Mezinárodní právo je jasné, Polsko má uprchlíkům pomoct, říká Magda Faltová

Na polsko-běloruské hranici od léta eskaluje humanitární krize. Jaké povinnosti mají státy Evropské unie a jaké cíle sleduje běloruský prezident? Na to jsme se ptali ředitelky Sdružení pro integraci a migraci Magdy Faltové.

Situace na polsko-běloruské hranici se v posledních týdnech značně vyostřila. Pojďme si připomenout, co vůbec stálo na počátku celé eskalace…

V podstatě od léta sledujeme, jak na hranicích Evropské unie a Běloruska dochází k nárůstu počtu lidí, kteří se pokoušejí nelegálně překročit hranice. Jedná se o muže, ženy a děti převážně z iráckého Kurdistánu, ale jsou tam zastoupeni také lidé z jiných zemí včetně například Sýrie. Snaží se vstoupit na území EU a dostat se nejčastěji zřejmě do Německa a dalších zemí, kde mají příbuzné. Na počátku června se tak dělo na hranici s Litvou, která posílila ostrahu hranic a vyhlásila výjimečný stav v pohraničí, následovalo Lotyšsko a jako poslední Polsko, kde celá situace vyeskalovala v humanitární katastrofu.

Klíčovou roli v celé krizi hraje prezident Lukašenko, který se rozhodl využít zjevné slabiny Evropské unie, tedy nemožnosti najít společnou řeč v oblasti migrační a azylové politiky. Běloruský režim začal vydávat víza a v podstatě organizovat lety ze zemí, jako je Irák, do Běloruska s tím, že tito lidé se zde pokusí překročit hranice EU.

Co svým chováním sleduje prezident Lukašenko? Jaký je vlastně jeho záměr?

Lukašenko tak reaguje na sankce, které EU uplatňuje od zfalšovaných prezidentských voleb a násilných potlačení demonstrací a opozice a zároveň o uznání sebe jako prezidenta ze strany EU. Je to čistě nátlaková a destabilizační akce.

Proč se běženci vůbec snaží dostat do Polska?

Pravděpodobným cílem je dostat se na území Evropské unie, většina zřejmě chce zřejmě přes Polsko dále na západ, do Německa. Situace vypadá hrozně nepřehledně. Polsko navíc od začátku migrační krize porušuje mezinárodní smlouvy, hlavně Ženevskou úmluvu a také právo Evropské unie, zejména pak Listinu základních práv EU a Dublinské nařízení. Tyto dohody zakazují pushbacky, čili neregistrované vyhošťování migrantů přes hraniční čáru.

Jací lidé jsou dnes lapeni na polsko-běloruské hranici? Jak se do takové situace dostali a co prožívají? 

Je samozřejmě velmi složité přesně odpovědět, kdo jsou migranti na hranicích, nemají k nim přístup organizace jako Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) či Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), nevládní organizace ani novináři, případně je přístup velmi omezen. Jedná se především o Kurdy z Iráku, ale jsou tam i lidé ze Sýrie, Jemenu, Afghánistánu a dalších zemí, kde probíhá válečný konflikt či humanitární krize. Předpokládáme, že část z nich jsou takzvaně ekonomičtí migranti – to znamená, že v zemi původu jim nehrozilo pronásledování, ale chtějí například zajistit lepší budoucnost svým dětem, umožnit jim chodit do školy, zajistit lékařskou péči a tak dále. Další část jsou zřejmě lidé, kterým v zemi původu hrozí pronásledování nebo válečný konflikt, a oni tak hledají bezpečí a ochranu v souladu s uprchlickým právem.

Rozhodnutí migrovat nebývá jednoduché a pravděpodobně tito lidé zareagovali na nabídku běloruského režimu – uvěřili informacím, že to je snadná a bezpečná cesta do EU, a stali se tak loutkami v mocenském Lukašenkově boji. Nyní jsou v situaci, kdy se dostali do Běloruska, ale nemohou přejít hranici, a zároveň je běloruské policejní síly nutí na hranicích zůstat a nedovolí jim návrat zpět do Minsku.

V posledních dnech se situace na hranici trochu zlepšuje, na nátlak EU začal Lukašenko organizovat zpáteční lety, prozatím snad na dobrovolné bázi, a také na běloruské straně distribuuje Červený kříž humanitární pomoc.

Jaký by byl z hlediska evropského práva správný postup?

Evropské i mezinárodní právo je v tomto velmi jasné. Členské státy musejí umožnit přístup k azylovému řízení lidem na svém území a musejí respektovat základní práva, jako je právo na život, bezpečí a podobně.

Listina základních práv EU jasně odkazuje na Ženevskou úmluvu o uprchlících a zakotvuje povinnost státům EU umožnit přístup uprchlíků k azylovému řízení. Zcela explicitně zakazuje hromadné vyhoštění nebo vydání, tedy přesně to, co se za hranicí na území Polska v oblasti vyhlášeného výjimečného stavu děje. Stejně tak zakazuje porušování zásady non-refoulement, tedy nepřijatelnosti vyhoštění nebo vydání do státu, kde člověku hrozí vážné nebezpečí, že by byl vystaven mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. Právo tedy říká, že povinností Polska je jednak lidem na hranici poskytnout humanitární pomoc, lékařskou péči a bezpečí k naplnění jejich základních potřeb, tedy zachovat jejich život a lidskou důstojnost, a zároveň umožnit jim přístup do azylového řízení. Polsko dokonce přijalo zákon, kterým se snaží legalizovat takzvané pushbacky, ale je zcela v rozporu s právem EU.

Jakým způsobem by mohla pomoct Česká republika? ODS například oznámila, že pošle do Polska policii. Je toto žádoucí?

Jsem přesvědčená, že je důležité apelovat na Polsko a vyvinout diplomatický tlak, aby dodržovalo své lidskoprávní závazky – primárně aby umožnili vstup UNHCR, IOM, humanitárních organizací a novinářů do oblasti a k lidem trpícím na hranici, a zároveň přístup těchto lidí do azylového či návratového řízení, pokud o azyl žádat nechtějí. Nepovažuji vyslání policie či armády, jak se vyjádřil prezident, za postup, který situaci jakkoliv pomůže vyřešit.

Do jaké situace postavil Lukašenko Evropskou unii a co by EU mohla dělat? 

Situace je to samozřejmě prekérní, Evropská unie jistě již mnoho věcí dělá, tedy vytvořila značný tlak na Lukašenka, podpořila Polsko v postoji, že není možné zneužívat migraci v mocenském boji. Já jsem přesvědčená, že tyto akce by měly být doplněny o krok ukazující hodnoty EU, jako je solidarita a humanita. Členské státy by měly umožnit lidem na hranici přístup na území k azylovému řízení, ostatní státy by je měly podpořit a relokovat na své území, kde s nimi povedou buď azylové řízení, nebo řízení o návratu. Přijetí lidí v nouzi totiž není prohrou či ústupkem Lukašenkovi, či ukázkou slabosti, ale naopak demonstrací síly a sounáležitosti.

Teplota stále klesá a množí se zprávy o tom, že v lesích na hranici umírají lidé, včetně dětí. Co reálně uprchlíkům hrozí a jak to, že pro ně Polsko nemá žádnou infrastrukturu a zabezpečení?

Reálně těmto lidem hrozí, že na té hranici zemřou, jako už mnozí zemřeli, na celkové vyčerpání, podchlazení, ale i hlady či žízní. Polsko samozřejmě má infrastrukturu, respektive má azylová zařízení, jistě by nebyl problém migranty přesunout v rámci Polska do těchto zařízení, či vystavět provizorní tábor u hranic. Problém je, že Polsko toto zásadně odmítá a nedovolí distribuci humanitární pomoci ani nevládním organizacím.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace