Foto Homoatrox (CC BY-SA 3.0)
V posledních dvou týdnech snad není člověka, kterého by minulo dění v Bělorusku. Jsem ráda, že země, která u nás normálně nikoho nezajímá, jen pár nadšenců do východní Evropy, mezi něž se počítá i autorka těchto řádků, přitáhla pozornost celého národa. Dokonce i těch, kteří by před nedávnem jen marně kroužili prstem na mapě, pokud by dostali za úkol najít geografickou lokaci tohoto státu. Nadšení, které u našeho národa vyzval boj Bělorusů za svobodu proti nedemokratickým principům současného režimu, je obdivuhodné. Jeho projevy však mohou být i kontraproduktivní.
Z červeno-zelené do bílo-červené
Pár dní po volbách v Bělorusku můj Facebook zaplavily profilovky s běloruskými vlajkami. Facebook se evidentně chopil další příležitosti rozšířit své funkce, avšak použil oficiální červeno-zelenou vlajku Běloruska, kterou si pak tolik mých známých hrdě vyvěsilo na profil. Potíž je v tom, že nadšení převládlo nad informovaností. Červeno-zelená vlajka totiž vyjadřuje souhlas s oficiálním režimem Alexandra Lukašenka. Tato podoba státního znaku, kterou Lukašenko znovu zavedl jako oficiální zástavu Běloruska poté, co se stal prezidentem, odkazuje k ruštině jakožto oficiálnímu jazyku a ideji návratu do dob sovětské stability.
Český mediální mainstream nám rád ukazuje některé země v takovém světle, abychom na ně mohli hledět svrchu.
Znakem svobodného Běloruska je vlajka Běloruské lidové republiky, která byla vyhlášena v roce 1918 a byla prvním pokusem o běloruskou státnost ve 20. století. Vlajka má tři vodorovné pruhy: bílý, červený a bílý. Tato dnes neoficiální vlajka se stala symbolem opozice k současnému běloruskému režimu a objevuje se na protestních shromážděních. Můžete se s ní setkat i na mnohých místech naší republiky, především na některých státních úřadech, které ji vyvěsily na podporu Bělorusů. I Facebook rychle zareagoval a začal nabízet profilové fotografie v bílo-červeno-bílých barvách, takže má facebooková zeď, která minulý týden působila jako účet Lukašenkova skalního příznivce, se váhavě začala proměňovat do bílo-červené.
Relevance zdrojů
Internet díky novým médiím a komunikačním kanálům zaplavilo takové množství informací o dění v Bělorusku, že i mnohá nezávislá média, která jindy odvádějí skvělou novinářskou práci, již nejsou schopna rozlišovat, které informace jsou pravdivé, případně je ověřovat, protože v této zrychlené době „není čas“. Výborně to popisuje ve svém textu Tereza Engelová: Bělorusko ukázalo, že se slovo „prý“ stalo stabilní součástí slovníku českých médií. Také ale ukázalo, jak omezené jsou zdroje, ze kterých čeští novináři čerpají informace, píší-li o regionu východní Evropy. Je jich skutečně jen několik. Valná většina médií veškeré dění v Bělorusku přepisuje z twitterových příspěvků běloruského novináře Franaka Viačorky. Práce tohoto skvělého běloruského novináře spolupracujícího s Rádiem Svoboda si přitom rozhodně nezaslouží kritiku. Viačorka tweetuje anglicky, takže jeho příspěvky si může přečíst celý svět – i čeští novináři, pro které je to často jediný jazyk, ve kterém jsou schopni čerpat informace. To je také v pořádku. Problém nastává, pokud je většina zpravodajství postavena pouze na jeho tweetech – jako v prvním týdnu po běloruských volbách. V těchto kritických dnech bylo v podstatě úplně jedno, jaké noviny jste otevřeli – všude byly stejné informace ze stejného zdroje. Bez ohledu na to, jak dobrou práci sám Viačorka odvádí, se ale zpravodajství nedá postavit na jednom novináři.
Dalším nešvarem jsou citace z ruských státních agentur. Pokud český novinář píšící o Bělorusku ovládá ruštinu, a může tedy využívat rusky psané zdroje, pak by měl projevy Lukašenka nebo oficiální informace vydávané režimem citovat z běloruských tiskových agentur, které všechny vycházejí primárně rusky. A existují také běloruská opoziční a nezávislá média, která disponují ruskými nebo dvojjazyčnými verzemi – některé dokonce překládají i do angličtiny. Jedním z důvodů, proč se nevyužívají primární zdroje, nejspíš bude pohodlnost a s ní i spojená rychlost předání informace. Stačí přeci na Twitteru sledovat Viačorku a ruskou státní agenturu TASS a hned jste odborníkem na celou východní Evropu.
Výsek reality
S tím souvisí i tato perlička: média ráda přebírají informace o Bělorusku od ruského opozičníka Alexeje Navalného, který skvělou investigativní prací rozkrývá korupci v nejvyšších patrech ruské politiky, což ve středu bohužel vedlo k pokusu jej otrávit. Navalnyj je nejznámější figurou bojující proti režimu Vladimira Putina a na Západě je dokonce ještě známější než v Rusku – pro západní novináře je často jediným zdrojem informací z této země. Tím ale dochází ke zplošťování toho, co se v Rusku děje. Opoziční politik se ruským občanům na příkladu Běloruska snaží ukázat, jak je potřeba postupovat, chtějí-li změnu i v Rusku. Srovnává Alexandra Lukašenka s Vladimirem Putinem a staví na roveň – jak sám říká – dva zkorumpované režimy, které okrádají a bijí vlastní obyvatelstvo. Z jeho perspektivy opozičního aktivisty to má pro publikum vypovídající hodnotu. Pokud však zahraničí novinář z takto zacíleného videa vezme informace a udělá z nich zprávu typu „V Bělorusku bijí demonstranty“, dostáváme opět jen pohled z jednoho úhlu, jen výsek reality, která je pak ovšem médii prezentována jako celkový pohled na Rusko. Takový nešvar můžeme pozorovat u mnoha českých novinářů běžně. Je to pohodlné a rychlé, podívat se, na co poukazuje Navalnyj, a na základě toho sepsat pro české publikum líbivou zprávu o tom, jak je Rusko hrozně zaostalé.
Podstatou dobré novinařiny je práce se zdroji – novinář by měl vědět, co je oficiální zdroj i kdo šíří propagandu, kdo je provládní a kdo opoziční a které médium vlastní jací oligarchové. Mediální svět obecně není jasný ani přehledný, tím spíše pak v podmínkách nedemokratických režimů, a vyžaduje čas a znalosti, aby do něj člověk pronikl. Události v Bělorusku ukázaly, že naše touha mít všechno rychle a pokud možno hned, je zvláště nebezpečná, jedná-li se o tak důležitý nástroj svobodné společnosti, jako jsou média. Abych však jen nekritizovala – je dobře, že se média snaží pro komentáře oslovovat primárně odborníky. Je však ještě třeba se zaměřit na kvalitu samotného zpravodajství a povahu informování o různých státech. Český mediální mainstream nám rád ukazuje některé země v takovém světle, abychom na ně mohli hledět svrchu.
Autorka je politoložka se zaměřením na východní Evropu, Rusko a Kavkaz.