný například v lobbingu proti zavedení sexuální výchovy na školách, přitom je to právě ona, která dlouhodobě neřeší případy sexuálního zneužívání kněžími.
Jako nástroj represe by šlo vnímat i zákon týkající se urážky náboženského cítění. Polsko je totiž jedinou zemí v Evropě, kde se za tento nedefinovatelný přečin lze dostat do vězení. A i když v něm žalovaný zpravidla neskončí, soudní tahanice mu minimálně znepříjemní život. V zemi dokonce loni vznikla linka pomoci obětem takovýchto sporů.
Vliv katolické církve byl dobře patrný i během pandemie covidu. Pro věřící platila u srocování jiná pravidla než pro ty, co se chtěli také sejít, jen se při tom neplánovali modlit. Zvlášť v průběhu protestů proti zpřísnění potratového kompromisu tak bylo možné vidět až nenávistné projevy modlících se lidí, kteří slovně útočili nejen na ženy, ale také na LGBTQ+ lidi. Účastníci jiných manifestací museli riskovat, že za své aktivity dostanou v lepším případě pokutu, v tom horším se dočkají soudu, a ve hře bylo i to, že skončí za mřížemi.
Je nabíledni, že zrušením jednoho fondu se vliv katolické církve pravděpodobně nezmenší. Polsko bude muset projít postupnou transformací, během níž se z něj stane sebevědomý sekulární stát, který nenechá žádnou náboženskou skupinu zasahovat do veřejných věcí víc, než jí podle ústavy přísluší.
Autorka je novinářka.