Zápisky z tureckého vězení: Není nic horšího než dozorce ateista

Autorka, která strávila čtyři roky v tureckých věznicích, popisuje svoje zkušenosti s muslimy a muslimkami během svého pobytu za mřížemi.

Hned na začátek chci uvést jeden poznatek platný po celou dobu mého věznění. Není nic horšího než vyšetřovatel nebo dozorce ateista. Věřící člověk má ve většině případů aspoň nějaké zábrany a dokáže se v rámci daných podmínek zachovat lidsky. Největší trýznitelé a trýznitelky tak byli vždycky ti, kdo o sobě prohlašovali, že jsou ateisté. Takoví, kteří by byli většině z nás na první pohled sympatičtí – moderní, prozápadní lidé, kteří s islámem nechtějí mít nic společného. Ale v devadesáti procentech případů jsou právě tito osvícení ateisté těmi, kdo ve věznicích strhávají lidem nehty a polévají vyslýchané vroucí vodou. Téměř žádný věřící muslim by to neudělal.

Pamatuji si jeden moment krátce po zatčení. Skoro dva dny jsem nic nepila, a tak jsem zkusila požádat jednoho z policistů o vodu. Připomněla jsem, že jeho kolega před dvěma dny mi vodu dal. „To byl muslim, on musí, protože mu to nařizuje islám. Já jsem ateista, já vás tady můžu nechat chcípnout,“ odpověděl mi. A v podobném duchu se nesly celé čtyři roky. Pokud se ke mně někdo zachoval lidsky, v naprosté většině případů to byla některá z muslimských dozorkyň. Ty mě často někde za rohem, aby nás nikdo neviděl, objaly, vyjádřily mi podporu a slibovaly, že se za mě budou modlit. Personál věznice ve Vanu se tak choval mnohem lidštěji než později v İzmiru, kam mě přesunuli. Podle mě je to do velké míry tím, že ve Vanu byli převážně Kurdové, z naprosté většiny věřící.

Muslimové víru neberou zdaleka tak vážně, jak si myslíme. Mívala jsem důležitý úkol – budit své modlící se kamarádky na namáz, ranní modlitbu. Dělala jsem to obvykle tak, že jsem z dotyčné se zvoláním Alláhu akbar strhla deku.

V İzmiru jsem strávila téměř tři měsíce ve špinavé kobce bez deky, bez hygienických a úklidových potřeb, bez hrnku na vodu, bez čehokoliv, bez možnosti cokoliv si koupit. Takzvaně moderní, emancipované a ateistické dozorkyně, kterých je v İzmiru většina, si moji situaci viditelně užívaly. Kelímek na vodu jsem od nich nedostala. Dva měsíce jsem musela pít z dlaní strašně špinavou vodu, která tekla z kohoutku. Dva měsíce jsem myla sebe, nádobí, místnost a oblečení jedním jediným saponátem. Nic jiného nebylo. Koupit jsem si nic nemohla, protože jsem neměla nákupní formulář. I ten si totiž musíte koupit, k tomu ale potřebujete nákupní formulář. Začarovaný kruh. Dva měsíce mi nikdo ten list papíru, kterého mají štosy, nedal. Na žádost o úklidové potřeby mi dozorkyně odpověděly, že nic nepotřebuju, že jsem sama teroristická špína. Jak jsem se z toho začarovaného kruhu nakonec dostala? Po víc než dvou měsících přemístili na můj blok jednu zahalenou dozorkyni. Ta mi sama od sebe hned druhý den přinesla formulář společně s dekou, kterou jsem také dosud neměla. Prý se na mě nemohla dívat. Možná je to jen obrovská náhoda – nevím, každopádně tohle jsem zažila.

Náboženská tolerance na cele

Spoluvězni, se kterými jsem strávila čtyři roky, byli z naprosté většiny muslimové. Za celé čtyři roky jsem se nesetkala s jakoukoliv separací, s jakýmkoli odporem vůči mě coby nemuslimce. Za celé čtyři roky jsem nenarazila na jakoukoliv nevraživost vůči nemuslimům, křesťanům, Evropanům. Opravdu ne. Složení lidí v tureckých věznicích je přitom dost pestré – jsou tam muslimky, které chodí poctivě zahalené, čtou korán a pravidelně se modlí. Jiné ženy na první pohled vůbec muslimku nepřipomínají, chodí moderně oblékané, nezahalené, nicméně se také poctivě pětkrát denně modlí a během svátků dodržují půst. Další se sice za muslimky považují, i když se v životě nemodlily a islámské tradice nedodržují. A potkala jsem také křesťanky, ateistky, alavitky i jezídky.

Během čtyř let ve vězení jsem nezažila, že by se kvůli víře dělaly jakékoliv rozdíly. Kdo věří nebo nevěří, je pro každého naprosto osobní věc, nikdo se do toho nikomu neplete. K náboženským povinnostem věřící přistupují věcně, asi jako k úklidu nebo čištění zubů. Když se někdo chce modlit nebo číst korán, poprosí ostatní, jestli můžou trochu ztlumit televizi. Ostatní odpoví, že jo, ale ať počká po písničce. Pokud jsem měla nějakou otázku k islámu, vždycky jsem dostala odpověď, nicméně sám od sebe nikdy nikdo s přednáškou nezačal.

Jednou mě modlící se spoluvězeňkyně poprosily, ať je během modlitby obcházím zezadu a nechodím jim před koberečkem, že jim to modlitbu kazí. Dále jsem dostala instrukce, ať nevyhazuju chleba a hurma (sušené ovoce) do koše mezi ostatní odpadky, ale do vyhrazeného pytle. Zbytky chleba a „posvátných“ potravin se v Turecku nevyhazují s odpadem, ale třídí se zvlášť, potraviny se potom dávají zvířátkům. Tohle jediné po mně muslimové chtěli.

Modlitba za spoluvězeňkyně

O ramadánu to vypadalo tak, že my, co jsme nedržely půst, jsme přes den uklidily a vůbec udělaly všechnu práci, co byla potřeba, aby naše kamarádky mohly odpočívat. Ty, které se postily, pak byly vždycky vzhůru do čtyř hodin ráno. A vždycky pak dávaly pozor na to, aby nebyly při oslavách příliš hlučné a nás, které jsme spaly v patře, pozdě v noci nerušily. Kolikrát jsem zezdola slyšela „prosím tě, neřvi tolik, vždyť Marki nahoře spí“. Takhle tam vypadá nenávist k nevěřícím.

Když si moje kamarádky chtěly ve skupině číst nahlas korán, zeptaly se, jestli mě nebudou rušit, když jsem si třeba zrovna četla. Samozřejmě že nerušily, hodila jsem si obvykle nějaký hadr přes hlavu a sedla si k nim. Čtení (ono je to spíš zpívání) koránu má nádhernou atmosféru. Stejně jako ramadán a další svátky. Pro každého, i pro nevěřící. Po čtení z koránu vždycky někdo přednesl modlitbu, do které zahrnul vedle rodinných příslušníků všechny spoluvězně v cele, včetně nevěřících, křesťanů a ateistů. I pro ty žádal od Alláha ochranu. Vždycky předtím, než jsem měla soud, vzala paní Yildiz, moje vězeňská maminka, do ruky korán a dvě hodiny se modlila za to, aby mě pustili. A to jsem si z ní ještě dělala legraci, že takhle to na světě nefunguje, že je potřeba spíš poslat někoho za soudcem s obálkou.

Islám s humorem

Muslimové víru neberou zdaleka tak vážně, jak v naší částí Evropy předpokládáme. I kolem plnění náboženských povinností bývá spousta legrace. Jednu starší paní, Fatmu, jsem jednou ráno zastihla, jak míří s ohřátou vodou do koupelny. Ptám se, proč se neumyje odpoledne, až poteče teplá voda. Fatma mi vysvětlila, že si musí umýt hlavu teď, aby se mohla jít modlit, protože se jí zdál erotický sen. Řehtala jsem se tehdy na celé kolo (a ona taky). Kdykoliv si pak Fatma ohřívala vodu na čaj, hned jsem se ptala, co se jí zdálo. Sama mi pak, kdykoli jsem ji viděla ohřívat vodu v konvici, se smíchem hlásila, že je to voda na čaj. Jelikož se ráno věnuji sportu a vstávám brzy, měla jsem důležitý úkol – budit své modlící se kamarádky na namáz, ranní modlitbu. Dělala jsem to obvykle tak, že jsem z dotyčné se zvoláním Alláhu akbar strhla deku. Ne všichni se navíc modlí přesně v předepsaný čas. Někteří vstávají odpoledne s tím, že si to pak odbudou všechno najednou. Do čehož jsem často rýpala a připomínala, že podle koránu se můžeš pomodlit později, pokud máš nějakou neodkladnou práci, ale ne proto, že chceš do dvou odpoledne spát.

Lidé se možná dokážou přetvařovat týden, dva, když někam cestujete. Dokážou se možná přetvařovat v táborech, kde od vás potřebují pomoc. Ale nedokážu si představit, jak by se někdo přetvařoval čtyři roky, a ještě v takto vypjaté, kritické situaci. Můžu s klidným svědomím zopakovat to, co jsem řekla před čtyřmi lety po cestách na Blízký východ a návštěvách uprchlických táborů: S moji kulturou jste kompatibilní!

Autorka spravuje stránky Československo-kurdské solidarity.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies