Do války žoldáků v Libyi stále více zasahuje Erdoğanovo Turecko

Turecko v posledních týdnech čím dál aktivněji vstupuje do zdánlivě občanského konfliktu v Libyi. Nechce totiž tuto strategicky důležitou zemi nechat svým regionálním konkurentům.

Foto Markéta Kutilová

Do války v Libyi se už zapojila řada zemí. Rozhoduje se o ovládnutí východního Středomoří, zemního plynu, ropy, pobřeží a migračních tras. Do války naplno vstoupilo Turecko, což naštvalo Egypt, který hodlá do Libye poslat svoji armádu. Zájmem Turecka je i zastavení plynovodu z Izraele do Řecka. Za obě strany konfliktu bojují desetitisíce žoldáků, domácích i zahraničních.

Minulý týden přistálo na letišti Mitiga v Tripolisu letadlo z Turecka. Vystoupilo z něj 122 Syřanů. Další várka žoldáků, které Turecko najalo, aby bojovali za jeho zájmy na severu Afriky. Celkem Turecko do Libye přivezlo už deset tisíc Syřanů, čímž se mu podařilo totálně zvrátit dosavadní průběh války. Chce udržet u moci tripoliskou vládu, která tančí podle tureckých a katarských not. Turecko není žádný troškař. Chce ovládnout celou Libyi a východní Středomoří, jenže zde má silné protivníky. Druhou stranu libyjského konfliktu podporují Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Egypt, Rusko a Francie. „Libye byla vždy zásadní z historických i geografických aspektů turecké zahraniční politiky. Neměli bychom zapomenout, že kolaps Osmanské říše začal ztrátou vlivu na východní Středomoří,“ řekl Kaan Devecioglu, výzkumný pracovník Výcvikového centra pro africkou koordinaci, jež sídlí v Istanbulu.

Čas od času se udělá konference o Libyi a její účastníci společně vyzvou všechny země, aby dodržovaly embargo a zasedly k jednacímu stolu. A zase se nic neděje.

Dění v Libyi je pokračováním chaosu, který tam nastal po pádu diktátora Muammara Kaddáfího v roce 2011. Libyjci doufali, že po jeho svržení přijde do jejich života nová naděje. Místo toho mají zemi rozvrácenou válkou a chaosem. Už tenkrát se na pádu Kaddáfího podílely země jako Francie, Katar, USA, a rozehrála se tak válka o Libyi, která je příliš strategicky významnou zemí na to, aby ji velmoci mohly ponechat samotným Libyjcům. Co může z dálky vypadat jako válka občanská, je ve skutečnosti zástupná válka vedená a živená ze zahraničí. Bez přívalu peněz a zbraní by tu válka ostatně ani nebyla možná. Jako všude jinde na to nejvíc doplácejí obyčejní Libyjci.

„Svrhli jsme Kaddáfího a povstalo deset dalších Kaddáfích. Nevěřím nikomu, kdo teď Libyi ovládá. Ale věřím v to, že Libye potřebuje jednoho silného vůdce, s nímž přijde zákon a pořádek. Svoboda je hezká, ale jen jako stav mysli,“ domnívá se Wadah Akish, který nyní pracuje pro Červený půlměsíc v Tripolisu. Souhlasí s ním i český Libyjec Mohamad Zreg, který vystudoval v Brně. „Všem jde jen o ovládnutí zdrojů, o moc. Kvůli tomu se válčí. Aby válka přestala, musí přijít jeden silný vládce, který nastolí pořádek a zákon. Teď je tu chaos a vláda milic. Kdo má zbraň, má moc,“ konstatuje s brněnským dialektem Zreg.

Zbraně má v Libyi každý. Na zemi je sice uvaleno zbrojní embargo OSN, ale nikdo ho nedodržuje. Na směšnost tohoto embarga nedávno poukázal například francouzský prezident Emmanuel Macron. Čas od času se ozve i někdo z jiných evropských zemí, udělá se konference o Libyi a její účastníci společně vyzvou všechny země, aby embargo dodržovaly a zasedly k jednacímu stolu. A zase se nic neděje.

Dvě vlády a jejich spojenci

Obě strany domácího konfliktu mají svoje armády včetně letadel, dronů, tanků a další výzbroje. Libyi si rozdělily na dvě části, ale přetahují se o strategická místa. Proto se už dlouho bojuje o hlavní město Tripolis, o města na pobřeží a o Sirte, v jehož blízkosti jsou největší ropná pole. Obě vlády v Libyi mají také svoje domácí i zahraniční podporovatele.

Vládu národního porozumění (GNA) v Tripolisu uznala OSN a podporuje ji hlavně Turecko a Katar. Politickou podporu čerpá také z Itálie. „Na vládu mají vliv i islamistické skupiny a velkou moc zde má Muslimské bratrstvo. Katar a Turecko je proto podporují,“ říká Mohamed z tripoliského ministerstva zahraničí, který ale své další jméno raději nechtěl sdělit. Vláda GNA nemá svoji regulérní armádu, místo toho si najímá milice, kterých zde v Libyi hned po začátku revoluce vyrostlo jako hub po dešti. „Každý kmen, vesnice, čtvrť a často i ulice mají svoje milice. Mají zbraně, a tak terorizují obyvatele. Vybírají peníze, lidi se jich bojí, tak jim platí. Ovládají také byznys s migranty. My zde ty milice nechceme, často jsou to zfetovaní mladí kluci, kteří se dají najmout, aby měli na drogy,“ vysvětluje Zreg. Mezi milicemi, které bojují za GNA, jsou i radikální islamistické milice a deset tisíc žoldáků najatých Tureckem v Sýrii. Většinu zbraní pro GNA dodává Turecko, často za katarské podpory, nakupují se ale i z Kuvajtu, Tuniska či Alžírska.

Druhou Vládu národního odporu (LNA) maršála Chalífy Haftára podporují Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Egypt, Francie a Rusko. Nejvíce zbraní dodávají Egypt a Spojené arabské emiráty spolu se Saúdy. S pomocí spojeneckých peněz a zbraní už Haftár ovládl tři čtvrtiny Libye včetně většiny ropy a zemního plynu. Součástí jeho armády je i mnoho kmenových milicí. V Haftárově armádě bojuje také několik tisíc žoldáků, zejména ze sousedního Súdánu a Čadu, aktivní je zde také ruská Vagnerova armáda. Před půl rokem začal Haftár dobývat Tripolis. Když už měl hlavní město ze tří stran obklíčené, vstoupilo naplno do konfliktu Turecko. Pokud by GNA ztratila Tripolis, znamenalo by to její definitivní konec. Turecký prezident proto začal koncem roku 2019 verbovat Syřany, aby odešli bojovat do Libye. Experti se shodují, že tomuto projektu velí Turecko, ale platí ho Katar. Ten je tureckým spojencem i v syrské válce a společná je také jejich snaha, aby mohlo v oblasti bezpečné působit Muslimské bratrstvo.

Turecko syrským žoldákům nabízí plat kolem dvou tisíců dolarů. Součástí nabídky byl i příslib tureckého občanství. Turečtí verbíři se soustředí hlavně na bojovníky tzv. Syrské národní armády, tedy sunnitské islamistické skupiny podporované Tureckem. Do Libye zatím podle Syrské observatoře pro lidská práva (SOHR) odletělo 8950 Syřanů, ale ve výcvikových táborech v Turecku jich na odlet čeká dalších 4200. Mezi nimi je i 150 dětí. Většina těch, kdo se nechají do Libye nalákat, jdou za penězi. Z rozhovorů s nimi vyplynulo, že málokdo by tam šel bojovat za ideologii. Turci jim ale neřekli, že spousta z nich to nepřežije, protože budou v Libyi nasazováni do předních bojových linií. V rakvích se jich domů do Sýrie vrátilo už tři sta včetně sedmnácti dětí. V Sýrii po nich zůstávají další vdovy a sirotci, pro které už ale Turecko program podpory nemá. Většina Syřanů v Libyi je z islamistických milic al-Mu’tasim, Sultan Murad, Suqur al-Shamal, al-Hamzat a Suleiman Shah.

Někteří z nich už vyjádřili svoje znechucení. „Prodali jsme svoji čest za peníze, stejně jako jsme prodali syrskou revoluci. Jsme teď jen šachové figurky a Turci si nás přesouvají, kam chtějí,“ řekl pro Arab News Adan, velitel brigády al-Hamzat. Podle něj si mnozí bojovníci sami prostřelili nohu, aby se z Libye dostali pryč, jiní se údajně pokouší utéct mezi uprchlíky do Itálie.

Válka jako jediná cesta z bídy

Verbování nových posil ze Sýrie už přináší výsledky. Koncem května se vojska maršála Haftára musela z Tripolisu stáhnout. Turci mohli oslavit své první vítězství na horké libyjské půdě. Nicméně ani Rusko nezahálí. Podle časopisu Foreign Policy v Sýrii loví také a přeplácejí velitele islamistických skupin na asadovských území, zejména v okolí Dará a Kunejtry. Chtějí ovšem, aby válčily na straně Haftára společně s ruskou soukromou Vagnerovou armádou. A daří se jim, protože Sýrie je po devíti letech války ekonomicky ochromená. Lidé nemají práci, lira devalvuje, zhroutil se bankovní systém v sousedním Libanonu, kde měla většina Syřanů uložena své peníze. Válčení je tak pro mnohé z nich jediný způsob, jak uniknout bídě.

Turecko svůj zájem o černý kontinent projevuje už dlouho, za poslední roky otevřelo v Africe 26 nových ambasád. V jeho zájmu je hlavně ovládnout východní část Středozemního moře. Právě tady jsou jedny z největších, ještě nevyčerpaných podmořských zásob zemního plynu. Odhady mluví až o sto trilionech kubických metrů. A Ankara je potřebuje. Turecko už podepsalo dohodu o těžbě s tripoliskou vládou a oznámilo, že těžba začne ještě v roce 2020. „Tato dohoda je rozhodující a Turecko by ji mělo ocenit jako své velké vítězství. Pro Turecko je to šance, jak zabránit Řecku v transportu plynu ze Středomoří do Evropy, což Turecko považuje za ilegální,“ řekl už zmiňovaný Devecioglu.

Turecko rozlítila právě stavba nového plynovodu, který má vést z Izraele do Evropy (zejména do Řecka a Itálie). A chce této stavbě zabránit ovládnutím tohoto strategického prostoru. Dohodu podepsal Izrael s Řeckem a Kyprem. Plyn z 1900 kilometrů dlouhého plynovodu EastMed má čerpat i Egypt a Jordánsko. „Turecko se cítí být vyšachováno ze hry. Navíc si dělá nároky na ložiska plynu kolem Kypru. A má zájem těžit plyn ve Středozemním moři. Turecko zde hraje svoji regionální hru v rozporu se zájmy NATO. Je jasné, že se teď bude snažit stavbu plynovodu přerušit. I proto teď Turecko uzavírá dohody s Hamásem, který ostatně podporuje už delší dobu,“ varoval v časopise Forbes analytik Arial Cohen. Dohoda s Hamásem je přitom už na spadnutí. Proti turecké přítomnosti se zásadně staví Egypt, Řecko a Kypr, podle nichž nemá Turecko v této oblasti žádná práva na těžbu a nemá tam co dělat. Zájem o libyjské bohatství a vliv v regionu mají tradičně i Rusko a Francie, kteří se také postavily proti Turecku.

Souboj o ovládnutí zdrojů ve Středozemním moři je jedním z důvodů, proč se zvyšuje napětí mezi Tureckem a Řeckem, byť obě země jsou členy stejné obranné aliance NATO. V Libyi se nyní schyluje k rozhodující bitvě o přímořské město Sirte. To je vstupní branou k ropě i vládě nad pobřežím. Do bojů hodlá vojensky zasáhnout i Egypt. Sirte zatím ovládají vojska maršála Haftára, přímo na ropných zdrojích už působí i Vagnerova armáda, ale Turecko už vyhlásilo, že Sirte „osvobodí“ a že chce zabrat celou Libyi. Turečtí představitelé však používají slovo osvobodit stejně, jako když zabírali kurdská území na severu Sýrie.

Vzhledem k tomu, že Turecku prochází válečné zločiny v Sýrii i porušování mezinárodního zbrojního embarga uvaleného na Libyi, je těžké si představit, že někdo dokáže korigovat jeho akce u břehů Afriky. Alespoň tedy dokud bude mít Erdoğanův režim za zády soustavnou pomoc a podporu petrodolarů z Kataru. A dokud bude Turecko vnímáno jako účinná protiváha ruským zájmům v regionu.

Autorka je válečná reportérka a Libyi navštívila v minulém roce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies