Foto Saša Uhlová
„Každý den jezdím žebrat do potravinové banky, doslova žebrat,“ popisuje situaci posledních dní Karel Karika, když jedeme jeho dodávkou po Ústí nad Labem. Koronavirová krize podle něj chudé lidi v regionu doslova srazila na kolena. Stačí hodinová projížďka po Ústí a celkem rychle získávám od Kariky představu o tom, jaká situace mezi nejchudšími ve městě panuje. „Sociálka nefunguje, posílají peníze pozdě, a práce načerno taky skončila, lidi nemají co jíst, rozdáváme jídlo a oblečení, ale na pořádnou sociální práci pomalu nezbývá čas. Situace je teď vážně mizerná. Z lidí se stávají bezdomovci.“
Jeho oficiální pozice se sice v tuto chvíli jmenuje „ředitel Domu svatého Materny“, ale Karel je stále mezi lidmi a funguje především jako terénní sociální pracovník. Autem jedeme pro několik stolů za odvoz do vily na okraji města, které Karika dál rozváží po Ústí. Po cestě vidíme zmatenou a zbědovanou starší paní motající se u domu: „Ráno mi slíbila, že se neopije, a podívej na ni,“ komentuje smutný výjev Karika. Když rozvezeme stoly, jedeme za mužem, kterého dnes propustili z nemocnice po amputaci nohy. „Aby ho vzali na LDNku, uříznutá noha nestačí, musím pro něj ještě získat papír, že je buď psychicky nemocný, nebo alkoholik. On teda docela pije, tak to snad bude v pohodě a místo tam dostane,“ líčí Karika. Zatím skoro hluchý muž přežívá v plastovém přístřešku v průmyslové zóně. „Něco podobného se mi tu děje prakticky každý den,“ říká, než zaparkuje auto a sedneme si k rozhovoru na zahrádku vietnamské restaurace.
Poprvé jsme se viděli, když jste pomáhal lidem z ubytoven Modrá a Klišská, které byly vyklizené v létě 2018. Jste stále v kontaktu s lidmi, pro něž jste se tehdy snažil sehnat bydlení?
Potkávám se hlavně s těmi, kteří se mnou tenkrát z různých důvodů nechtěli spolupracovat a dodneška mají problémy s bydlením, penězi a základními věcmi. Bylo to jen pár rodin, které se spolupráci bránily. Bohužel právě těm se nepodařilo bydlení najít.
A ti ostatní?
Těm ostatním se úplně změnil život. Mají standardní bydlení, kde platí standardní nájem, hlavně tedy u společnosti CPI. Nejde o žádné vyděračské nájmy, jedná se o normální bydlení s teplou vodou. Těmto lidem se od té doby daří opravdu dobře. Samozřejmě jim pomáháme dál, jejich děti chodí k nám do domu svatého Materny na doučování, do klubu a tak dále. Pořád s nimi pracujeme.
Nejdůležitější byla tedy dohoda s CPI?
Několik bytů bylo domluvených i mimo CPI, ale nutno říct, že firma mi tenkrát vyšla opravdu vstříc. Můžeme se samozřejmě ptát, jestli to bylo kvůli tomu, že jsem byl starostou – ale ve výsledku je to jedno.
Pro chudé se situace zhoršuje stále na všech frontách, a koronavirus to jen ukázal. Práce v šedé ekonomice ustala. Začali šetřit i na jídle, ale nájem samozřejmě platit museli, takže si nadělali dluhy. A kdo jim půjčí? Jen lichváři.
Jak se od té doby změnila situace chudých v kraji?
Celé město Ústí nad Labem je stále bezdoplatková zóna. Nevidím v tom žádný smysl. Město vyhlásilo bezdoplatkovou zónu jenom proto, aby se k nám nepřistěhovávali další „lidé tohoto typu“. Jenže to tak nefunguje. Ústí nad Labem je pořád nejchudší krajské město a ti lidé se sem budou stahovat, ať je tady bezdoplatková zóna nebo není.
Proč to tak je?
Soustředění chudoby je dané. Nástrojů k vytlačení chudých je spousta. Někde je vytlačí tak, že jim dají peníze, aby se odstěhovali. Ale kam se mají odstěhovat? Těch míst už je v naší republice strašně málo. Buď je to Ostrava, nebo Ústí nad Labem. Zároveň my jako Romové máme mentalitu častěji nastavenou na rodinu a sklon tu rodinu držet. To znamená, že když tady máme jednoho člena rodiny, přestěhuje se sem dalších pět, deset členů rodiny, klidně ze Slovenska. Město takto sice šetří prostředky státu, které vyplácejí úřady práce jako doplatek na bydlení, ale šidí tím všechny své rezidenty. Lidé, kteří ten doplatek nedostanou a nemůžou na něj dosáhnout, ty peníze stejně někde musejí získat – ať je to v šedé ekonomice, tedy prací načerno, nebo dokonce pomocí zlodějiny. A pak ty peníze dají pronajímatelům, což jsou většinou obchodníci s chudobou, kteří pronajímají byty za naprosto nehorázné částky. A byty jsou to opravdu jen v uvozovkách – většinou jde o holobyty bez teplé vody či pořádného zázemí.
Od té doby máme jinou vládu, tenkrát ještě vládlo ANO bez důvěry. Nastala nějaká změna z hlediska státní politiky?
Pořád panuje velké zklamání z toho, že nebyl přijat zákon o sociálním bydlení, který by opravdu koncepčně řešil otázku chudoby. Dodnes zápolíme s tím, že se vymýšlí pseudozákony, jako je právě možnost omezení doplatku na bydlení. Místo toho jsou tu akorát větší restrikce. Můžeme se bavit o vládě a o tom, jestli měla důvěru nebo neměla důvěru. Jenže tahle vláda nikdy nebude mít důvěru, i když má důvěru poslanecké sněmovny, protože v jejím čele je člověk, který je ve střetu zájmů, myslí mozkem oligarchy a dělá všechno ve prospěch svých firem a sebe sama. Říká všechno, co lidi chtějí slyšet, a stává se tak populistou na entou. Což jde ruku v ruce s tím, že chce ovládnout všechna média, i veřejnoprávní. Proto tlačí do rady ty tři figurky. Jejich zvolení znamená, že jdeme rychlejšími kroky k totalitě. Orbán je prokouknutelný, ale způsob, jakým to dělá Babiš, je nebezpečnější. Tím spíš, že podporuje komunisty a komunisti podporují jeho.
Těsně před komunálními volbami v roce 2018 se o vás hodně mluvilo a psalo právě v souvislosti s vaším angažmá a pomoci lidem v nouzi. Ve vašem obvodu pak hnutí Pro Ústí dokonce zvítězilo…
Bylo to samozřejmě velké zadostiučinění, protože ani já jsem nevěřil, že se v Ústí nad Labem najde tolik slušných a situaci dobře chápajících lidí, a hodně mě to překvapilo. Moji službu pro občany každopádně ve volbách ocenili. Jestli mi nahrál ten závěr, kdy jsem pomáhal lidem ze dvou vyklizených ubytoven, nedokážu říct – žádný výzkum na to není. Já jsem tehdy nabídl hnutí Pro Ústí svoji rezignaci, abych jim neublížil. Nakonec jsme byli v celém Ústí druzí hned za hnutím ANO. Po volbách se proti nám ale všichni spojili a udělali koalici bez nás, a to i na úrovni obvodu, kde jsme skončili první.
Někdy od roku 2014 byla v Česku ekonomická konjunktura, která trvala několik let a s koronavirem nejspíš skončila. Hodně lidí zaplatilo dluhy a zvládlo se nějak postavit na vlastní nohy. Jak to vnímáte z pozice sociálního pracovníka a předtím starosty?
Zlepšení tu bylo, to ano, ale pořád je to dost chatrné a lidi žijí od výplaty k výplatě. I ti, kteří získali možnost díky konjunktuře důstojně žít, tak většinou nemají – jak říká paní Benešová – žádnou vatu. Teď se kvůli koronaviru hodně z nich dostalo do potíží, ze kterých se ale můžou dostat, pokud mají to základní – tedy kvalitní bydlení – a případně i oporu v sociálních službách, které je nenechají padnout na dno. Ale lidé, kteří před koronavirem nespolupracovali se sociálními službami, jsou dnes v podstatě bezdomovci. Pro kategorii chudých se situace zhoršuje stále na všech frontách, a koronavirus to jen ukázal. Práce v šedé ekonomice ustala. Začali šetřit i na jídle, ale nájem samozřejmě platit museli, takže si nadělali dluhy. Někteří si půjčili třeba dvacet tisíc, což je pro normálního člověka pakatel, ale pro chudé to je životní existence. A kdo jim půjčí? Banky určitě ne, čili zase jen lichváři. To znamená, že pokud si půjčili dvacet, tak dluží čtyřicet. Budou to splácet třeba pět let. Takže je tahle krize dostala ještě na hlubší dno, než na kterém byli.
A je ještě kam klesat?
Kdybych to měl srovnat s nějakými evropskými normami, tak to snad ani nejde. Naši bezdomovci jsou na absolutním dně, který už neodpovídá vůbec ničemu. Možná tak Indii nebo Rusku, ale směrem na západ vůbec ničemu. Možná je to srovnatelné s osadami na Slovensku. My jsme v Česko-slovenské romské unii přemýšleli, kam se poděly peníze od Evropské unie, které tam šly na integraci. A za ty peníze se opravily a postavily věci pro majoritu. Opravily se silnice, obecní úřady, mají teď ty vesnice pěkné, ale za vesnicí je pořád osada, na kterou nešla ani koruna. To je ostuda Slovenska.
Něco podobného se děje i u nás?
U nás máme například snad pět analýz na ghetto v Předlicích. Ale za celou tu dobu tam nemáme komunitní centrum. Aby tam byl právník, sociálka, zkrátka aby se situace lidí, co tam žijí, dala koncepčně řešit. Dokud tohle není, jejich situace se zhoršuje. Tanečků už bylo dost. My teď potřebujeme lidem skutečně účinně a koncepčně pomáhat.
Jak by komunitní centrum mohlo pomoct?
Jedině souhrnná řešení problémů můžou něco změnit. Sociální vyloučení znamená odtržení – v praxi to vypadá tak, že si ti lidé často neví sami se sebou rady a je pro ně velmi náročné řešit různé situace. Kde seženou právníka? Kdyby si prošlapali boty, tak ho tady ve městě nenajdou. V komunitním centru by měl být pod jednou střechou bezplatný právník a úřednice ze sociálky i pracáku. Právník pomůže s oddlužením, využije přitom i napojení na úřad práce, a sociálka zase poradí s dávkami a řekne, posílejte děti do školy a taky do klubu na doučování na kroužky a tak dále. Takovouto součinností by se postupně vytlačila lichva a s ní zase obchodníci s chudobou. Město by mohlo postupně investovat do koupě bytových domů, protože by vědělo, že tam v místě je komunitní centrum, které pomáhá a je kompetentní říct, tento člověk s námi spolupracuje, je před oddlužením, toho bychom mohli ubytovat. Jedním z pozitivních výsledků by bylo i to, že státní příspěvky na bydlení nebo doplatky na bydlení by šly zpátky městu, do veřejného rozpočtu. Město by za to mohlo opravit další dům a dál rozšiřovat pomoc. Taková pomoc by byla dlouhodobě účinná a měla koncepci. Tohle má smysl.
Ale když tohle všechno není? Co se může stát, a nemuselo by, pokud by tam pomoc byla?
Takových příběhů je opravdu strašná spousta. Lidi z Předlic byli obchodníky s chudobou vyhození na ulici, protože se třeba rozvedli, neměli už možnost pracovat, protože jsou staří, hendikepovaní a podobně. A z těchto lidí jsou dnes bezdomovci. Potom je vidíte všude možně poschovávané po městě. Chodí ke mně jednou za čtrnáct dní pro potravinovou pomoc nebo pro oblečení, ale já jim víc pomáhat nemůžu, protože to už není v mých silách. Nemám právní vzdělání, abych si vzal na paškál jejich dluhové problémy. Já jim můžu pomoct vyřídit třeba něco na sociálce, ale v tom je zase problém. Protože sociálka řekne, že nemají trvalé bydliště, a bez trvalého bydliště nemůžete nic vyřizovat. Takže jsme pořád v jednom bludném kruhu.
A do Domu sv. Mateny přijdou lidi, až když už je pozdě?
Přesně tak. Teď po koronavirové krizi, která je úplně setnula, už si s tím nevím rady. Je to teď strašně těžký. A spousta lidí už nikomu nevěří, chtějí jen tu okamžitou pomoc a už vůbec neplánují žádnou budoucnost.