Plast jako nové uhlí? Fosilní průmysl se tiše přeorientovává na byznys s umělou hmotou

I když je společenské povědomí o škodlivosti plastů v poslední době vyšší, bude těchto materiálů ještě přibývat. Pro fosilní byznys totiž představují způsob, jak se zachránit.

Gigantické plovoucí ostrovy odpadků, pláže zavalené hromadami smetí, ptáci s žaludky plnými mikrotenových sáčků. To jsou apokalyptické výjevy, které si nejspíš vybavíte, když dojde řeč na plasty. Obrovská výroba a spotřeba široké škály umělých materiálů, které se v přírodě rozkládají neuvěřitelně dlouhou dobu, je ale také významným zdrojem uhlíkových emisí přispívajících ke klimatické krizi. Podle aktuálních předpovědí bude v nadcházejících desetiletích role plastů v urychlování globálního oteplování ještě narůstat.

Plasty jako záchrana fosilního byznysu

Hned několik evropských zemí v posledních měsících uzavřelo své poslední uhelné elektrárny, dieselová auta dostávají červenou v centrech řady měst, na střechách domů se objevuje čím dál víc solárních panelů a zemědělská půda mnoha západních zemí je lemována obřími větrníky. Optimistům by se mohlo zdát, že směřujeme k udržitelnějšímu využívání energie a že fosilnímu průmyslu začínají odbíjet poslední hodiny. Jak bude vypadat budoucnost bez uhlí a spalovacích motorů? To je otázka, kterou stále častěji řeší aktivisté, vědci i politici. Ještě naléhavěji jí ale pochopitelně řeší průmyslové firmy, které se pohybují v odvětvích stojících na spotřebě uhlí, ropy nebo zemního plynu. Ustát dnes už nevyhnutelný nástup energetiky využívající slunce, vítr nebo vodu je pro ně otázkou přežití. Jejich esem v rukávu je právě výroba a zpracování plastu.

Navzdory všem snahám o omezování emisí uhlíku skrze snižování spotřeby fosilních zdrojů stále platí, že ropy spotřebováváme čím dál víc. Vrchol má podle očekávání přijít někdy mezi lety 2020 až 2040. Už před dvěma lety označila Mezinárodní energetická agentura za největší hnací motor tohoto růstu petrochemikálie, ze kterých se vyrábí plast. Ve své tiskové zprávě je dokonce nazvala „slepou skvrnou“ globálního energetického systému. V závěsu totiž překvapivě nechaly i automobilovou nebo leteckou dopravu, na které se snáší největší kritika.

Plastový odpad je dokonce energeticky výhřevnější než uhlí a je ho všude tolik, že i přes snahu ho co nejvíce recyklovat rychle roste tlak na jeho spalování.

Plasty jsou z naprosté většiny tvořeny fosilními materiály a ty se využívají i na výrobu energie v chemičkách. Nárůst je sice evidentní i bez přesných dat, ale statistiky jsou šokující. Zatímco v roce 1950 se na světě vyrobilo asi 1,5 milionu tun plastu, v roce 2017 to bylo už 350 milionů, a pokud nedojde ke změně současného trendu, v roce 2050 výroba dosáhne dvou miliard tun. Nejvýznamnějším typem produktů, na které se vyrobená hmota používá, jsou obalové materiály na jídlo, nápoje či léky. Poptávku přitom stále nafukují zejména rostoucí ekonomiky asijských zemí a v některých regionech výrobu stimuluje i nízká cena zemního plynu, kterou umožnil rozmach frakování.

Plány na uhlíkovou neutralitu

Máme ale z rostoucího množství plastu vinit spotřebitele a jejich pohodlnost? Podle ředitelky Centra pro mezinárodní environmentální právo (CIEL) Caroll Muffett to není tak jednoduché. „Velká část toho nárůstu není způsobena spotřebitelskou poptávkou, ale potřebou udat zboží,“ říká v narážce na to, že ropné společnosti stále více svých investic přelévají právě do této oblasti. Například společnost Shell to ale odmítá a trvá na tom, že pouze reaguje na poptávku vyplývající ze všeobecného ekonomického růstu. I tato korporace přitom ve své zprávě o energetickém přechodu z roku 2018 přiznává, že obchod s petrochemikáliemi jí výrazně pomáhá ekonomicky vyrovnávat pokles cen ropy a plynu.

Podobné je to u dalších ropných gigantů. ExxonMobil vloni přiznal, že chemický průmysl by mu mohl kompenzovat nižší poptávku po palivech způsobenou rozmachem elektrických aut. Koncern British Petrol se sice zavázal k uhlíkové neutralitě do roku 2050, jak ale upozornil časopis Scientific American, z plánu mu vypadly petrochemikálie. O tom, jak velký význam dnes má pro fosilní průmysl navazující chemické využití, svědčí i to, že ropné koncerny vlastní také několik z největších chemických firem. Je to pochopitelné: očekává se totiž, že trh se základními chemikáliemi, z nichž se vyrábějí další produkty, v následující dekádě vzroste o 9 procent.

Spálit vše, co dobře hoří

Jak plasty souvisí s klimatem? K uhlíkovým emisím, které urychlují globální oteplování, přispívají v podstatě všechny fáze životního cyklu plastů, ať už je to těžba základních surovin (hlavě ropy), frakování, zpracování nebo doprava. V poslední době pak na významu nabývá i konečná fáze životního cyklu plastových výrobků.

Jak říká australský expert na odpadovou problematiku mezinárodní sítě IPEN Lee Bell, existuje jen málo způsobů zpracování plastového odpadu, které by byly šetrné z hlediska produkce emisí. Nízké emise zajistí pouze speciální nespalovací technologie, o něco lépe je na tom recyklace. Špatně dopadají všechny ostatní způsoby včetně spalování nebo skládkování.

Právě spalování je ale v současnosti poměrně oblíbeným řešením. Díky tomu, že jsou plasty vyrobené z ropy, také dobře hoří, a je tak velmi výhodné je přidávat k ostatnímu, ne tak hořlavému a výhřevnému odpadu, ze kterého se spalováním vyrábí energie. Plastový odpad je dokonce energeticky výhřevnější než uhlí a je ho všude tolik, že i přes snahu ho co nejvíce recyklovat tlak na jeho spalování rychle roste. Přestože Evropská unie letos zařadila výrobu energie z odpadu na seznam neudržitelných ekonomických aktivit, hlavně ve střední a východní Evropě je v plánu stavba řady nových zařízení. Lee Bell poukazuje na to, že roli v tom mohou hrát ekonomické vazby mezi petrochemickým průmyslem a spalovnami. Spalování odpadu v zařízeních, kde zdánlivě zmizí, podle něj navíc může zneviditelňovat problém neudržitelného způsobu výroby i spotřeby. Lineární ekonomický model, v němž jsou věci vyrobeny a po použití vyhozeny a zlikvidovány, totiž zajišťuje petrochemickému průmyslu vysoký odbyt.

Zastavit růst?

Podle obsáhlé loňské zprávy, na které pracovalo několik mezinárodních organizací, se dá očekávat, že pokud nedojde k výrazným opatřením, dostanou se emise CO2 způsobené plasty v roce 2050 zhruba 2,75 miliardy tun, což je přibližně pětinásobek dnešní hodnoty. Je to ekvivalentní emisím z 615 průměrných uhelných elektráren o výkonu pěti set megawattů. Takový výkon měla například čerstvě uzavřená elektrárna Prunéřov I. Popsaný scénář počítá i s rostoucí proporcí emisí způsobených spalováním plastů. Analýza švédské konzultantské firmy Material Economics dokonce tvrdí, že by se spalování plastů v budoucnu mohlo stát jedním z hlavních zdrojů fosilních uhlíkových emisí v Evropě.

Je naprosto zřejmé, že mikroskopická dílčí opatření, jako je slavný zákaz jednorázových brček, nedokážou černé scénáře odvrátit. Pokud nechceme, aby se z plastu stalo nové uhlí, budeme muset přijít s odvážným omezením jednorázových výrobků, a to především obalových materiálů. To stejné platí i o pálení odpadu. Cesta přes pouhou osvětu a sázka na změnu spotřebitelského chování je nejspíš čistá utopie. Jako realističtější opatření se pro začátek zdá například zavedení speciální daně na nerecyklovatelné plasty, které by alespoň částečně zohlednilo náklady potřebné na jejich šetrnou likvidaci. Zásadním opatřením bude ale hlavně zastavení růstu petrochemické infrastruktury.

Autor je sociolog a pracuje v environmentální oblasti.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies