Šest dní protestoval Ukrajinec Jaroslav Čepa před budovou firmy Bobcat v Dobříši. Protestem a hladovkou chtěl personální agenturu Rellpadesa přimět, aby vyplatila jeho krajanům dlužnou mzdu. Zatímco předchozí pokusy dohnat továrnu i agenturu k odpovědnosti selhaly, mediální zájem o protest měl téměř okamžitý účinek. Jaroslav Čepa se s příběhy lidí, kteří nedostali zaplaceno, setkává často, protože je to praxe rozšířená po celé republice. Díky tomu, že jim radí a pomáhá, má přehled o všech možných praktikách spojených s agenturním zaměstnáváním. Zakladatel spolku Cizinec není otrok našel před časem své auto s jeho logem v plamenech. Strach však prý nemá a za práva zahraničních pracovníků, kteří se stanou obětí byznysu s levnou pracovní sílou, se chystá bojovat i dál. Slibné spojence vidí v odborech.
Jak se člověk z Ukrajiny dostane za prací do Česka a co ho přitom může potkat?
Ve většině případů to funguje tak, že si člověk na Ukrajině vyhledá agenturu působící v jeho regionu, která mu nabídne práci v zahraničí. Za to jí zaplatí poplatek 150 až 350 eur za tříměsíční pracovní vízum – za to, že se postarají o papíry. Agentura mu slíbí výplatu kolem třiceti tisíc korun za měsíc, aby mu tu nabídku prodali, což ale neodpovídá skutečnosti. Ti lidé si tedy myslí, že za těch pár stovek eur dostanou dobrou a jistou práci. Pak přijedou do Čech a občas se stane, že ta slíbená práce vůbec neexistuje, nebo je to jiná práce, za jiných podmínek, nižší plat. Takhle to popisuje spousta lidí, kteří se nám ozývají.
Týká se to hlavně dělníků v továrnách, nebo se to děje všude?
Na konkrétním druhu práce moc nezáleží: děje se to ve výrobě, u práce ve skladu nebo třeba na stavbě. Ti lidé si často myslí, že když jdou do velké fabriky nějaké světoznámé společnosti, dostanou dobře zaplaceno a nebudou mít žádné potíže. Jenže pokud pracují přes agenturu, dostávají stovku, maximálně 130 korun na hodinu, a výplata je až v druhé půlce dalšího měsíce. Když v Česku pracují tři měsíce, agentura jim slíbí, že jim poslední mzdu pošle na Ukrajinu. Ale pak jim nepošlou nic, nebo ne celou částku, a zablokují je v telefonu. Ti lidé už se s nimi nemůžou spojit a nevědí, co dělat. Některé z těch agentur vedou přímo Ukrajinci, ale stejné praktiky používají i Češi, Slováci, Bulhaři, různé národnosti.
Mohou se zaměstnanci zpětně nějak bránit? A dělají to?
Co mají dělat? Když přijdou na policii, řeknou jim: To není naše práce, je to občanskoprávní spor, jděte na inspektorát práce nebo na soud. Představte si, že ten dluh je třeba dvacet tisíc, a když člověk přijde k soudu, musí zaplatit poplatek deset tisíc. K tomu ještě pár tisícovek za advokáta a můžete čekat rok, dva nebo víc, než získáte své peníze zpátky. To je moc složité a pokud už jsou lidé zpět na Ukrajině, těžko ty peníze někdy uvidí. Kromě toho se stává, že Ukrajinci přijdou pracovat do Česka na tři měsíce načerno bez víza – většinou na práci, která se těžko kontroluje, jako třeba úklid v bytech. Když nedostanou zaplaceno, mají strach to někde nahlásit – bojí se, že je čeká vyhoštění.
Jednoho dne v půl šesté ráno jsem stál s transparenty před fabrikou. Každý si to fotil, někteří byli v šoku a ani tomu nechtěli věřit. Hned přišel pán z ochranky, prý s pokynem od vedení, že musím soukromý pozemek firmy opustit.
Pokud agentury nevyplácejí mzdy, nejspíš se vůči svým zaměstnancům dopouštějí i dalších přečinů…
Je tolik různých případů, že ani nevím, čím bych začal. Volala mi třeba paní a říká: Dělala jsem v jedné fabrice a najednou jsem dostala pokutu pět tisíc korun, že jsem něco udělala špatně. Fabriky ale přímo takové pokuty nedávají, to je nesmysl. Agenturní zaměstnavatelé si tedy vymýšlejí různé pokuty, chovají se jako státní orgány nebo policie. To je protizákonné. Další problémy jsou s ubytováním – většinou je předražené, je tam často zima, málo světla. V době koronaviru se nám zaměstnanci jedné velké agentury z Plzeňska ozývali, že asi sto nebo dvě stě lidí sedí bez práce. Firma získala od státu peníze, zaměstnanci měli nárok na šedesát procent výplaty jako kompenzaci – ty peníze ale nikdy nedostali. Nebo agentury chtějí po lidech peníze za ubytování i v době, kdy jim nejsou schopny zajistit zaměstnání. Taky si lidi převádějí mezi vlastními společnostmi z jedné na druhou, schválně jim na to nedávají podklady a tvrdí, že je to ještě v řízení, takže ti lidé nemůžou změnit zaměstnavatele. Takto si je udržují i v době, kdy pro ně nemají práci. A v té samé agentuře… mám ji jmenovat?
Zajímalo by mě to, ale nechám to na vás – nechci, abyste kvůli tomu měl problémy.
Když lidem dělají takové věci, chci o tom mluvit. Volali nám zaměstnanci agentury AWA. Není to malá agentura, má pod sebou hodně různých společností, spolupracuje třeba s Phillipsem. Lidé, kteří byli u nich v ubytovně, říkali, že jeden pán měl otevřený notebook a zatímco byl na směně, zaměstnanci agentury mu vlezli do osobních dat. Přehrabují se jim ve věcech, ve skříňkách, je to i natočené na video. Agentury se zkrátka chovají jako otrokáři, využívají lidi. Případů je spousta.
Nedávno jsem požádal městský úřad v Rokycanech o povolení protestní akce aspoň pro deset lidí před společností Borgers. Jde o agenturu Business Job, jednatel Rastislav Danč. Několik měsíců už s nimi vyjednáváme. Je tam asi pětadvacet lidí, kterým nedoplatil nebo vůbec nezaplatil poslední mzdu. Polovině lidí, kterým dlužil, zasílal peníze poštou v obálce, na které bylo napsáno třeba deset tisíc, a v obálce pak byla tisícovka. Když jsem jim přeposlal informaci o tom, že žádám město o povolení protestní akce, hned volali z agentury i fabriky a chtěli to řešit, poslali mi potvrzení, že něco zaplatili. Navrhoval jsem, abychom se s firmou a agenturou sešli. Jednatel agentury nabízel, ať přijdu do kanceláře – jel jsem tedy až do Plzně, ale najednou neměl čas. To se stalo už před několika měsíci, ale dotáhneme to do konce.
Další protest tedy chystáte tam?
Ano. Ale zatím si myslím, že se bude snažit vyplatit, co dluží – protože když dojde na protest, fabrika s ním může rozvázat spolupráci. Některým lidem dluží už víc než půl roku. Komunikaci s ním jsem přeposílal i fabrice. Píše mi tam, že ho prý vydírám, že se on i jeho rodina bojí chodit ven a že bude volat policii. Co by jim asi tak řekl? Oni jsou bohužel zvyklí komunikovat s lidmi, kteří jsou občas sociálně slabší. Ostatně běžný plat na Ukrajině je něco přes pět tisíc korun. Agentury jim naslibují, že když se po třech měsících vrátí, budou mít vydělány minimálně dva nebo tři tisíce eur nebo dolarů. Reálně tu plat ale není tak vysoký, nejsme ve Švýcarsku. Kromě toho chtějí agentury od zaměstnanců peníze za zprostředkování práce, což není v pořádku ani tady, ani na Ukrajině. Agentuře zaplatí firma, nemá tedy chtít poplatek ještě po zaměstnancích. To ti lidé ale většinou nevědí. Když potom narazí na někoho, kdo jim nabízí práci a vízum zdarma, tak se tomu diví a připadá jim to podezřelé, protože jsou zvyklí platit.
Co podle vás můžou sami zahraniční pracovníci pro zlepšení své situace udělat?
Já bych těm, kteří sem teprve přijdou, nebo už jsou v Česku zaměstnaní, radil vstupovat do odborových svazů. S jedním svazem je náš spolek teď ve spojení a myslím, že budeme lidem doporučovat, aby s nimi spolupracovali, protože to má řadu výhod. Jednou z nich je, že když dojde k soudu, odborový svaz nemusí platit poplatek. A na založení odborářské buňky stačí jen tři lidé. Mohou jim pomoci domoct se svých zákonných práv: třeba když pracují přesčas, což Ukrajinci většinou dělají, třeba deset až dvanáct hodin, o víkendu nebo v noci, hodinová sazba musí být ze zákona vyšší. Často to tak nefunguje. Když Ukrajinec uklízí v obchoďáku za stovku na hodinu a pracuje v noci nebo dvanáctky, dostane taky jenom sto korun.
Nesetkal jste se s tím, že by odbory vnímaly ukrajinské zaměstnance spíš jako konkurenci pro své české členy, než že by se aktivně zasazovaly za jejich práva?
Ne. Nás nicméně kontaktoval Odbor zahraničních agenturních zaměstnanců, byl založen teprve relativně nedávno a zaměřuje se hlavně na cizince. Chystáme s nimi společnou návštěvu ukrajinské ambasády, chceme se pobavit o možnostech mezinárodní spolupráce. Ukrajinci, kterým třeba někdo dluží výplatu, se totiž často obrátí o pomoc na ukrajinské velvyslanectví. Tam jim ale pomoct nemohou, maximálně jim poradí, kam se obrátit dál.
Jak vlastně vznikl váš spolek Cizinec není otrok?
Založil jsem ho s několika přáteli, ale teď už je nás víc. Spolupracujeme s právnickými kancelářemi, které nám poskytují poradenství, a taky s dalšími organizacemi, třeba s potravinovou bankou. Každý týden vezmeme balík jídla, minimálně dvě stě až tři sta kilo, ale budeme brát ještě víc, protože lidí, kteří tu potravinovou pomoc potřebují, přibývá. Dáváme na Facebook upozornění, že lidé, kteří mají nedostatek jídla a finanční problémy, můžou přijít. Často jsou to právě cizinci, někdy rodiny s větším počtem dětí. Kontaktovaly nás taky různé neziskové organizace, které s cizinci pracují. O těch ale Ukrajinci většinou nevědí a přijdou s nimi do kontaktu až tehdy, když jim třeba propadne vízum, nebo už dokonce čekají na vyhoštění. V takové situaci jim už většinou nikdo pomoct nemůže, minimálně na rok jsou vyhoštěni mimo území EU.
Kolik lidí už se na vás obrátilo?
Přes tři sta… často i skupiny lidí, kteří řeší stejný problém. Je to ale jenom zlomek lidí s podobnými problémy. Řada lidí se o nás nedoví nebo nenajde způsob, jak mluvit o tom, co se jim stalo. Když jsem protestoval před fabrikou firmy Bobcat, přišli k nám lidé, kteří tam stále pracují, ale už pod jinou agenturou, a říkali: Jsme rádi, že jsme vás našli, my jsme nevěděli, s kým se poradit. Náš právník napsal agentuře, ale pořád čekáme.
Ocitl jste se i vy sám v některé ze situací, které teď pomáháte řešit druhým? Přišel jste také do Česka přes agenturu?
Ne, byl jsem tu na návštěvě u rodiny. Mám v Česku příbuzné, kteří tu bydlí už dlouho, a slýchal jsem spoustu takových historek: támhle někomu dluží, tady někomu nezaplatili, a tak dál. Pak jsem na Facebooku objevil několik skupin pro Ukrajince a jiné cizince, kde si hledají práci, nabízejí bydlení a další věci. Lidé tam často popisují, co se jim stalo, vznikají tam černé listiny společností, které je okradly nebo se k nim zachovaly špatně. Když jsem viděl, kolik takových případů je, napadlo mě, že bych jim mohl pomáhat. Proto jsme založili spolek. Ti, kterých se ta situace přímo týká, mají často strach – agentury vědí, kde bydlí, mají i jejich adresu na Ukrajině, kde často žije jejich rodina.
Vy sám strach nemáte? Zapálili vám auto, a i když se zatím nevyšetřilo, kdo to spáchal, je to asi dost děsivá zkušenost…
Strach nemám, jsem v pohodě. Samozřejmě je nepříjemné, že mi někdo zapálil auto, ale je dobře, že se to stalo v noci a že mi tam nikdo nedal výbušninu, když jsem byl uvnitř. Ale v dnešní době jsou všude kamery, to by se snad někdo bál udělat, už by to byl pokus o zabití. Nevím, komu bych musel zkřížit cestu, abych se dostal až do takového problému. Vždycky se snažím s agenturami jednat nejdřív písemně a s pomocí právníků je varovat, pošlu jim seznam lidí, kterým nezaplatili. Na začátku reagoval málokdo, teď už zvažují, jestli má cenu si udělat tak špatnou reklamu kvůli nějakým pár stovkám tisíc. S takovou agenturou už pak asi chce málokdo spolupracovat.
Hodnotíte tedy váš protest jako úspěšný? Jaké měl konkrétní dopady?
Zatím ho rozhodně hodnotím jako úspěšný. Doufám, že tímto způsobem budeme moct pomoct všem, kteří se na nás obrátí. Jsem taky rád, že o tom protestu psala různá média na Ukrajině – může to pomoct těm, kteří se třeba do Česka teprve chystají.
Co by podle vás měly udělat firmy a co stát, aby k zneužívání ukrajinských zaměstnanců nedocházelo?
Já myslím, že by se měla změnit legislativa. Protože když zaměstnavatel tvrdí, že je čistý a že všechno uhradil, je to sice hezké, jenže: budu třeba stavět dům a najmu firmu, která mi dodá pracovníky, a ti potom ke mně po nějaké době přijdou, že mají část práce hotovou, ale nedostali od agentury zaplaceno… já bych další část peněz, kterou mám zaplatit té společnosti, vyplatil rovnou jim, nebo s agenturou vyjednal, ať zaměstnancům zaplatí. Jenže každá fabrika tvrdí, že to oni nesmí, že jim to smlouva s agenturou neumožňuje. Tak to bylo i v případě Bobcatu: lidé už varovali, že několik měsíců nedostali zaplaceno, a fabrika přesto radši poslala peníze agentuře, než aby s ní jednala, jak zajistit, aby zaměstnanci dostali svou mzdu. Tři měsíce před protestem jsem jim o celé situaci psal, poslal jsem seznam lidí, částky, smlouvy a podklady – mailem i písemně na recepci. Nikdo se neozval, žádný mail, telefon, nic. Na stránkách Úřadu práce jsem pak našel, že stejná agentura přímo pro Bobcat shání dalších devět lidí. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo, že oni normálně spolupracují dál a společně v tom jedou – asi má firma nějaký zájem na tom pracovat s agenturou, která lidem neplatí.
Tehdy jste si řekl, že už nezbývá než konfrontovat firmu veřejně?
Jednoho dne v půl šesté ráno jsem stál s transparenty před fabrikou. Věděl jsem, že se tou dobou střídají směny, a chtěl jsem, aby se pracovníci dozvěděli, jak se jejich vedení chová. Každý si to fotil, někteří byli v šoku a ani tomu nechtěli věřit. Do dvaceti minut už to mělo vedení – ještě ani nebyli v práci a už věděli, co se v jejich areálu děje. Hned přišel pán z ochranky, prý s pokynem od vedení, že musím soukromý pozemek firmy opustit. Tak jsem šel před bránu k výjezdu a stál jsem ještě asi hodinu tam, než přišli lidé z vedení a začali se mnou mluvit. Divili se, jak je to možné, že přece všechno zaplatili. Když jsem jim ukázal, že na Úřadě práce visí nabídka stejné agentury, byli v šoku a tvrdili, že nic nevědí. Ukázalo se, že s agenturou už opravdu nespolupracovali. Ale stejně – když jsem fabriku prosil o pomoc při řešení situace, nebo aspoň o poskytnutí informace, nepřišla žádná odezva až do chvíle, než jsem začal protestovat před závodem. Nakonec jsem musel pozemek opustit a šel jsem na zastávku, kde jsem seděl šest dní a pil jsem jen vodu. Brzy se to rozkřiklo, pán z agentury projížděl kolem nenápadně autem, ale pak začal posílat první peníze a prosil mě, ať přestanu hladovět, že všechno uhradí. Zatím to pomalu splácí.